Že je školní třída národnostně pestrá, přestává být v České republice výjimkou. Ukrajinské či ruské, ale také vietnamské dítě se najde takřka v každé škole. Při dobrém vedení se problémy s integrací vyskytují spíše výjimečně. Ilustrační snímek Jaroslav Hodík

 

První třída, kde zasednou tři či čtyři děti, jež rozumí sotva polovině z toho, co paní učitelka povídá, přestává být ve větších městech výjimkou. Zatímco pro pedagogy to zpravidla znamená zvýšené úsilí a pro vedení školy nezřídka zvláštní péči včetně předání kontaktů na doučování, pro spolužáky je tu možnost, jak si rozšířit obzory. „Záleží samozřejmě na klimatu ve třídě, postoji učitelů, ale především zda děti negativně neovlivní rodiče, s čímž se ale naštěstí prakticky nesetkáváme,“ říká Tomáš K., ředitel jedné pražské základní školy. „Například židovští či ruští spolužáci, kteří k nám chodí, jsou pro ostatní děti dobrou školou

poznání a tolerance,“ dodává.

 

Děti samy, zvláště ty mladší, se původem svých spolužáků obvykle příliš nezabývají. „Syn má ve třídě muslima z Velké Británie, dcera Vietnamku. Jsou to pro ně Adam a Lucie a nad jejich původem se nikdy nepozastavovali. Adam mluví hůř česky, ale Lucie se tu už narodila a oba do třídy hezky zapadnou,“ líčí například paní Věra z Jablonce nad Nisou. Na vietnamské spolužáky jsou zvyklí leckde po republice. Osmiletá Karolína z Českých Budějovic se s Vietnamkou Lankou kamarádí už od školky. Děvčata se často navštěvují a hrají si spolu nebo pomáhají v obchodě Lančině matce. Té však musí Lanka překládat: sama se už narodila v Česku a česky mluví stejně dobře jako vietnamsky, matka však češtinu ovládá jen minimálně. „Když ale zazvoní telefon a ozve se ‚Kalolína – dnes – návsteva?‘, víme, že se plánuje hezké odpoledne,“ směje se Karolínina matka Jana. Jen křesťanské svátky, které slaví Karolínina rodina, jako jsou Vánoce či Velikonoce, s nimi Lanka neslaví – na dárek k Vánocům však nikdy nezapomene.

 

Paní učitelko, kupte si norka!

 

Zájem o češtinu a kulturu nové domovské země přivádí děti z jiných zemí například do knihoven. „Ke mně do knihovny chodí kromě českých třeba ruské, vietnamské nebo ukrajinské děti. Vyhlásila jsem čtenářskou soutěž a zvítězila ruská dívka Stefi,“ popisuje knihovnice Ludmila Křivancová z Karlových Varů. „Stefi je moje potěšení, čte jako divá. I některé vietnamské děti bývají velmi pilné. Většinou mluví výborně česky a poctivě studují. Měla jsem tu studentku, která četla i Jiráska a Světlou.“ Děti z bilingvních rodin zase prý rády čtou tytéž knihy v obou mateřských jazycích. O Velikonocích se pak mnohé z nich v knihovně s chutí seznámily nejen s českou folklorní podobou těchto svátků, ale i s jejich prvotním, křesťanským smyslem.

 

Především děti ruských přistěhovalců či imigrantů z někdejšího Sovětského svazu bývají rovněž častými studenty hudebních škol. „Častěji než na jazykovou bariéru nebo kulturní rozdíly narážíme na rozdíly sociální; při hudbě se nicméně pokaždé domluvíme,“ vysvětluje učitelka houslí Zuzana Rosolová a přidává příhodu, která se mezi jejími kolegyněmi stala legendou: „Měli jsme žákyni z Ázerbajdžánu z nesmírně bohaté rodiny – jen její oblečení by patrně vyšlo na náš měsíční plat. K Vánocům přinesla její matka jako pozornost třídní učitelce parfém od Diora s tím, že je to ‚jen taková maličkost, co nestojí za řeč‘. Kdyby si prý paní učitelka chtěla opravdu udělat radost, ať si koupí norka, v tom že je skutečné teplíčko,“ směje se Zuzana a upřesňuje, že peníze byly jediným větším rozdílem mezi touto žákyní a těmi z Česka – a naštěstí se nestaly důvodem, proč by spolu děti nevycházely jednou lépe, jindy hůř, ale aspoň tak, jak je v České republice běžné.