Vydání: 2005/36 Nebudeme-li jako děti, 30.8.2005, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Můj otec byl divadelní režisér a jeho profesi mám spojenu s  dětskými zážitky velmi silně, protože jsem vždy prožívala naprosté okouzlení, když mě vzal na generálku nebo když u nás doma zkoušeli herci. Seděla jsem v koutku a poslouchala ty pro mě úžasné lidi. Ovlivnilo mě to na celý život - nic jiného už jsem si jako svoji profesi nedovedla představit,  přestože jsem patřila - a svým způsobem stále patřím - k intovertním lidem. Ale věděla jsem, že chci divadlo dělat. A za seznámení s jeho „světem“ vděčím svému otci.

Čím jsem starší, tím je hlubší. Narodila jsem se do ateistické rodiny. Moji rodiče prošli nacistickým peklem koncentráků - patřili k těm, kteří měli pocit, že jestli se taková tragédie mohla stát, tak Bůh neexistuje. Já jsem k víře došla postupně. Od samého počátku je to „něco“ v člověku - a buď to objeví a rozvine, nebo ne. Já si například uvědomuji, že když jsem jako dítě něco provedla, šla jsem a před dveřmi se pokřižovala. Jakmile zrajete a ptáte se po smyslu věcí a světa, dojdete nakonec k tomu, že nijak jinak to přece nemůže být a že bez Boha svět nedává smysl. Věřit, že je vše stvořené náhodně, že je to dílo omylu nebo že miliontina sekundy způsobila, že jsme tady a že se vyvíjíme, to je pro mě naprosto nepřijatelné. Kromě toho jsem v klíčové situaci svého života potkala lidi, kteří byli věřící a naprosto nezištně mi pomáhali, a to dlouhodobě a zásadně. A já jsem se začala sama sebe ptát, jak je možné, že je tady taková podaná ruka a proč jsou to zrovna oni. A když jsem se s nimi blíže seznámila, pochopila jsem, že je to právě víra, co způsobuje, že všechno dělají doopravdy. Nechodí jenom do kostela, ale prostě víru žijí. Pak jsem také hodně četla duchovní literaturu. Nakonec jsem díky tomu došla ke své vlastní cestě, za níž si stojím.

Otázku po smyslu života si musí přece položit každý člověk. Já jsem si na ni odpověděla již dávno. Je pravda, že ne všichni to bohužel dělají, protože řada lidí propadla konzumu, a ten ke klidu ani harmonii nevede. V materiálním světě prostě člověk štěstí nenajde a vždy dopadne tvrdě na zem. Je v tom vlastně neštěstí i pro společnost, protože vlivem toho, že si nevyřešila tuto otázku, se nemůže pohnout z místa. Já sama jsem jednoznačně došla k tomu, že člověk je tady proto, aby něco ve svém životě zpracoval a aby na jeho konci mohl odcházet s pocitem, že se za sebe nemusí stydět a že je snad trochu lepší než na začátku. Úkolem člověka je zvládnout všechny věci, které mu život připraví, a je třeba si vzít ještě něco navíc - za ty druhé. Pro mě je opravdu život služba nadoosobním věcem, Bohu. Jaká je jistota v dnešním světě? Nevíte, zda budete bydlet za pár měsíců ve stejném bytě, ve kterém bydlíte, jestli budete mít to povolání, které máte. Dnes se všechny jistoty vytratily, a to proto, že materialismus zesílil a všude jsou tvrdé lokty - každý s každým soutěží. Myslím si, že člověk má mít určitou jistotu. Říká se, že nejideálnější je ten stav, kdy nejsme ani bohatí, ani chudí, protože když je člověk moc chudý, nemá na to, aby se staral o duchovní rozvoj. Když je moc bohatý, většinou se ukolébá v bohatství, a nemyslí na druhé. Ideální je, když se nemusíme prát o základní životní jistoty a máme čas na osobní zrání a na skutečnou cestu ke svobodě. K tomu je potřebná vnější svoboda, aby nám umožnila svobodu vnitřní. Vnitřní svoboda umožňuje pravé produchovnění.

Dnes mohu říci, že je to hlavně víra. A také krásná hudba,

knihy, přátelé, příroda. V přírodě si vždycky vyčistím  hlavu. Když je mi nejhůř, tak si jakoby vezmu křídla a „odletím“ nad sebe a problémy vidím z jiného hlediska. Jsem přesvědčená, že je dobré pokorně klepat na dveře, a ony se  otevřou. Když člověk něco dělá a nečeká, až někdo udělá něco za něj, tak často přijde pomoc. Věřím tomu čím dál víc. Modlitba a nadhled, to mi pomáhá.

Přátelství je téměř to nejvzácnější, co máme, protože na rozdíl například od velké lásky, která se často změní v opak, skutečné přátelství trvá celý život. Mám štěstí na dobré a trvalé přítelkyně. Věra Galatíková, Věra Roubalová nebo Dáša Havlová - to všechno jsou mé dlouholeté přítelkyně. Odpadají emoce, které někdy postihují vztah lásky, a zůstává to podstatné. Například s Věrou Galatíkovou jsme se potkaly v roce 1967 v Činoherním klubu. Přišly jsme tam jako poslední do hotového souboru, kde jsme své místo teprve hledaly. Pak nás spolu obsadili do Višňového sadu - Věra hrála Raněvskou a já její dceru; po lidské i herecké stránce jsme spolu komunikovaly nadstandardně. To nám zůstalo celý život. Pak se naše divadelní cesty rozešly, protože Věra odešla do Libně, já jsem „byla odejita“, ale zůstaly jsme si blízké a celý život jsme se stýkaly - s výjimkou pauzy, kdy jsme měly obě malé děti a obě jsme zmizely v lůně rodiny. Radujeme se, že se máme. A vždy, když mám některá z nás problém, víme, že kdybychom se rok neviděly, můžeme k sobě přijít a jsme tu jedna pro druhou. Odstup jiného pohledu a lidská blízkost jsou nenahraditelné, i když druhý člověk za vás nemůže nést váš život. Ztrátu blízkých lidí bych si nedokázala představit, patří k tomu nejcennějšímu, co mám.