26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Každý si žijeme po svém

9. 9. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/3 Ekumenismus, 9.9.2004, Autor: Lenka Svobodová

ROZHOVOR S MILOŠEM REJCHRTEM

Zbývá dnes vůbec čas, chuť a prostor setkávat se s členy dalších církví, nebo je každý spíš rád, když vůbec stihne práci, rodinu a vlastní sbor?
Všude je takový fofr, že na ekumenismus vlastně není čas - v tom se nejspíš zcela ekumenicky shodneme. To za 'bolševika' bylo času nějak víc. Tehdy bylo možné přijít k někomu na návštěvu bez ohlášení jen tak; člověk šel kolem, zazvonil a pobyl tam celý večer. Takže byl čas i na 'bytový' ekumenismus, kdy jsme pořádali semináře či setkání exercičního charakteru. Tyhle doby, kdy v kotelně někdo zazvonil, někdy to byl estébák, ale dost často Václav Malý, ty jsou prostě pryč. Teď Václava Malého také někdy vidím - například cyklus biblických hodin jsme u Salvátora před prázdninami ukončili právě setkáním s biskupem Václavem a bylo to nádherné - ale už to dá práci ho sehnat.Navíc tahle příležitost vlastně stejně vyplývá a těží z minulosti. Jakoby tu teď nebylo nic, kde by se něco podobného tvořilo...Možná se někde něco tvoří, ale nevím o tom. Když zpytuji sám sebe, ptám se, jestli tu vůbec je nějaká veliká touha po ekumenickém sbližování. Mám dojem, že spíš není. Čím dál tím víc se vnímáme jako dobří sousedé, každý si žijeme ve svém, vedeme si své domácnosti a nemluvíme si do nich. Jen tak přes plot spolu prohodíme pár slov, občas se necháme pozvat, máme o sobě vzájemně celkem dobré mínění a ani se moc nepomlouváme. Ale - když to řeknu hrubě - my se vlastně moc nepotřebujeme. Čas od času si poskytneme nějakou sousedskou výpomoc.

Například?
Třeba členové Křesťanského společenství chtějí mít pěknou svatbu v důstojném prostředí. Tělocvična, kde se jinak scházejí, tu důstojnost moc nenabízí, a navíc nemají personál, který má oprávnění dát jim razítko, že je ten sňatek úředně v pořádku. A tak se dohodneme, a svatba je tady, u Salvátora. Já na sebe beru úřední odpovědnost, bohoslužebnou část si dělají sami. Takže ploty k sousedům občas přeskakujeme, ale jejich odstranění nechystáme.

Stále mluvíme pouze o tzv. ekumenismu 'zdola', ale jak je to s iniciativou vycházející přímo z vedení jednotlivých církví?
Jednu dobu tu přece byla velká snaha potkávat se, sjednocovat křesťanské učení a domlouvat mnohem víc než jen vzájemné uznávání křtů a sňatků.Ano, a to volání 'seshora' leckdy nacházelo velkou odezvu, třeba ekumenický týden modliteb byl prožíván hodně intenzivně. Ale zdá se mi, že teď ne.

Ani nahoře ne?
No, asi ani nahoře moc ne, o tom bych věděl, protože já jsem teď jako člen synodní rady taky trochu nahoře, a dokonce mám ekumenické vztahy 'v referátě'. Určitě na týden společných modliteb za jednotu křesťanů někde někdo něco chystá, ale takový ten 'drajv', jako že se na to všichni strašně těší a nemohou bez toho být, ten tady myslím už není.Ale přece jen jsou oblasti, kde by církve - kdyby se spojily a postupovaly společně - byly úspěšnější. Napadají mne například jednání církví se státem...Však společně postupovaly a byly úspěšné, například při ustavení vězeňské duchovenské služby nebo duchovenské služby v armádě. Tady ekumenická spolupráce vybočila z pouhého sousedského soužití, sousedé se sdružili, a vzniklo ekumenické dílo, pokud vím, ve světě ojedinělé.

