Vydání: 2006/7 Jsou muži ženám oporou?, 13.2.2006, Autor: Lenka Fojtíková

Rozhovor s Pavlem Baldínským o pomoci lidem v Africe
Sedmapadesátiletí manželé Pavel a Mirjam Baldínští z Prahy žijí již několik let část roku v Africe, konkrétně v Tanzanii. V daleké zemi se snaží pomáhat nejpotřebnějším z potřebných. V posledních letech se ve své činnosti zaměřují především na hledání zdrojů pitné vody, kopání studní a adopci na dálku.

V osmašedesátém roce jsme s manželkou jeli poprvé do Itálie. Seznámili jsme se tam s lidmi z jedné komunity. Poté ale začala tvrdá normalizace, a už jsme za hranice vyjet nemohli. Udržovali jsme proto se svými novými přáteli alespoň písemný kontakt. Do Itálie jsme se znovu vrátili až v roce 1989 a samozřejmě jsme se museli zastavit u lidí, které jsme tolik let neviděli. V té době ale už původní Comunitá Porte Aperte zanikla a namísto ní vzniklo sdružení Centro Mondialitá Sviluppo Reciproco. Dozvěděli jsme se o všech jeho aktivitách, mezi nimiž mimo jiné bylo i působení v Africe. Velmi nás to zaujalo a chtěli jsme tuto práci poznat zblízka. Nejdřív ale bylo nutné seznámit se s tím, jak funguje mateřská organizace v Itálii. A proto jsem tam na deset měsíců zakotvil a začal žít jejími aktivitami. Teprve později jsem se dozvěděl, že všechny úkoly, které jsem tehdy dostával, a vše, čím jsem prošel, byla zkouška určité způsobilosti k improvizaci, která je pro práci v Africe velice důležitá. O rok později jsem poprvé odjel do Afriky. Poslali mne, abych na vlastní oči viděl, jak to tam vypadá. Někoho první dojem z Afriky porazí, jiný si zas tento kontinent hned napoprvé zamiluje. Při prvním pobytu jsem tam zůstal zhruba dva měsíce.

Žili z manželčina výdělku. Kromě toho jsem v Itálii dostával také menší stipendium. Rozhodně ale nešlo o běžnou výplatu, spíše se jednalo o menší finanční výpomoc.

Se ženou jsme se snažili celý život dělat všechno společně. O odchodu do Afriky jsme se rozhodovali v roce 1991. Tehdy jsme udělali rodinnou radu, sezvali všechny naše děti, nastínili jim situaci a připomněli, že podobných šancí nebývá v životě příliš mnoho. Nejmladší dceří bylo tehdy 17 let, a tak jsme ji jako neplnoleté děvče svěřili do péče dospělých bratrů. Nakonec to ale dopadlo přesně naopak - ona pečovala o ně.

Začínali jsme působit v Tanzanii. Pracovali jsme v rámci tzv. Chikopelo projektu, v němž bylo několik sektorů, do kterých se soustředila pomoc. Mezi ně patřila práce na poli, lisování a distribuce slunečnicového oleje, dispenzář s porodním stolem a deseti lůžky, školka pro sto dětí, mlýn na kukuřičnou mouku a čištění rýže, dobytek a prasata, dílny a servis pro potřeby domorodců, čerpání vody, technická údržba umělého jezera Nondwa a vysazování stromů v buši. Smyslem naší práce bylo předat domorodcům znalosti a dovednosti, jak ve velmi jednoduchých podmínkách s těmi nejjednoduššími prostředky uživit sebe a svou rodinu. 

Měli jsme 200 hektarů polností. Pěstovali jsme na nich především kukuřici a slunečnice. Podařilo se nám získat peníze z Belgie, za které se postavila budova s lisem a koupil nákladní automobil. Výsledkem byl za studena vylisovaný slunečnicový olej, který je jedinou rostlinnou bílkovinou. Ta je pro domorodce, kterým kromě jiného chybí vitamíny, velmi důležitou složkou potravy. Navíc jim chybí vitamíny. Slunečnice jsou výborné nejen pro získání oleje, ale využitelný je také odpad, který je velmi dobrým doplňkem krmné směsi pro prasata a krávy.

Když chtěl někdo z domorodců dostat záhumenek, vyčlenili jsme mu určitou část půdy a přivedli tam vodu z jezera. Než zájemci dostali pozemek, museli absolvovat korespondenční kurz, který organizovala francouzská misie INADES. Jednoduchou formou byli proškoleni například v tom, jak obhospodařovat půdu, chovat drobnou drůbež, stavět dům či využívat hnůj k výrobě bioplynu.

Samozřejmě. Moje žena vedla ve škole kurzy šití na stroji, v nichž se ženy a dívky učily něco si ušít na sebe a spravovat oděvy. Kromě toho se věnovala také osvětě v oblasti ekonomiky domácnosti, péče o děti, zdraví a prevence nemocnosti. Dále se zde vyučovala i angličtina. Kurzy byly vždy tříměsíční a účastnily se jich dívky ve věku od sedmnácti do pětadvaceti let. Byly mezi nimi i vdané ženy.

Pokaždé se nám chce. Když se do Afriky vracíme, vždycky jedeme do primitivních podmínek. Než si člověk zařídí vše, co potřebuje, připadá si často jako tramp. Nakonec je vždy všechno jinak, než si původně naplánoval. 

Celých pět let jsme nosili zkušenost z Afriky v srdci. Vnitřně jsme neustále cítili, že bychom se tam měli vrátit a angažovat se v další pomoci. Byli jsme v neustálém písemném kontaktu s misionáři, kteří se nás pořád ptali, kdy přijedeme. Nebylo to jednoduché - vždyť jsme neměli peníze ani na cestu. Nemohli jsme se tam rozjet jako nějací partyzáni. Věděli jsme, že musíme mít pro příští misijní práci nějakou koncepci. Peníze na letenky jsme nakonec získali od benediktinů. Do Afriky jsme se vrátili v roce 1999 a pobyli tam měsíc. Stále jsme neměli peníze na systematickou práci pro africké rodiny, což byl zásadní problém. Sháněli jsme je pak po celé Evropě. Auto, bez něhož je pobyt v Africe nemyslitelný, jsme například dostali z Rakouska. Nebylo vůbec jednoduché dát potřebné finance dohromady. Je také podstatné vědět, že naše hledání místa, kde máme misijně pracovat, včetně získání finančních prostředků, bylo věcí dlouhodobého modlitebního úsilí mnoha lidí.

Do Afriky jsme vrátili až v roce 2001, ale už jako osmičlenná skupina: my dva a šest mladých lidí. Přihlásili se nám na přednáškách, které jsme pořádali po celé republice.

Scházeli jsme se s nimi prakticky od roku 1999. Způsob, jakým si dotyčné prověřujeme, spočívá v tom, že je pověříme nějakou prací, která přímo nesouvisí s konkrétní misí. Jde vlastně o podobný princip, jakým jsem byl prověřen před lety v Itálii já sám: Poraď si jak chceš, improvizuj, ale nějak dosáhni cíle.

Stěžejním úkolem je hledání pitné vody a adopce sirotků na dálku. Kopeme studny a snažíme se zajistit nepotřebnějším dětem adopci na dálku. Jsou to dvě hlavní aktivity, s nimiž se pojí mnoho dalších. V první řadě je třeba vědět, že má-li člověk dosáhnout cíle, který si předsevzal, a nezemřít příliš brzy, musí vybudovat stabilní technické a ubytovací zázemí.

Začali jsme stavět misijní stanici nazvanou Allamano Agape. Této práci se průběžně věnujeme každý rok. Při vzdálenostech, které je zapotřebí v Africe překonávat, jde vše velmi pomalu - ať se jedná o zajištění materiálu, nářadí či pracovníků. Budova, dílny a sklad dnes už stojí a dokončují se vnitřní úpravy.

Vyvrtaných je jich celkem pět ve třech vesnicích, ale v plném provozu jsou zatím dvě. Z každé studny je možné nabrat až dvanáct kbelíků za čtvrt hodiny. Pokud se to převede na počet obyvatel, vychází dva litry denně na osobu, což je zatím nedostačující. Každý by měl mít minimálně třicet litrů. Rádi bychom zprovoznili sedmnáct studní, které již hydrolog přesně zaměřil a lokalizoval. Ve vesnici Kamsamba, ve které leží misie Allamano Agape, nyní údajně žije asi sedm a půl tisíce lidí. Příští rok budeme pokračovat s měřením v dalších vesnicích. Postup prací i měření jsou samozřejmě závislé na dostatku financí. Náklady na každý vrt jsou drahé, protože musíme překonávat velké vzdálenosti a vše dovážet. Navíc dnes už je jasné, že zdroje vody jsou v hloubce kolem osmdesáti metrů, což naši práci pro domorodce prodražuje oproti původní kalkulaci o 100 %. To je také hlavní důvod, proč musíme velkou část roku strávit doma a snažit se sehnat potřebné peníze.

