Kdo je připraven, Bůh si ho najde

Vydání: 2021/24 Plzeňská katedrála se otvírá, 8.6.2021, Autor: Radek Gális

Na extraligovém kluzišti se hraje o body a o výsledku zápasu rozhodují branky. Na kolbišti života jde ale o něco jiného. To dobře ví i hokejový útočník českobudějovického Motoru MATOUŠ MAXMILIÁN VENKRBEC, který tvrdí: „Nedovedu si ani představit, že bych nebyl věřící.“

 
„Když se s ostatními kluky o víře bavím, je vidět, že většina v něco věří,“ říká hokejista Matouš Maxmilián Venkrbec (uprostřed). Snímek Ján Honza

Poslední rok byl zvláštní a prožívali jsme ho s omezeními a v obavách před pandemií. Co vám ale přinesl dobrého?

Pro mě byl vlastně báječný, protože se nám narodilo třetí dítě. Navíc jsme s Motorem konečně postoupili do extraligy a mně v Českých Budějovicích prodloužili smlouvu. Samozřejmě ale nežiji v bublině a průběh roku 2020 vnímám i celospolečensky, snažím se vidět, co prožívá okolí, společnost a svět – a po této stránce byl loňský rok samozřejmě náročný. Ale na druhou stranu až čas ukáže, že možná nebyl nejnáročnější a přijdou ještě těžší. Zvykli jsme si na bohaté a bezstarostné roky, a proto je nyní tak obtížné vypořádávat se s věcmi, které právě zažíváme.

Jak na vaši rodinu dolehla všechna ta opatření?

Máme štěstí, že bydlíme v domku. Být v jednom bytě se třemi dětmi, navíc školou povinnými, musí být velmi náročné. Máme tři předškolní děti a k dispozici dům se zahradou, takže po této stránce není izolace nijak složitá. Ani mi nevypadl příjem, manželka je stále na mateřské, takže jsme museli jen omezit kontakty s rodinou a přáteli.

Samozřejmě, že nám tato setkání scházejí, ale na druhou stranu se jedná o maličkosti ve srovnání s tím, co museli zažívat lidé kolem nás, kteří se dostali do existenčních problémů nebo to měli doma opravdu náročné. Onemocněním covid jsem prošel v rodině jenom já a mělo jakýsi chřipkový průběh. Nebylo mi sice dobře, ale nemůžu si stěžovat.

Pomáhá vám v současné době i to, že jste věřící?

Tato skutečnost mi pomáhá v celém životě. Jde o vnitřní postoj a vědomí, že jsme spaseni, a tuto hlubokou radost vám nikdo nemůže vzít. Člověk jako by věděl, že má vyhráno, i když samozřejmě jde o každodenní boj, kdy nic není jisté. Vědomí, že jsme spaseni, je ale víra hraničící s jistotou, že všechno dobře dopadne. V tomto smyslu se proto nehroutím jako třeba jiní.

Říkám to ovšem z pozice, kdy jsem nezažil žádnou velkou tragédii v bezprostřední blízkosti, protože v tom případě člověk může mluvit jinak. V těžkých chvílích se ukáže, jak silná je jeho víra a vztah s Pánem. Dneska ale můžu říct, že člověk všechno, tedy i to špatné, co přichází, prožívá na základě hluboké radosti, která se nikam nevytratí a zůstává. Všechno ostatní se dá zvládnout a člověk se tím nemá nechat pohltit. Je dobré vědět, že co přichází, zase odejde, a krize brát jako příležitosti. Myslím, že víra úplně mění život a pohled na něj, a proto si ani nedovedu představit, že bych nebyl věřící.

V čem je vrcholový sport podobný životu s Kristem?

Samozřejmě zde podobnosti jsou. Sport mě učí sebezáporu: ať se chce, nebo ne, do tréninku se jít musí. Často musím přemáhat tělo, které bolí. Dělám kolektivní sport, takže velkým přínosem je týmovost. Všechny emoce – dobré, nebo špatné – prožíváme společně a tím se násobí. Vítězství i porážky neseme spolu jako tým. Naučíte se tak prožívat vztahy a uvědomíte si, že jste jen dílek skládačky. Jste tady proto, aby byl tým úspěšný, a osobnímu prospěchu nadřazujete ten týmový. I tato zkušenost je dobrá, protože člověk v životě nic nedokáže sám.

Myslím, že v životě je důležité i naučit se prohrávat, a ve sportu se tohle naučit musíte. Je nutné umět porážku přijmout a nehroutit se z ní. Na druhé straně je stejně důležité umět vyhrávat, poctivě a se ctí, abych neponížil soupeře. Ve sportu je spousta dalších hodnot, jako třeba hrát fér, což je i dnes stále ještě dost ceněná věc. Když někdo druhému pomůže nebo se k něčemu přizná v duchu fair play, pokaždé se o něm a jeho gestu pak mluví a medializuje se, což je dobře. Člověk se pak díky sportu naučí hrát fér i v životě.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

Matouš Maxmilián Venkrbec (nar. 11. května 1989 v Olomouci), 193 cm, 90 kg, útočník, hůl: levá, letošní sezona: 22 zápasů, góly: 2, asistence: 7. Vystudoval teologii a žurnalistiku na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, absolvoval s bakalářskou prací „Křesťan ve světě vrcholového sportu“. Reprezentant ČR do 18 a 20 let, v české extralize i první lize nastupoval za týmy Jestřábi Prostějov, HC Olomouc, Dynamo Pardubice a Madeta Motor České Budějovice. Letošní sezónu kvůli zranění a operaci ukončil předčasně. Je ženatý, má tři děti, žije ve Srubci u Českých Budějovic.

RADEK GÁLIS




 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 6 7. – 13. února 2023

V Praze začala evropská synoda

„Zde jsme, před tebou, Duchu Svatý, shromážděni ve tvém jménu.“ Slovy starobylé modlitby „Adsumus“, která od začátku doprovází společnou synodální cestu církve,…

celý článek


Přestaňte drancovat Afriku

„Chci dát hlas těm, kteří ho nemají,“ vysvětlil papež svou šestidenní cestu do Konga a Jižního Súdánu (31. ledna až 5. února), kde mluvil ostře o problémech kontinentu,…

celý článek


Někdy pláču i s rodiči

O svém trápení v nemoci si potřebují povídat nemocné děti, ale hlavně jejich rodiče. K tomu slouží mimo jiné nemocniční kaplani. V několika nemocnicích tuto službu…

celý článek


Rutina, kterou potřebujeme

Národní týden manželství, který začíná 13. února, má jako letošní motto „manželské kontrasty“. Zkusili jsme se proto podívat na jeden z nich: všední versus nevšední.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2023

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay