Každý si Ježíše Krista představuje po svém
Vydání: 2011/8 Ježíš ve filmu, 16.2.2011
„Kdyby ses chtěla jít do kina podívat na film o Ježíšovi, jak bys čekala, že bude vypadat?“ zeptala jsem se své čtrnáctileté dcery. „Já nevím, to přece nikdo neví. A navíc si ho asi každý představuje po svém, takže to nejde natočit, aby odpovídal představám všech,“ zněla odpověď. „Určitě měl pohlednou tvář, vždyť si vzpomeň na Turínské plátno, všechny ty staré obrazy. Někdo si kdysi pamatoval, jak vypadal, někdo další k tomu později asi něco přidal, takže na těch obrazech je to snad pravdivé,“ přidala se do debaty babička. „Ježíš? Ne Ježíšek?“ zvedl hlavu od výkresu šestiletý syn. „Ten nám nosí dárky o Vánocích. A je taky v Andělovi Páně. Tam vypadá jako normální kluk, zapomíná bačkůrky jako já. A vypadá trochu jako Marťa ze školky.“
Obraz Ježíše Krista vzrušuje umělce od nepaměti. V určitém okamžiku snad osloví každého, filmové tvůrce nevyjímaje. Vždyť kdo by někdy nechtěl natočit tento největší příběh všech dob. V dějinách filmu najdeme snad vše: němé pokusy zachytit přesně obrazy z evangelií, stylizované příběhy o životě a utrpení Ježíše Krista, doslovné přepisy částí Bible, velmi realistické zpodobení dané doby i reálií a taky příběhy, které se kolem tématu jen vzdáleně točí a přinášejí jeho děj velmi zprostředkovaně – například muzikál Jesus Christ Superstar z roku 1973, snímek Denyse Arcanda Ježíš z Montrealu z roku 1989 nebo francouzsko-italsko-španělský film Marcelino, chléb a víno z roku 1991, kde je ústřední postavou malý chlapec, který si chodí povídat s Ježíšovou sochou na kříži. Někteří tvůrci sázejí na charizmatickou postavu, v jejíž tváři se zračí utrpení i vědomí toho, co ostatní nevědí. Jiní osobu Spasitele obcházejí a často jej vůbec neuká- žou. „Pasoliniho Evangelium svatého Matouše (1964) je vysoce umělecký počin, stroze, ale působivě tlumočící nejen evangelistovo vyprávění, ale také hlavní Kristovy myšlenky,“ míní herec a publicista Jaroslav Someš. Jak dodává, jedním z nejrozsáhlejších christologických filmových projektů je Ježíš Nazaretský (1977) režiséra Franca Zeffirelliho: „Tento snímek vyniká vysokou kultivovaností, výtvarnými kvalitami, účastí celé řady slavných herců a pietním přístupem.“ O něco hůře je na tom americký snímek Ježíš (1977), který nemá z uměleckého hlediska hlubší ambice. Snad nejdále došel americký režisér Martin Scorsese ve svém filmu Poslední pokušení Krista (1988), kde je příběh Ježíše předkládán spíše jako příběh člověka než Božího Syna – jde totiž o filmové ztvárnění apokryfního příběhu podle románu Nikose Kazantzakise. Poněkud nový, pro mnohé diskutabilní, přístup přinesl herec Mel Gibson, který v roce 2004 natočil film Umučení Krista. Ten zachycuje posledních dvanáct hodin Ježíšova života, především jeho fyzické utrpení na cestě ke spasení člověka. Ježíš byl ovšem i dítě. Jak podotkl můj syn, v pohádce Jiřího Stracha Anděl Páně (2005) je to obyčejný kluk, který zapomíná bačkůrky a hraje si s Jidášem (přes Mariina varování). V italském filmu Dítě jménem Ježíš (1987) je Ježíšek taky obyčejný kluk. Vymyká se jen tím, že ví, co ano a co ne. A taky mu třeba při hře s ostatními dětmi z hlíny uplácaný ptáček ožije v dlaních… Odborníci se shodují, že vytvořit pravdivý filmový obraz Ježíše Krista je úkol náročný, často neřešitelný. Snad měla pravdu moje dcera, když podotkla, že si přece každý Ježíše představuje po svém…