Když se na veřejnosti mluví o nějakém vyjednávání mezi státem a církvemi, většinou jde o katolickou církev. Evangelíci jakoby zůstávali stranou. Je tu snaha vystupovat jako celek, nebo je představa evangelíků o tom, jaké místo zaujmout ve společnosti, výrazně odlišná?
Je odlišná. Spory o majetkové restituce nás evangelíky tolik nepálí; nám toho komunisté sebrali málo, jelikož jsme víc neměli. Ve vztahu ke státu vůbec je naše evangelická tradice a jí ovlivněná současná mentalita jiná než katolická. Je to vidět na menších protestantských církvích, které ani nenapadne, že by jim s financováním měl pomáhat stát. Přece když někdo věří, tak mu taky stojí za to hodit do chrámové pokladnice nikoli jen symbolickou částku, ale desátek. Takže baptisté nebo adventisté - natož Svědkové Jehovovi - nespoléhají na to, že nekřesťanská většina společnosti bude pro financování kněžské a kazatelské činnosti ze zákona, tedy ze státního rozpočtu. Když se jako církve domáháme něčeho víc než svobody slova a svobody shromažďování a dovoláváme se přitom historických zásluh, evropské duše a všeho možného, pak taková argumentace není přesvědčivá nejen pro většinovou společnost, ale ani pro ty menší církve, které ukazují, že to jde i jinak.

Vy evangelíci se ale také necháte od státu platit...
Čeští evangelíci stojí tak na půl cesty mezi katolíky a jehovisty. Na jednu stranu neodmítáme platy duchovních ze státního rozpočtu, na druhou stranu víme, že od státu máme tvrdě vyžadovat garanci občanských svobod, nic víc a nic méně. Teď jsme ve stadiu, kdy se připravujeme na odříznutí od státního měšce, ale nějak pomalu a líně. Zatím vděčně přijímáme, že Parlamentem reprezentovaná společnost asi považuje naši existenci za užitečnou, takže je ochotná na ni přispívat. To je dobře, přispívá i na Národní divadlo, které je rovněž obecně užitečné, i když tam na hluboký zážitek ze Stravinského opery nechodí všichni. Zdá se mi však, že už jsme tomu současnému způsobu financování až příliš uvykli, volání po dokonalé odluce od státu z počátku 90. let utichlo. Ani já po ní už nevolám; když nám stát dává, proč bychom nebrali - ovšem za předpokladu, že se nám stát do našich věcí nebude montovat.

A nemontuje se?
Takovou míru svobody, jakou mají instituční církve dnes, neměly v historii této země nikdy. Pořád nemůžu přijít na to, proč drobné a běžné komunikační šumy mezi církevními a státními institucemi přerůstají v poplašné zprávy o 'zjevném nepřátelství' a v nesystémové nápady přeřadit církevní agendu pod nějakého 'vstřícnějšího' ministra. Vztahy mezi církvemi a státem se musí opírat o pravidla, ne o osoby. Ministři a představitelé církví přicházejí a odcházejí, církve a stát snad nějaký čas vydrží.

Pokud se tedy církve staly jakýmisi spřátelenými sousedy, nikdo na nikoho neútočí, ať už se to týká věrouky nebo jiných věcí, a pokud se už mluví o potřebě dialogu s islámem a dalšími náboženstvími, je dnes vůbec ještě aktuální usilovat o nějaké organizované sbližování křesťanských církví?
Touha, která byla tolik cítit ještě před dvaceti třiceti lety, že je třeba církve sjednotit už jen proto, že jejich rozdělení je ostuda před světem i před jinými náboženstvími, se pomalu vytrácí. Zjišťujeme, že křesťanství bylo pluralitní od počátku a že existence více církví není nic proti evangeliu a že to tak vlastně bylo vždycky. Byla tu církev antiošská, jeruzalémská, janovská atd. a každá z nich měla už od počátku svůj svéráz. My teď asi přicházíme na to, že jednota církve se žádnou dějinnou institucí nedá ani zajistit, ani zrušit. Jednota jednoho ovčince a jednoho Pastýře je tajemnější a zároveň silnější svazek než příslušnost k té či oné instituční církvi. Sbližujme se při objevování, že jednota v pluralitě je možná a krásná.

Schůzka mluvčích Charty 77 v roce 1981

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou