Vydání: 2019/14 Posel naděje v Maroku, 2.4.2019, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma 14

 
 
Jeho druhou a pečlivě utajovanou tvář neznal do jednoho nedělního dopoledne nikdo. Ani ti nejbližší. Pavel propadl jedné z nejhůře patrných závislostí: patologickému hráčství. Najevo to vyšlo kvůli ponižující krádeži. Po jedné nedělní mši kněz a kostelník zjistili, že z již sečtené sbírky v sakristii kostela zmizel nemalý obnos. Podezření padlo na ministranty. Ti však odešli dlouho před tím, než byly peníze sečteny. Ze sbírky je tak mohl sebrat jen nějaký vetřelec nebo někdo z tria kněz, kostelník a Pavel. Posledně jmenovaný se knězi po týdnu přiznal. S úlevou, ačkoliv to znamenalo pořádnou ostudu.
„Před manželkou, rodiči i dětmi jsem svoje hráčství do té chvíle dokonale tajil. Začínal jsem hrát s drobnými, stovkami měsíčně, ale když jsem ukradl peníze v kostele, prohrával jsem už tisíce korun v ruletě na internetu a na automatech v širokém okolí. Do herny jsem se plížil tajně prakticky denně po práci a po nocích usedal k hraní na internetu. A kromě lichvářů už mi žádná banka nechtěla půjčit. Dlužil jsem přes milion korun a zoufale sháněl peníze,“ přiznává dnes už s klidem a poněkud hořkým úsměvem Pavel.
Byl vždycky soutěživý, rád vítězil, málem ve všem závodil a čas od času si také vsadil na sportovní kurzy či ve sportce. Jeho sklony a záliba mu však přerostly přes hlavu. „Asi dvě procenta populace mají psychologicky danou větší křehkost a tendenci k závislostem. Je to onemocnění. Není to tedy tím, že by nemocný byl morálně pokleslý nebo měl malou víru,“ zdůrazňuje ředitel pomáhající organizace
Podané ruce Jindřich Vobořil.
Pavel v době, kdy jeho závislost divoce bujela, téměř nespal a vlastně neřešil už nic jiného, než jak by sehnal peníze na hru. „A abych co nejdříve vypadl z práce do herny. V noci jsem se pak vymlouval na nespavost a hrál dál online hry. Lhal jsem, podváděl, obíral rodinu o peníze. Nebyl jsem schopen chodit ke zpovědi ani ke svátostem. Vlastně nedokážu nikomu pořádně vysvětlit, proč mě to tak lákalo a táhlo. Kdo tohle otroctví prožitku a napětí ze hry nezažil, asi to těžko pochopí,“ vysvětluje Pavel. Jindřich Vobořil cituje odborné studie, které ukázaly, že požitek ze hry (gambling) má na mozek podobné účinky jako heroin. „Při konzumaci této drogy i při hře bylo až 92 % receptorů v mozku aktivních. Ten prožitek změny stavu vědomí si možná hráč ani neuvědomuje. Výzkumy ukazují na hluboké prožitky při hře, k nimž se hráč chce vrátit. Slabší jedinci s dispozicí se tomu velmi těžko brání. Neznamená to tedy mravní pokleslost či mizernou vůli,“ opakovaně zdůrazňuje Vobořil.
Pavlovi se podařilo projít úspěšně léčbou, zaplatit valnou část svých dluhů a zachránit tak své vztahy a rodinu. Měl skutečně štěstí v neštěstí. Léčebná centra pro patologické hráče, jichž je v republice jen asi dvacítka, jsou schopná pomoci jen malé části patologických hráčů. Jeho životní příběh může někomu připadat k neuvěření, ale ve skutečnosti je kromě zmíněného úspěchu v léčbě velmi běžný. Typický patologický hráč hazardních her je muž, jemuž je 35 let. Měsíčně prohraje 50 tisíc korun. Podle statistik je v Česku asi sto tisíc závislých na hře, tedy gamblerů. V riziku rozvoje problémového hráčství je pak přibližně pět procent dospělé populace. A jak už to u závislostí bývá, prochází populací napříč společenským postavením, názorovým založením i vírou.
JIŘÍ MACHÁNĚ

