Kde křesťané spolupracují

Vydání: 2021/4 Pronásledování sílí, 19.1.2021

Jak se ve vaší službě daří spolupráce křesťanů? Zažíváte při ní jednotu? Na prahu Týdne modliteb za jednotu křesťanů jsme se zeptali aktivních věřících z různých církví.

 
Na cestě k jednotě nestačí se jednou za rok sejít k ekumenickým modlitbám (jako třeba na snímku z Týdne modliteb za jednotu křesťanů před třemi lety). Vztahy mezi křesťany různých církví se budují praktickou spoluprací – jak už se děje ve školství, zdravotnictví, kultuře či vězeňství. Snímek Klára Kalinová / Člověk a Víra

 

Lukáš Pokorný, mediální koordinátor multižánrového festivalu United ve Vsetíně, člen Společenství křesťanů Klecany

Týmy, které se na organizaci festivalu podílejí, i publikum tvoří lidé různých denominací – a to snad všech hlavních, které v Česku působí. Mimo katolíky je to Církev bratrská, Apoštolská církev, Bratrská jednota baptistů, Slezská církev augsburského vyznání, Českobratrská církev evangelická aj. Myšlenka jednoty stojí za festivalem od počátku, název ostatně znamená „sjednoceni“. A to, co jsme za dobu jeho pořádání zažili, několikanásobně předčilo naše očekávání! K loňskému 10. výročí jsme proto zvolili motto „Kristem propojeni, proměněni a povoláni“.
Já sám tuto jednotu zažívám a naplňuje mě to úžasem a vděčností. Posun je v tom, že se naše vize naplnila v praktické spolupráci, na lidské rovině – organizátoři se baví o tématech, která třeba nikdy předtím neotvírali, což je vidět i na návštěvnících festivalu. Porozumění a respekt rostou. Ví se ale také, která témata by mohla jednotu mezi námi nabourat – například pojetí svatého přijímání versus večeře Páně, chápání svatých nebo postoj k Mariánskému sloupu. K těmto tématům přistupujeme citlivě a snažíme se naopak maximalizovat styčné plochy.

 

Světla Hanke Jarošová, koordinátorka modlitebního hnutí za stvoření Žít Laudato si’ ČR, katolička

Čím blíže přicházíme ke Kristu, tím máme blíž i k sobě navzájem. Hlavním cílem našeho hnutí je prohlubovat vztah ke Stvořiteli u lidí, kteří se našich aktivit účastní v místních společenstvích, nebo u těch, kdo jednorázově přijdou na ekumenickou bohoslužbu v tzv. Době stvoření (ta probíhá 1. 9. až 4. 10. a k jejímu slavení vyzývá od roku 2018 i papež František – pozn. red.). Tím se zároveň prohlubuje vztah ke všem tvorům a také ke všem křesťanům, s nimiž nesdílíme církevní strukturu. Bohoslužeb se účastní lidé z několika denominací i lidé bez církevní příslušnosti. V místním společenství ve Velkých Bílovicích je jedním z hlavních členů metodista, živé vztahy máme i s evangelíky a husity.
Jednotu, k níž zve papežská encyklika Laudato si‘, lze potenciálně zakoušet i na mezináboženské úrovni. Jejím základem je totiž předivo vztahů, jimiž je propojeno vše, co existuje. Naše hnutí působí v Česku teprve od roku 2018, takže za tak krátkou dobu nedokážu zhodnotit, zda se mezidenominační spolupráce zásadně posunula.

 

Veronika Rybníčková, ředitelka školy Parentes Praha, katolička

Naše škola sice není církevní, ale učí se zde náboženství (byť je nepovinné, navštěvují ho všechny děti prvního stupně a velká část žáků druhého stupně), které má svůj základ v učení katolické církve. Navíc každý pedagog, který učí první hodinu dne, se s dětmi krátce pomodlí (žáky k modlitbě nenutíme, přesto se zapojují). Naši učitelé jsou vyznáním z velké části katolíci, máme však i pedagogy z jiných křesťanských společenství a pár učitelů je nevěřících. Všichni respektují, jak je naše škola orientovaná – mohli se sami rozhodnout, zda k nám za těchto podmínek nastoupí, nebo ne.
My katolíci se snažíme stavět na tom, co nás s ostatními spojuje. Vzhledem k náročnosti samotné výuky nám prakticky nezbývá prostor pro jakékoli teologické neshody. Naopak – vzájemně se ujišťujeme o modlitební podpoře, kdykoliv je potřeba. Bez Boží pomoci by naše škola vůbec nemohla fungovat. Jednotu žijeme i se všemi rodinami – mezi rodiči máme mimo jiné evangelickou farářku či kazatele Církve bratrské.

