Kdo škádlí, rád má. Aneb: zbavit přebytečné tonáže
Vydání: 2011/10 Vtipálci v církvi, 2.3.2011, Autor: Jiří Macháně
Připravit tematickou dvoustranu o vtipálcích a humoru z prostředí naší matky církve není zas až tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Ne že by byla o „církevní“ vtipálky nouze, ale jedná se o žertování specifické, které vyřčeno v konkrétní společnosti vyzní nesmírně legračně – leč stránky novin je namnoze neunesou. Nikoliv proto, že by to byly vtipy neslušné, nýbrž proto, že znějí vtipně právě jen pro konkrétní okruh posluchačů či právě a pouze v některém společenství. Pročež, jak říká v rozhovoru jáhen MAX KAŠPARŮ, je nám třeba humoru, který rozechvěje bránici, nikoliv stud, a nevzbudí zbytečné pohoršení. Něco si o vtipech, humoru, veselí i radosti povídáme nejen s ním, ale tématem provedou čtenáře i další osoby k tomu povolané.
V čem člověku pomáhá humor?
Jedno české přísloví říká, že humor je kořením života. Nemusí ho být mnoho, aby ochutil život náš vezdejší. Jde ovšem o to, abychom pro něj měli smysl. Domnívám se, že je tomu podobně jako s talentem pro vnímání hudby. Ta, stejně jako humor, dovede podepřít a posílit člověka ve složitých životních situacích. A stejně jako existuje hudba pro chvíle intimní nebo společenské, hudba vážná nebo populární, je tomu i s humorem. Jeho jednotlivé formy – humor černý, suchý nebo situační – musí být dávkovány ve správném množství a v pravou chvíli. Což ovšem vyžaduje talent nemenší než smysl pro humor jako takový. Humor je svým způsobem nejen životním ochucovadlem, ale také čistícím prostředkem. Dokáže zbytečně vážné a zatěžující situace zbavit přebytečné tonáže a odlehčit každou uměle nainstalovanou veledůležiost.
No právě. Jste jáhen, takže prostředí duchovních dobře znáte. Proč se někdy berou tak smrtelně vážně?
Bude to asi tím, že právě jenom oni jsou povoláni k plnému poznání, řešení a záchraně světa i církve. A pokud ještě okrášlí svoji smrtelnou vážnost kadidlovým patosem, nemá už zbytek lidstva co dořešit. (smích) Když občas slyším projevy některých našich špičkových politiků a reprezentantů národa, kteří cirkulují v bludném kruhu, „jsem vážný, abych si sebe vážil, a sebe si vážím, protože jsem vážný“, vzpomenu si na některé naše superdůstojné, extravelebné a unikátně posvátné postavičky. A právě tento typ je zdrojem a inspirací pro církevní vtipkování. Naštěstí jich není většina, a tak to ten zbytek kléru prostřednictvím humoru hravě rozředí.
Proč máme i v církvi potřebu dělat vtipy na autority? Je to tím, že je chceme podrývat nebo znevažovat?
Ani jedno, ani druhé. V tomto případě říká jiné české přísloví, že kdo škádlí, rád má. I v těchto případech však jde o výchozí záměr vypravěče.
Jaký je tedy rozdíl mezi dobrým a zlým (špatným) humorem?
Dobrý humor rozechvěje bránici, špatný rozechvěje stud. Špatný humor je takový, který druhého urazí, poníží, zesměšní nebo vydá veřejné hanbě. Takovými prostředky mohou být právě necitlivá ironie, která je výsměchem prostřednictvím úmyslného a průhledného vyjádření protikladu. Liší se od satiry, která je posměšným vyjádřením vůči nedostatkům nebo záporným jevům někoho jiného. Obě formy mohou být buď léčivé, nebo smrtící. Zde už se humor nepodobá čistícímu prostředku ani kuchyňské ingredienci, ale chemikálii, která buď léčí, nebo umrtvuje.
Není to i věcí smyslu pro humor? Proč ho někdo má a jiný je vůči žertu imunní?
Je to talent, který se váže na typ lidské osobnosti. Lidé vzdělaní s jemnou povahovou strukturou produkují humor salonní a inteligentně jemný. Lidé spíše jednodušší a „málo informovaní“ produkují i konzumují humor hodný prostředí nádražní restaurace. Ti první jsou s to rozumět humoru těch druhých, aniž by se s ním ztotožnili, druhé skupině je humor těch prvních ve všech směrech nesrozumitelný. Což samo o sobě bývá někdy humorné. Občas je ovšem imunita vůči humoru záležitostí tzv. „dlouhého vedení“.
Liší se nějak ženský a mužský humor? Kdy si ve vtipu nerozumí?
Liší. Během svých promluv při bohoslužbách se řídím tzv. virtuálním dialogem. Ten spočívá v tom, že kazatel používá na jedné straně slov, ale na druhé straně současně přitom čte zpětně ve tvářích posluchačů jejich reakce. Velmi často na ambonu zažertuji a sleduji reakce věřících. Muži se usmějí, ženy naopak zvážní. Bude to asi tím, že muži mají sklon hledat ve zbožném něco veselého, ženy naopak hledají i v kostelním humoru nějakou hluboce nábožnou myšlenku.
