Vydání: 2021/10 První papežská cesta do Iráku, 2.3.2021

Příloha: Perspektivy 10

KOMENTÁŘ Petera Pötheho
Dlouhodobý vliv izolace na děti lze těžko předvídat, nikdy nebyl takový experiment vyzkoušen ani laboratorně. Individuálně by bylo možné dohledat případy dlouhodobě nemocných dětí, které musí být trvale doma, ale v takto velkém měřítku to nelze odhadnout. Jednou z velmi důležitých vlastností aktuální situace je, že ji děti nemohou ovlivnit a ani rodiče ji nemají pod kontrolou. Do toho přicházejí informace o neradostných vyhlídkách, tragické předpovědi i zprávy o úmrtí blízkých. Tato kombinace může být pro děti velmi stresující.
Rozhodně bych byl hodně opatrný a tolerantní k tomu, jak se děti projevují po stránce emoční i v chování. Nelze automaticky očekávat, že plynule přejdou na online vyučování a jinak vše „poběží při starém“. Nastalá situace je výjimečná, a protože ji zatím nikdo nezažil – ani rodiče, ani nikdo další – nemají děti žádný model, jak reagovat a adaptovat se. Pro ně je to úplně jiný systém života, jenž navíc postrádá spoustu životně důležitých podnětů. Rodiče by proto měli věnovat zvláštní pozornost tomu, jak na tom děti jsou, co si myslí, jak se cítí.
Je paradoxní, že jsme dosud dětem stále omílali, že na počítači je jen virtuální svět, který není ten pravý. Hubovali jsme je, že jsou pořád na něm, a teď po nich vlastně chceme, aby to považovaly za plnohodnotný lidský kontakt.
Úkoly, nebo zdraví?
Žáci se s učiteli neviděli třeba sedm měsíců a se ztrátou tohoto setkávání, lidského kontaktu samozřejmě klesá empatie. Učení je přitom založeno na pozitivním lidském vztahu. Představte si běžnou situaci, kdy se chci něco naučit třeba od souseda na chatě. Ten chlápek mě může naučit, například jak hoblovat, ale musím s ním udělat lidskou zkušenost, abych si to dobře zapamatoval. Jak si mám však něco dobře pamatovat, když z učitele vidím už měsíce jen fotku nebo obrázek v počítači?
Když dítě neodevzdá úkol nebo přestane spolupracovat a vypíná si video, může to být i projev sebezáchovného mechanismu. Neměl by následovat trest, ale rodič by si měl všímat, zda se dcera či syn dlouhodobě snaží, ovšem například v posledních týdnech už výuku nezvládá. Tam bych vždy povýšil empatii a zdravý rozum nad vynucený režim a požadavky, které si nikdo nikdy na dětech nevyzkoušel.
Dospívající v terapiích nyní říkají, že se často s rodiči hádají, protože nemají sílu a motivaci plnit úkoly. Když vidí učitele na Youtube, jak přednáší učivo bez jakéhokoli osobního kontaktu, nepřináší jim to žádnou radost, jen frustraci. Tady je potřeba udělat stopku. Lidský kontakt je důležitý. Lidé se dívají z očí do očí, navzájem se poslouchají, mají se rádi a v tu chvíli jim na druhém záleží. Online výuka může vzbuzovat pocit, že učitelce na dětech či studentech nezáleží. Mluví na třicet dalších lidí, naslepo se dívá do kamery, ne na ně.
Těžký návrat do lavic
Děti zřejmě správně tuší, že nemá velkou cenu se takto učit, protože si z toho moc nezapamatují. Zvlášť menší děti si osvojí látku na základě živé, lidské a vztahové zkušenosti. Obávám se, že až se vrátí do škol, zjistíme, že jim toho v hlavách moc nezůstalo. Z toho vyplývá, že bychom neměli brát distanční výuku jen jako jinou verzi standardní výuky, nýbrž jako něco mimořádného. Nemluvě o tom, jaké negativní pocity u toho děti prožívají. Mnozí pacienti s úzkostmi či depresemi na tom nikdy nebyli takhle špatně. Někteří už byli v pořádku, a teď se vracejí. Vláda navíc zakázala osobní terapie psychoterapeutům mimo zdravotnická zařízení, smějí pracovat jen na dálku. Děti jsou pak znovu stresované online terapií.
Mám například klienta, depresivního dospívajícího kluka, který už týdny neviděl kamarády. Říká, že i když se bude učit, šťastnějším ho to neudělá. Je ve stavu, kdy vůbec nevidí smysl toho, aby dostal dobrou známku. V této situaci mu učitel dává pětku na vysvědčení, protože neodevzdal úkoly do předmětu, z něhož měl předtím dvojky či trojky. Rodiče se na syna strašně zlobí a doma má kvůli tomu tvrdý režim. Mohl by jít ven za kamarády, ale máma mu to zakáže, protože ještě neudělal úkol. Jenže takovou příležitost nebude mít třeba další měsíc. V tomto případě je zcela jasně důležitější, aby se cítil normálně, tedy jako kluk, který někam patří, má kamarády, zájmy, patří do vnějšího světa, než jestli vysedí další úkol.
Některým žákům distanční výuka možná vyhovuje, protože se ve třídě dlouhodobě neprosazovali, jsou šikanováni nebo mají sociální fobii. Ti se samozřejmě rádi izolují, ale pak už se nebudou chtít vrátit a ztratí sociální dovednosti. A čeká je ještě větší stres, protože budou muset „začít znovu“.
Jediné, co můžeme ovlivnit, je náš přístup. Můžeme být empatičtí a nadějeplnější než naše děti. Není nutné před nimi mluvit o situaci tragicky, že to je hrůza, že všichni skončíme špatně. Měli bychom také filtrovat, co se k dětem dostane z médií, a mluvit s nimi o tom: „Tohle jsi slyšel, možná se bojíš. My děláme všechno pro to, aby se nám nic zlého nestalo.“ I když situace není jednoduchá, přece nezahodíme život, ale budeme se z něj radovat. Pojďme se podívat na to, co nám přináší radost – v této situaci je každá dobrá chvilka důležitá. Když máme možnost zahrát si spolu hru, jít na výlet, zavolat kamarádům či zprostředkovat s nimi kontakt, je to důležitější než úkol do školy či známka.