 

Ilona Trnková, ředitelka České křesťanské akademie, katolička

Činnost ČKA je unikátní v několika rozměrech. Spojuje lidi napříč konfesemi a je otevřena všem, kdo svou víru hledají. Ekumenický charakter instituce potvrzuje nejužší vedení, kde jsou zástupci katolické církve i evangelíci. Uskutečňujeme jak velké mezinárodní projekty, tak akce lokálního typu. Vedle aktivit pražského centra spočívá druhý pilíř akademie v dobrovolnické práci na různých místech po celé zemi. Existují menší i větší „epicentra“, místní skupiny, kde křesťané spolupracují – velmi úzce a rozmanitým způsobem. Každé místo má svá specifika, zároveň všechny spojuje touha po sdílení křesťanských hodnot. To vše se odehrává nezávisle na jednotlivých farnostech, většinou však v souladu s nimi.
A zda v naší činnosti zažíváme jednotu? Ano, často a intenzivně. Lidé jsou zvláště v dnešní době hladoví po společnosti autentických osob. A je k neuvěření, co všechno je v tomto směru možné dokázat v takovém společenství, jakým je naše akademie.

 

Lukáš Hradil, muzikant a produkční, člen Ostrava City Church

Téměř při všech činnostech, které mám možnost vykonávat, se s jednotou a spoluprací mezi křesťany (a nejen mezi nimi) setkávám prakticky denně. Je to pro mě velkým povzbuzením – ať už na platformě televize Noe, festivalů United a Slezská lilie, nebo hudebních či „chválových“ projektů, na nichž se různou měrou podílím.
Tento způsob zprostředkování Božího království mě stále naplňuje vděčností a zároveň přesvědčením, že usilovat o spolupráci je nejen možné, ale také nutné – zvlášť když se to může stát skutečností. Ve společnosti, ve které nyní žijeme, vlastně nezbývá, než považovat tento projev Ducha za velký zázrak poukazující na Boží lásku v praxi.

 

Bedřich Jetelina, scenárista a režisér, vědecký pracovník Teologické fakulty Jihočeské univerzity, adventista

Práce v náboženském vysílání České televize je skvělá v tom, že se můžu potkávat s lidmi různých denominací. A i když vycházejí z naprosto odlišných tradic, všímám si, že vlastně všichni řeší velmi podobné problémy a hledají odpověď na stejnou otázku: Jak bychom jako křesťané měli dnes žít, aby to mělo smysl – pro lidi kolem nás, ale i pro nás samotné? Takže žití křesťanské jednoty pro mě je, když vidím snahu na tuto otázku odpovídat a odpověď prakticky uvádět do života. Na formě vlastně nezáleží, mnohem důležitější je poctivost. A těší mě, že tu poctivost vidím u biskupů, duchovních i prostých věřících. Tedy přesněji řečeno – u většiny těch, s nimiž se mám možnost setkávat, kteří jsou ochotni mi o tom vyprávět a dovolit mi to zprostředkovávat divákům České televize.

 

Daniel Waclawek, vojenský kaplan, duchovní Slezské církve evangelické augsburského vyznání

Waclawek_vlevo.JPGNedávno jsem byl na besedě v Hranicích a tam se kluci děsně divili, že jsem farář a ženatý. Někdy jsme příliš zahledění do sebe, jenže lidé naše denominace příliš nerozlišují a nedokážou tu různost „pobrat“. Služba v armádě mi však v ekumenické spolupráci otevřela oči. Spolupracujeme já luterán a kolegové řeckokatolík, baptista a katolický trvalý jáhen. Samozřejmě se to neobejde bez laskavých legrácek a popichování, ale to je zdravé a ke službě v uniformě to patří.

V armádní duchovní službě tedy zažívám zblízka různost v jednotě a jednotu v různosti. Lišíme se jako lidé i svou příslušností k církvi. Každá posádka a jednotka má svou atmosféru. Je dobře si uvědomit, že rozdíly existují. Jsme však schopni společně vyznat víru. Naše odlišnosti nesmí působit negativně na lidi, k nimž jsme posláni. U vojenských kaplanů je fajn, že jsme plus minus naladění na stejnou vlnu. Máme to jednodušší, nestojíme v čele žádné farnosti a v armádě nesuplujeme církev. Naše služba je nadkonfesní, vojáci naše vyznání nerozlišují. Jsme zkrátka „ti, kteří věří“. Zakoukají se mi na výložky na rameni a tam je kříž – pod ním pak řešíme jejich těžkosti, vztahy osobní i na pracovišti. Když přijde řeč na víru, přijde mi správné „navázat“ je na tradici jejich rodiny nebo jim blízkého společenství. Na nich pak je, aby dokázali přijmout nové lidi ve sboru či farnosti.

 

Pavel Zvolánek, předseda Vězeňské duchovenské péče a zástupce hlavního kaplana, kaplan ve věznici Valdice, adventista

Vězeňská duchovenská péče byla už při svém vzniku před 25 lety položena na ekumenické spolupráci. Zatímco v 90. letech byla živelná, intenzivní a přátelská, nyní je strukturovaná a klidnější – stala se organizací, zapsaným spolkem, a navíc má vzdělávací charakter. Existuje také Rada pro duchovní službu ve věznicích a ústavech, kde mají církve své zástupce a která má jasná pravidla. Naše dnešní spolupráce z 99 % funguje dobře, dobrovolníci a kaplani jsou přitom na stejné lodi a slouží potřebným v duchu Kristovy lásky. Ve valdické věznici, kde působím, spolupracují katolíci (P. Josef Kordík, Zbyněk Pavienský), husité (faráři Aleš Jaluška či Aleš Tomčík) i adventisté (kazatel Bohuslav Zámečník). Pravidelně máme v tamní kapli vánoční a velikonoční bohoslužby. Bez ekumenické spolupráce si tuto službu ani nedokážu představit. Navíc jde o světový unikát. A nikde jinde není spolupráce tak široká jako v rámci kategoriální pastorace (v armádě, nemocnici, věznici aj.).

Z mého pohledu jednota není cíl, ale prostředek. Každý kaplan si nese pověření od své církve; naše služba neznamená, že chceme církve sjednotit a zavést jeden směr, ale spíše že každý člen přináší své důrazy. Navíc naše služba není misijní, i když se vězni rozhodují pro křest – tehdy se snažíme být opatrní a dbát na to, aby se člověk po výkonu trestu zapojil do některého společenství. Dokonce byli pokřtěni i někteří „doživoťáci“.

(tez, tok, mach)






 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Publicistika, Zpravodajství



Aktuální číslo 43 19. – 25. října 2021

Příležitost k naslouchání

Synodální cesta církve v českých a moravských diecézích začala minulou neděli. Biskupové ji oficiálně zahájili bohoslužbami v katedrálách.

celý článek


K práci ve skupinách je zván každý

Období od konce října 2021 do konce ledna 2022 bude patřit práci ve skupinách ve farnostech, ale klidně také ve školách, společenstvích, řeholních komunitách, laických…

celý článek


Blahořečení papeže úsměvů

Cesta k beatifikaci „papeže úsměvů“, jak říkali Janu Pavlu I., je otevřena. Papež František totiž uznal zázrak uskutečněný na jeho přímluvu – šlo o uzdravení…

celý článek


Křesťanský státník, císař a král

Narodil se na zámku Persenbeug v Dolních Rakousích jako nejstarší syn arcivévody Oty Františka, který byl synovcem císaře Františka Josefa I. Vzhledem k tomu, že císařův…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay