Vydání: 2008/17 Kazatelství, 21.4.2008, Autor: Martin T. Zikmund

Na roli, prestiž i úpadek kazatelství v dnešní české společnosti jsme se zeptali učitele budoucích kazatelů, pastorálního teologa a proděkana Katolické teologické fakulty UK v Praze P. Aleše Opatrného.

Proč se někde používá výraz „kázání“ a jindy „homilie“? Je v tom nějaký rozdíl?
Kázání je v podstatě náboženská poučná řeč, která byla v dějinách pronášena někdy samostatně, jindy při pobožnostech, pohřbech, někdy ve mši a jindy i po mši, což nám dnes asi připadne velmi divné, ale já jsem to jako malý kluk ještě zažil. Homilie je přesně vzato řeč, která se pronáší při mši, má v mešní liturgii své přesně stanovené místo, je v závazných liturgických směrnicích chápána jako součást liturgie, a proto má mít jako své téma buď v liturgii čtený biblický text, nebo tajemství slaveného svátku, případně může být výkladem mešního liturgického textu. Není to tedy „náboženská řeč na libovolné téma“, ale je to svou podstatou součást liturgie, ne jen časovým zařazením do mše, ale i obsahem.

Ve středověku a raném novověku patřila kázání k nejvlivnějším slovesným dílům. Ostatně byly to literární útvary, kterým naslouchali jak vzdělanci, tak prostí věřící. Jak je to dnes s vlivem kazatelů?
V dřívějších dobách mělo kázání takřka bezkonkurenční pozici. Pro většinu obyvatel to byl jediný souvislý slovní útvar, který mohli během týdne slyšet – a pokud neuměli číst, tak to bylo pro dospělého člověka vlastně jediné „náboženské poučení“. Dnes je kazatel jedním z mnoha, kteří se ucházejí o pozornost člověka. Je v konkurenci novin, televize, rádia, reklamy, a navíc mnohdy působí v prostředí, které není podle dnešních měřítek pro posluchače příznivé – studený, případně poloprázdný nebo naopak přeplněný kostel. Novoroční projev prezidenta, sledovaný v televizi, je vnímán v prostředí komfortnějším. Proto nelze čekat, že kazatel bude mít na posluchače zásadní, nikým nenarušený vliv, i když je třeba zajímavý a vyhledávaný. Spíš je zde nebezpečí, že posluchač, jenž si neví s okolním světem příliš rady, bude rád naslouchat kazateli, který ho sice nijak nepohne ke změně života, natož k přemýšlení o světě, ale který ho neděli co neděli ujistí o tom, že svět kolem nás je zlý a my v kostele jsme ti nepochybně dobří.

Již několik desítek let se nekáže z vyvýšené kazatelny, ale od ambonu. Nepoklesl tím zároveň i význam, který církev přisuzuje zvěstování? Kde tkví podle vás příčina úpadku kazatelství?
Opuštění kazatelny nelituji. Kazatelna umožňuje a také trochu podněcuje ke „hřímání shůry“ a těžko umožňuje navození dialogického způsobu řeči, který je nám dnes bližší.
A úpadek kazatelství? Záleží na tom, zda kazatel mluví jen proto, že „se to v neděli musí“, nebo proto, že se chce ze svých myšlenek, radostí a nevolí vypovídat, případně se před shromážděním předvést. Jde o to, aby si byl skutečně vědom, že homilie je velmi podstatná část jeho služby, že je to služba Božímu slovu a shromážděným věřícím a že by měl udělat dost pro to, aby tuto službu konal zodpovědně a kvalitně.

Lze kázání považovat také za médium? Máte představu, kolik lidí v České republice slyší nejméně jednu homilii týdně?
Zatímco na Českou televizi či na Novu se dívá převážná část obyvatel a některé noviny mají statisíce čtenářů, kázání či homilii slyší nepoměrně menší část obyvatelstva (v průměru přibližně jedna desetina), a to zpravidla jednou za týden 10–20 minut. Jsou to tedy nesrovnatelné oblasti působení jedněch a druhých.

Jako posluchač homilií však mívám někdy pocit, že kazatel vlastně neví, co chce říct. A je mi líto lidí, zdají se mi v tu chvíli jako ovce bez pastýře...
Ano, to může být a bývá. A nemusí to být jen tím, že se kazatel špatně připravil. Může to být také tím, že toho chce říci příliš mnoho. Asi jako kdyby nám ze vší lásky na návštěvě přinášeli na stůl celý obsah dobře naplněné ledničky místo jednoho dobře připraveného jídla.
Každý dobrý text, i homilie, se musí na papíře nebo v mysli vytvořit a potom proškrtat. Kdo nemá odvahu „likvidovat vlastní myšlenky“, nedopadne se svou homilií mnohdy lépe než ten, který nemá myšlenky skoro žádné.

Potřebuje kazatel zpětnou vazbu? Má se kázání chválit nebo kritizovat?
Slovní hodnocení kázání je ošemetná věc. Kázání, které se někomu nelíbí, je zase pro jiného odpovědí na jeho životní otázky, a proto cenné a vítané. I u kázání platí, že pro jeho hodnocení je nejlepší biblické kritérium, které je ale jaksi „nepraktické“, a sice: „Po ovoci je poznáte.“ Nepraktické proto, že se projeví až za delší čas. Homilie se mohou líbit, a přesto nemusí působit růst života z víry. Ale o ten jde, ne pouze o to, aby se kázání líbilo, aby ho někdo pochválil. Ovšem kazatel by měl slyšet výtky, pokud se nepřipravuje nebo mluví vytrvale o něčem, co se posluchačů a jejich života netýká.

Co je na kázání to největší umění?
Dobře začít, včas skončit a nabídnout srozumitelně jednu – a jen jednu – pro život užitečnou, dobře zpracovanou, křesťanskou myšlenku.

Jaké má místo humor v kázání?
Jako v životě. Bez humoru se žije špatně, ale život není samá legrace. Nebezpečné je, když kazatel, schopen humorných vsuvek, „ujíždí“ do role baviče.

Zažil jste sám při kázání nějaké kuriózní situace?
Jednou jsem jako mladý kaplan vysvětloval cosi, o čem jsem si myslel, že to bude pro posluchače těžko srozumitelné či přijatelné. V prvé lavici seděl starý pán a přikyvoval – byl jsem nadšen – rozumí! Mé nadšení ale ochladlo, když jsem si později všiml, že tou hlavou kýve dál, tedy pořád. Byla to nemoc, ne souhlas.