Každé ráno nepřestávám žasnout

Vydání: 2022/8 Biskupové se vydali za nemocnými, 15.2.2022, Autor: Jan Oulík

Loutkové divadlo, výtvarná akademie, farnosti v Praze a Plzni, redakce Katolických novin i Československá televize, kde se s ním před třiceti lety poprvé setkal také autor tohoto rozhovoru – to jsou jen některé ze zastávek na životní cestě kněze, malíře, dudáka a novináře P. PAVLA KUNEŠE. Před pár dny oslavil 85. narozeniny.


Kněz, malíř a dudák Pavel Kuneš je pravidelným účastníkem na mezinárodním dudáckém festivalu ve Strakonicích. Snímek Radek Gális


Pavle, čím se nyní zabýváš?

Teď mi všechno trvá déle, než když mi bylo osmdesát! Zjišťuji, že si po každé práci musím také na chvíli odpočinout. Už jenom přečíst týdně Katolický týdeník a Respekt, jednou měsíčně Getsemany, čtvrtletně Universum a udělat si výpisky ze čtených knížek stojí dost času. Taky se častěji obracím k řeckému či hebrejskému slovníku pro vysvětlení některých pojmů v Bibli. Rád bych občas i trochu maloval, ale často si to musím odpustit.

Jaká byla tvoje cesta k malířství?

Můj tatínek ve volném čase rád kreslil a krásně maloval. Po něm jsem zdědil malířské koukání a objevování. Zájem o výtvarné umění mě nakonec přivedl na Výtvarnou školu v Praze.

A co tě přivedlo ke kněžství?

V době mého dětství, kdy jsme neměli rádio a televize byla ještě daleko, jsem se pohyboval v kulturním prostředí našeho kostela v pražských Holešovicích. Ministroval jsem a s několika kluky jsme společnou účastí v kostele překonávali obtíže po únoru 1948. Život v kostele se stal součástí mého života, a tak nebylo divu, že jsem se střídavě rozhodoval pro kněžství nebo malířství.

Protože tehdejší fakulta a seminář v Litoměřicích, které byly komunisty založené jako náhražka za jimi zrušené diecézní semináře i dvě bohoslovecké fakulty, si teprve získávaly uznání, chtěl jsem raději po maturitě v roce 1956 studovat dějiny umění. Tenhle obor ale fakulta v tom roce neotevřela, a tak jsem nastoupil do Litoměřic. Prožil jsem tam šťastných pět let. Ale teprve za dalších pár let kněžství jsem nahlédl velkorysou nabídku evangelia a začal chápat přínos Pána Ježíše.

Ještě před studii teologie jsi byl součástí katolického společenství tzv. Vyšehradského sboru. Skamarádil ses tam s Janem a Václavem Konzalovými. O co vám tehdy na začátku padesátých let šlo?

To byla opravdu těžká léta. Jádrem tohoto pěveckého sboru byli bývalí gymnaziální žáci P. Josefa Gabriela z Vinohrad. Nepamatuji se, jak jsem se k tomu nachomýtl, byl jsem tehdy snad nejmladší. Kamarádilo se, jezdilo na lesní brigády, byl to společný křesťanský život, který jinak všichni postrádali. Nepatřil jsem k nim dlouho, ani jsem všechny neznal jménem, ale některé polyfonie mi znějí v hlavě dodnes. Chodil tam Jarda Vrbenský (později redaktor Vyšehradu), Kája Faber a jeho budoucí žena Helenka (po revoluci zakladatelka Magdaly a ředitelka Charity v Českých Budějovicích), Míla Vlk (pozdější kardinál), bratři Fischerové a Konzalové, Standa Hrach (dnes farář v Hrnčířích), bratři Krutských, Jiří Sláma (historik), Ivan Krásný a také mnohé dívky. Vznikla tam i řada vzácných manželství. Později byli někteří z nich uvězněni, jako třeba Jan Konzal, pozdější biskup podzemní církve. Dodnes se výročně potkáváme.

Brzy po kněžském svěcení tě hnala vojenská správa k povinné službě ve zbrani, kde ses potkal se zajímavými lidmi. Třeba s Pavlem Pecháčkem a Jirkou Maláškem, kteří později pracovali ve Svobodné Evropě.

Právě oni dva mě přizvali k práci v loutkovém divadle. Když po třech měsících odešli do civilu, převzal jsem vedení divadla po nich a tím jsem měl ulehčené celé dva roky vojny. Dokonce jsme hráli jako černé divadlo U kanonu stál. Se stínohrou Král Lávra jsme byli zase na Armádní soutěži umělecké tvořivosti. Ale jinak jsem byl obyčejným vojínem u dělostřelectva.

Jsi ovšem i literárně činný, což nepochybně také s oběma předchozími „obory“ souvisí… Vzpomínáš na svoje literární počátky?

Nikdy by mě nenapadlo, že budu psát nějaké texty pro veřejnost. Na jaře 1968 jsem k tomu byl přinucen, protože mě pan biskup Tomášek poslal do redakční rady Katolických novin. Tam jsem dostal na starosti stránku pro děti a mládež, kde bylo potřeba i psát. Nepřemýšlel jsem, jak to napsat, ale že je nutné něco dát na papír.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

P. PAVEL KUNEŠ (nar. 6. února 1937 v Praze), kněz, publicista, výtvarník, loutkář. V mládí byl členem divadla Říše loutek v Praze, vystudoval Výtvarnou školu na Hollarově náměstí v Praze a poté bohosloví. Kněžské svěcení přijal 25. června 1961. Poté pracoval v pastoraci především s mládeží – v Plzni a v pražských farnostech u sv. Ignáce a u Nejsvětějšího Srdce Páně. Od jara 1968 působil v redakční radě Katolických novin. Z Prahy byl v roce 1971 přesunut do Klecan, od poloviny 80. let byl také administrátorem farnosti Odolena Voda. Po pádu totality zakládal křesťanské vysílání a moderoval náboženské pořady v Československé televizi. Nyní působí jako duchovní správce v Klecanech, maluje obrazy a píše (mj. i do Katolického týdeníku). Je autorem několika knih pro děti a dospělé (např. Kdo stvořil Stvořitele, Pár kroků do křesťanství). V šestašedesáti se začal učit hrát na dudy.

JAN OULÍK

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 21 17. – 23. května 2022

Papež vybral pražského arcibiskupa

Dlouho očekávané oznámení jména 37. pražského arcibiskupa učinil na svátek Panny Marie Fatimské Mons. Giuseppe Silvestrini, pověřený vedením nunciatury. Stalo se tak…

celý článek


Milník na nekončící cestě

Už za pár týdnů, v neděli 5. června, vstoupí v účinnost reforma Římské kurie, správního aparátu Svatého stolce. Dlouho očekávaná Apoštolská konstituce (ústava)…

celý článek


Meda Mládková a největší Umělec

„Já už chci umřít,“ řekla ta dáma na nemocniční posteli. „A co budete dělat po smrti?“ zeptala se jí MARTA MARIE MAGDALENA ŠMÍDOVÁ, která tam byla na návštěvě…

celý článek


Nepadnout do pocitu marnosti

Když se začne mluvit o emocích v partnerské komunikaci, mnozí hned vidí lítat talíře, křik a slzy, výčitky, případně zlověstné ticho. Emoce ale mohou být i dobrým…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay