Vydání: 2008/51 Vánoční dvojčíslo, 16.12.2008, Autor: Zita Chalupová

Církevní dětský domov Emanuel, jehož zřizovatelem je Arcibiskupství olomoucké, stojí na okraji Staré Vsi, malé obce nedaleko Přerova. Tři tety a jeden strejda se tady – s pomocí sociální pracovnice a paní vypomáhající s úklidem – starají o osm dětí. Ředitel domova Jan Tomiga mi už předem dohodl návštěvu, takže mě přívětivě vítají.

Teta Ludmila Vjaclovská mě vede dál a přitom vypráví: „Teď v adventním čase se s dětmi připravujeme na Vánoce. Pečeme cukroví, čteme knížky na pokračování, na nástěnce děti doplňují do betléma postavičky lidí i zvířat, dobrými skutky jsme rozsvěcovali světlo nad betlémem. Za dobrý skutek zde platí, když se někdo dokáže něčeho zříci, když někomu jinému pomůže nebo třeba když se dobrovolně zúčastní rorátů.“ Předvánoční atmosféru si děti užívají s chutí. Dvanáctiletá dívka mi ukazuje na chodbě u schodů adventní poštu: do veliké pavučiny z provázků připevněných na zeď si všichni navzájem do kolíčkem připnutých a jménem označených obálek vkládají vzkazy nebo kokínka. Na stolku v jídelně jsou vyrovnány lampičky na svíčky: děti ozdobily skleničky od marmelád barvami na sklo a kolem hrdla upevnily drátek. „Děti vyrábějí i dárky – keramiku ze samoschnoucí hlíny, slupovací obrázky z barviček na sklo, také si šetří z kapesného, aby mohly i něco nakoupit. Už dnes, v prvním adventním týdnu, si říkají o vánoční papír,“ usmívá se teta Ludmila, když do pokoje přichází další, už asi třetí, žadatel o obalový materiál. Pak však zvážní a vypráví o osudech dětí, které zde žijí. Nejmladšímu obyvateli bude v prosinci devět let. Na Vánoce pojede k tetě, možná tam za ním přijde i tatínek. „Ale tady budeme mít Vánoce dřív. A to bude lepší. Chtěl bych dostat lego, sluchátka a nabíjecí baterky k rádiu a k discmanovi,“ říká chlapec a přitom sotva popadá dech, protože nepřestává skákat a válet se po pohovce. Další jedenáctiletá slečna vchází a také požaduje balicí papír. Na moji otázku, jestli se těší na Vánoce, odpovídá, že neví. Čeká ji cesta k babičce, ke které, jak říká se sklopenýma očima, jede ráda vždycky. „Dárky chystám pro paní učitelku Blanku a pro Alču ze třídy. Já bych si přála dostat všecko. Ale hlavně plenky pro čurací panenku Martinu,“ dodává.

Dva Štědré dny
Než děti odjedou k příbuzným, oslaví Štědrý den společně v domově. Sejdou se se všemi zaměstnanci, dopoledne se strojí stromeček, balí dárky a připravuje jídlo. Po smažené rybě s bramborovým salátem se všichni pustí do cukroví, rozbalují se dárky, krájejí jablka, děti si pouštějí po vodě ořechové lodičky. Hlavně ale zpívají koledy.
Emanuel je zařízen jako každá jiná domácnost. V přízemí rodinného domku je kuchyň spojená s obývacím pokojem, příslušenství a pokoj pro tety a strejdu, v patře jsou pokoje pro děti. Za domem je zahrada, kde si děti mohou hrát nebo se věnovat drobnému zahradničení. „Snažíme se, aby to tu bylo jako doma, ale někdy je to náročné. Děti pocházejí z různých prostředí. Na vánoční návštěvu k příbuzným se většinou těší, ale některé si tam jedou jen pro dárky, jiným by nevadilo, kdyby v domově zůstaly. Někteří pojedou k jednomu z rodičů, někteří k prarodičům, k tetě, k sestře. Na nikoho ale nečekají společně maminka s tatínkem. Jen jeden chlapec nemá kam jet a asi už na svou rodinu rezignoval. Toho si bere na Vánoce domů pan ředitel,“ vysvětluje Ludmila Vjaclovská a dodává, že se málokdy stává, aby děti přes Vánoce zůstávaly v domově. I když pokud někdo za příbuznými jet nechce, nenutí ho. Na moji otázku, zda nejsou děti v tomto čase smutnější než jindy, vysvětluje, že ne, že jsou tu už dlouho a zvykly si, navíc všechny chápou svou situaci, protože zde s nimi o všem otevřeně hovoří. „Často pak povídají, co zažily, někdy je to pěkné, ale někdy máme obavy je tam znovu pustit. Děti mají naštěstí očistnou paměť a mnohé z nich už nehezké zážitky hodily za hlavu,“ říká teta Ludmila.
Nejstarší dívka oslavila nedávno šestnácté narozeniny. Na poličce v jejím pokoji jsou vyrovnány dárky – sprchový gel, šampon. „A co by sis přála pod stromeček?“ ptám se. Prý mobil, ale neví, jestli se jí tohle přání splní. Další slečna, která mě provádí domem, by si od Ježíška přála dostat kosmetiku a mikinu. „Pojedem s bráchou k rodičům. Pro maminku mám sprchový gel a vánoční ozdoby, pro tatínka sklenici na pivo, pro bráchy sprchový gel a asi nějakou hru. A kamarádce plyšáka. Jinak budu dárky vyrábět,“ říká. Sedím na gauči v obývacím pokoji a prohlížím si fotografie z prázdnin a dalších akcí. Dozvídám se, že před svátky jedou děti lyžovat do Alp. Domem se rozlévá vůně oběda – děvčata s další tetou míchají rajskou omáčku a čistí zeleninu do hovězí polévky. Rozhlížím se po stěnách, které zdobí dětské obrázky a vánoční dekorace ze dřeva, šišek, luštěnin. Za okny začíná padat déšť se sněhem. Chystám se k odchodu s drobnou obavou, zda jsem děti nějak nerozesmutnila. „Ne ne, ty fidorky, co jste přinesla, jim udělaly radost,“ ujišťuje mě při loučení teta Ludmila.