Vydání: 2011/43 Dobrovolníci, 19.10.2011, Autor: Václav Štaud

Práce dobrovolníka jí nikdy nebyla cizí. „Dlouho jsem vedla děti ve skautské družině a tři roky trvala moje dobrovolná péče o mladistvé delikventy v občanském sdružení Ratolest. Cesta do Konga byla jen přirozeným vrcholem zájmu pomáhat potřebným,“ představuje se školní psycholožka z Brna IVANA CHATRNÁ.

Příprava prý bývá důkladná…

Ano, pražské salesiánské středisko nic nenechává náhodě. Všichni kandidáti procházejí řadou setkání a rozhovorů, které mají ověřit, zda je jejich rozhodnutí správné. Během těch několika měsíců také zájemců ubývá. Někomu salesiáni doporučí vyčkat a povahově dozrát, jiný si to možná rozmyslí sám, zasáhne rodina nebo zaměstnavatel. Ani škola, kde jsem pracovala, to nepřijala s radostí. Ale neodradila mne.

 Co vlastně bylo vaším úkolem?

Dělala jsem v salesiánské základní škole s internátem něco mezi vychovatelkou a mámou velkému množství malých černých kluků. To „moje“ středisko leží na jihu Demokratické republiky Kongo a stará se výhradně o děti z ulice – tedy buď o sirotky, nebo o děti, které jejich rodiče opustili. Nejčastěji si to zdůvodnili tak, že jejich dítě je posedlé ďáblem.

 Jak se takové děti živí?

Žijí ve skupinách v různých skrýších a pomáhají si, jak to jde. Něco vyžebrají, něco ukradnou. Ani práci se nevyhýbají. I ti nejmenší pomáhají prodávat na trhu, čistí kolemjdoucím boty a podobně. Kdo chodí k salesiánům do školy, která je v Kongu nepovinná, je zajištěn. Dostane oběd i večeři, může se ve středisku umýt, vyprat si a opravit si šaty. S jehlou a nití jsem pro ně pracovala často. A kdo nemá kde spát, dostane i nocleh. Všechno zdarma.

 Kolik těch dětí bylo?

Do naší školy jich chodilo asi 300, končily v šesté třídě. Práce s nimi začínala od časného rána, kdy mi ty horší případy posílali učitelé na individuální doučování. Odpoledne jsem bývala dětem k dispozici v knihovně nebo nad jinou zábavou. Večer bylo pak třeba asistovat u hygieny nejmenších, kteří se už těšili na pohádku před spaním. Na osobní volno či setkávání s mezinárodními přáteli ve středisku už moc sil nezbývalo.

Kongo je prý krásná země. Je tam kromě bídy ještě něco nepříjemného?

Naprosto nefunkční stát. Nechápala jsem, jak mohou lidé žít bez sociálního zabezpečení, bez systematické zdravotní péče a například také bez pošty a bank. Jediné, co tam funguje spolehlivě, je korupce. Bála jsem se násilí a krutostí, ty jsem ale naštěstí v jižním Kongu nepoznala.

 Využíváte dnes něco z této zkušenosti v práci školní psycholožky?

Hodně konžských dětí jsme museli zbavovat závislostí na drogách a dařilo se to. To se mi nyní hodí ve škole, která vychovává výhradně romské děti. Je tu ale veliký rozdíl. V konžské škole bylo nejvyšším trestem vyloučení. Nikoho jsme nenutili, aby zůstal; děti tam naopak dělaly mnoho pro to, aby odejít nemusely.

 Vzpomínáte často na „svoje“ černoušky?

Samozřejmě. Za rok jsme se sžili tak, že před odjezdem mi tekly slzy celý týden. Často myslím hlavně na ty nejmenší, za kým se asi jdou před spaním pomazlit. Ze školních počítačů mi píšou moc pěkné maily. Slíbila jsem jim, že se za ně budu modlit, a důsledně to plním. Také nedávnou pětisetkilometrovou pěší pouť z Fátimy do Santiaga de Compostela jsem věnovala Bohu za africké děti, kterým někdy víc než chleba chybí kousek citu.