Museli jsme si mezi domorodci sehnat a vychovat lidi, kterým je možné věřit, a ně přenést spoustu našich povinností. Dnes máme dva spolupracovníky.

Pokud jsme se chtěli pomoci Africe smysluplně věnovat, museli jsme založit neziskovou organizaci, abychom mohli pro naši činnost také legálně shromažďovat finanční prostředky. Misijní banka ubožáků byla založena v roce 1998. Nejdřív jsme si říkali, že uvidíme, jak se to rozjede. Pak jsme zjistili, že se tomu bude muset jeden z nás věnovat naplno. A tak jsem tuto práci dělal čtyři roky po zaměstnání.

„Misijní“ znamená vlastně křesťanství v praxi. Křesťan je ten, kdo jde se svoji láskou, ve které se chce podobat Kristu, vstříc druhým. Nejde samozřejmě o klasickou banku - to slovo má vyjadřovat depozitum dobrých skutků. Této bance „šéfuje“ Bůh. Vždyť ani orgánové a krevní banky nejsou bankami v pravém slova smyslu. Slovo ubožák zní možná krutě, protože banka a ubožáci nejdou vůbec dohromady. 

To je zapotřebí upřesnit. Jednorázová humanitární pomoc řeší okamžitý problém, např. naléhavou potřebu v důsledku nějaké katastrofy. Pokud jsou lidé na pokraji smrti, určitě potřebují pomoc akutně. Rozvojová pomoc je naproti tomu zcela odlišným druhem pomoci, protože je dlouhodobě preventivní. Neodsouvá každodenní problémy, ale řeší je. Tím vytváří lidem podmínky, aby někdy v budoucnu nedošlo ze zanedbání k tomu, čemu se později tak líbivě říká „humanitární krize“. Principem naší pomoci je osobní partnerství s domorodci při rozvoji jejich schopností, vedení k odpovědnosti za vlastní život i za to, co umí v prostředí, v němž vyrůstají a žijí se svými rodinami.

Dal nám zkušenosti a nové vidění potřeb lidí. Naučili jsme se vážit si všech darů od Boha a děkovat za to, kde můžeme žít. Velkou školou je pro nás především umění spoléhat se na Něho, který nejlépe ví, co my i ti druzí potřebujeme.

A dále jsme získali poznání lidí. Každý člověk, kterého poznávám, je pro mne svým způsobem zvláštní svět, který se odhaluje. Mám šanci nad tím přemýšlet, reflektovat situace, události, povahy a poznávat na tom vlastně sám sebe, jak si stojím vůči Bohu.

To můžu, ale v jiné kultuře to má jinou hodnotu.

To do toho samozřejmě také patří. Člověk neustále přehodnocuje život. Když vidíte, jak tam lidé žijí a zachovávají si víru, tak si říkám, co za tím je. Je pravda, že se tam lidé ve svém nedostatku dovedou mnohem více radovat i z docela malých dárků než my. Jsou vděční za cokoliv. Pokud se jich ptám, co pro ně mohu udělat, řeknou: „Cokoliv... Cokoliv mi dáš, udělá mi radost.“

* * *

K finanční podpoře díla manželů Baldínských slouží číslo účtu u KB: 19-1621380207/0100, v. s. 777, k. s. 308, IČO: 67980015.

Pavel Baldínský se narodil v roce 1948. Je původním povoláním soustružník kovů, poté vystudoval střední zdravotní školu. Pracoval jako řidič autobusu, sanitář, geriatrická sestra či obchodník. Do Afriky poprvé vycestoval v roce 1991. Od té doby společně se svou ženou Mirjam působí střídavě již několik let v Tanzanii: hledají vodu, vrtají studny, zajišťují adopci dětí na dálku a pomáhají chudým africkým rodinám v jejich základních potřebách. Společně založili Misijní banku ubožáků.