Kdo si hraje s panenkou, nezlobí?
Vydání: 2014/7 V Soči myslí na věřící, 11.2.2014, Autor: Alena Scheinostová
Příloha: Doma
Holčičky jsou z růžové cukrové vaty, kluci z hadích ocásků, tvrdí populární anglická říkanka. Na jedné straně nejde o víc než o úsměvný stereotyp. Na druhé je to škatulka, která může stočit celý život dítěte na vedlejší kolej. Záleží, jak ve výchově s podobnými „moudry“ zacházíme.
Nejspíš to umí už dávno. Ale vůbec nic se nestane, když se to naučí i brácha. Ilustrační snímek Miroslav Čačík
„To se pro děvče nehodí,“ slyšely jsme mockrát od maminek, babiček, soudružek učitelek, zatímco se kolem nás připravovala Sametová revoluce. Ta změnila mnohé, výchovné postupy ale jen pomálu. Dál strojíme chlapečky do modré a holčičky do růžové, dáváme jim na hraní zbraně, nebo panenky podle jejich pohlaví. Zároveň se však nad „holčičkovitostí“, či „chlapečkovitostí“ našich dětí více zamýšlíme, a to v širších souvislostech, a především v důsledcích pro jejich dospělý život – třeba i včetně volby povolání. Společnost tak pokračuje v trendu, který nastoupila před více než sto padesáti lety.
Zatímco v polovině 19. století bylo například „jasno“, že ženám škodí vzdělání, například proto, že by mohlo přivést zbytečně mnoho krve do mozku, a omezit tak jejich plodnost, a za revoluční počin se pokládalo, účastnily-li se dívky přednášek jako pasivní posluchačky, na jeho sklonku už se setkáváme s prvními lékařkami, vědkyněmi a učitelkami, o spisovatelkách a novinářkách nemluvě. Po dalším století se pořádají celostátní kampaně s názvy jako: „Že se holky nehodí na techniku a přírodní vědy? Nesmysl!“, které poukazují na fakt, že humanitní, přírodovědecké či technické nadání nezávisí na pohlaví a skvělé matematičky či „ajťačky“ rostou i z „růžových“ holčiček. A podobně vídáme víc a víc tatínků s kočárky, ve školce děti sem tam přivítá pan učitel a v nejedné nemocnici slouží zdravotní bratr.
Pistolka v růžové
Tyto proměny mají celou řadu složitých příčin, mnohé z nich najdeme však už u základu
– v dětství a v rodině. A podílí se na tom i způsob, jakým své děti necháváme si hrát. „Mám samé sestry, a tak jsem jako kluk měl dokonce svou panenku, ačkoliv si nevzpomínám, že bych si s ní nějak moc hrál, nebo ji třeba dokonce vozil v kočárku,“ vzpomíná učitel Vojtěch Beneš. Dnes je sám otcem dvou dcer, které v kočárku vozil pravidelně. „I když jsme děti měli v době, kdy táta na dětském hřišti ještě nebyl takovou samozřejmostí, nepřišlo mi na tom nic divného,“ hodnotí. A zatímco jeho starší dcera si odmala s panenkami hraje čistě „po holčičkovsku“ a ve svých třinácti letech touží být paní doktorkou, ta mladší si k třetím narozeninám přála pistolku pro plyšáky. „Ale ‚jůžovou‘,“ směje se Vojtěch. Nedostala ji, ale zájem o „klučičí“ zábavu u ní záhy přerostl v nadšení pro přírodu a sporty, kterým momentálně vévodí karate. A po tréninku? Hraje si se sestrou a jejich panenkami na nemocnici.
Děti si samy volí, co je zajímá – ať už jde o preference vrozené, odkoukané od kamarádů, sourozenců nebo pramenící z rodičovské nabídky. Možná z Benešových starší dcery skutečně bude paní doktorka a z té mladší třeba zdatná záchranářka. Jediné, co je na místě, je podle odborníků nechat děti růst a nešněrovat je zažitými stereotypy, ale spíše je podpořit v jejich jedinečnosti a specifických talentech. Ať jsou to holky nebo kluci.