Hráči? Prvotřídní lháři a manipulanti

Způsob života, myšlení a jednání. Hazardní hráč potřebuje riskovat. Kdekoliv a jakkoliv. Na automatech, v kasinu, při pokeru, na internetu. Bez váhání vsadí i poslední peníze manželky, které má pro děti. Hazarduje také se svojí svobodou a dokonce i se svým životem. Je to trvalý život na hraně, proto je také mezi závislými nejvyšší sebevražednost.
Je to úplně stejné jako u alkoholu. Není důležité množství, ale dopad. Do jaké míry je člověk devastován na zdraví, psychice, ve společenských vazbách i vlastní morálce. Například jsou lidé, kteří když prohrají třikrát výplatu, jsou v takovém sociálním postavení, že to pro ně znamená to samé, jako když někdo jiný prohraje milion. Oba hráči – milionář i dělník – jsou svou závislostí devastováni po všech zmíněných stránkách a v obou případech víceméně totožně. Lapidárně řečeno: milionář prohraje miliony, aby se dostal do stejného srabu jako chlap, který má manželku na mateřské a prohraje několikrát výplatu.
Když není ochotný ani schopný hru zastavit – bez ohledu na úspěch, ale zejména neúspěch ve hře. Pak už hraje nejen o peníze, ale úplně o všechno. Prohraje auto, dům, firmu. Nakonec si klidně půjčí od lichvářů, o kterých ví, že mu jako na Divokém západě přelámou ruce.
Jde mu o to udržet adrenalin, být ve hře, uspokojit nutkání, protože gamblerství je kompulzivní, nutkavá porucha. Svým způsobem jsou hráči psychopati, protože je to vzrušuje, a proto je u nich poměrně malá úspěšnost v terapii.
Je spojený s rizikem naprosté chudoby. Ruku v ruce s prohráváním jdou obrovské dluhy. Gambleři si napůjčují a upadají do nesplatitelných exekucí. Manželky z toho nemají úniku, protože dluhy jdou i za nimi kvůli společnému jmění manželů. Děti pak nemají kromě dluhů a exekucí co zdědit. Ve své praxi jsem nezažil, že by hráč neuvrhl svou rodinu do dluhů. Hraje o vše, včetně majetku rodiny. V terapii jsem měl i šedesátileté chlapy, kteří v touze po hře vybrali vnukům kasičku, do které jim předtím sami dali peníze.
Často si toho zprvu nevšimnou ani ti nejbližší. Gambleři umí svou závislost velmi dobře skrývat, lhát, přetvařovat se, manipulovat. Navíc to okolí ztěžuje tím, že si nechce připustit, že je to tak hrozné. Všem říkám, že to tak hrozné obvykle je. Potkal jsem stovky lidí, kteří mě přesvědčovali, že je to ještě v pohodě. A jen málo z nich nahlédlo, že je třeba se závislostí něco udělat a jít na terapii.
Má to podobné znaky a navíc jsou tyto závislosti často kombinované. Čistě hráčů je ale také dost a jejich závislost je o to zákeřnější, že je zprvu těžké ji vůbec zaznamenat. Hazard totiž narušuje rodinné i pracovní vztahy pomalu a postupně. Ovšem stejně jako alkohol nebo drogy hra ničí vazby s lidmi, vytváří určitou osamělost. Také alkoholici v poslední fázi pijí sami. Všichni závislí se ocitají v podobných situacích bezradnosti, beznaděje a osamění, kdy nevidí žádnou únikovou cestu.
Trvat na terapii, nevěřit slibům ani ujišťování, že je vše v pořádku. Trvat na tom, aby bylo zcela jasné, jak vysoké jsou jeho dluhy. Rozhodně není dobré, když je pak za hráče někdo zaplatí, protože tím mu vyšle signál, že může hrát dál. Poznal jsem manželky nebo rodiče, kteří to udělali dvakrát nebo třikrát, či tátu, který za svou dceru zaplatil dluhy čtyřikrát – v součtu miliony –, než poznal, že to k ničemu nepovede.
Rozhodně u sebe nemá peníze nebo jen malé množství. Pokud má bankovní účet, je vázaný na souhlas spoluvýběru (např. někoho z rodiny). Nebo svěří své příjmy a finance někomu důvěryhodnému, aby se mu o peníze staral. Nad penězi má mít kontrolu, ale nikoliv plný přístup k nim. Stejně jako alkoholik není schopen nakládat s alkoholem, hráč není mocen disponovat svými penězi. Pokud projde dlouhodobou terapií, může se uzdravit, stejně jako u alkoholu, ale nesmí pak dráždit a pokoušet „spící psy“.
Abstinující hráč má například bankovní kartu, na které má povolen výběr 200 Kč denně. V některých případech s sebou nemůže nosit ani občanku, protože na ni by si mohl půjčit peníze. Musí si už v rámci terapie sám a dobrovolně zablokovat hráčské servery na internetu. Gamblera lze jen těžko kontrolovat. Veliké úskalí jeho závislosti je, že na rozdíl od alkoholiků, u nichž je změněný stav vědomí zcela patrný, to u hráče nelze poznat. Umí velmi dobře maskovat. Jsou to zkrátka prvotřídní lháři a manipulanti.