26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Katolictví mne velmi lákalo

30. 1. 2006

|
Tisk
|

Katolictví mne velmi lákalo

Vydání: 2006/5 Může být křesťan bohatý?, 30.1.2006, Autor: Josef Nerušil Milan Badal,

O latině a vzdělanosti s profesorkou Janou Nechutovou

 

Ukáži to na rozdílu mezi matematikou a latinskou gramatikou. Hodně se mluví o nutnosti maturity z matematiky. Matematika učí strukturám myšlení, a každý, kdo ovládne matematické modely, může ovládnout teoretické postupy v dalších oborech. To je pravda. Já jsem ale přesvědčená, že spíš než maturita z matematiky by měla být zavedena povinná maturita z latiny. Ona totiž poskytuje totéž, co matematika, učí čirou formu, navíc ale poskytne obsahy, tedy humanitní názvuky, sdělení. To naše technokratické pokolení pomíjí, protože latinu už skoro nikdo neumí. Nikdo vlastně neví, jak je to pěkné, když si člověk může číst Bibli nebo antické klasiky v originále. Člověk tedy na jedné straně získá schopnost logické orientace a na druhé straně (v těch obsazích) antika přece přinesla světu sekulární humanitu, která není k zahození ani pro křesťanství. Také přináší estetické uspokojení, protože chápete, že ty texty jsou krásné. Třeba apoštol Pavel je příkladem toho, jak antika obohatila judaismus v počátcích křesťanství. Dokonce existuje apokryfní korespondence mezi apoštolem Pavlem a Senecou.

Mne zaujal právě přístupem, který tam Augustin má vzhledem k tzv. „židovské kořisti“. On totiž říká, že podobně jako si Izraelci odcházející z egyptského otroctví odnesli na Hospodinův příkaz egyptské šperky a roucha, právě tak by si křesťané, vycházející z pospolitosti starých Řeků a Římanů, měli vybrat to, co za něco stálo - filozofii, především platónskou. A navíc je to kniha o rétorice. Augustin tak vlastně předal budoucím věkům Cicerona. Proto mne ta kniha velice inspirovala k překladu.

Tatínek byl evangelík, z oblasti velmi protestantské. Proto maminka, když si ho brala, přestoupila od katolíků. Jí to vlastně bylo docela jedno. Patřila ke generaci vzdělaných žen, které neuznávaly za vhodné si s Pánem Bohem něco začínat. Připadalo jí to příliš lidové, nevzdělané. Ale imponovala jí historie písmáků v tolerančních sborech, byla trochu romantička, takže klidně vstoupila k evangelíkům, aniž by to nějak zvlášť spojovala s Pánem Bohem. Byla jsem tedy evangelicky vychovávaná. Pak jsem si řekla, že tohle tedy ne, protože jsem si myslela, že je třeba věřit úplně jinak. Tak jsem žila léta mimo církev. A potom jsem se nějak rozpomněla.

No já mám pocit, že to zařizuje Duch Svatý, ne?

Používá k tomu vtisky. Já je měla spíš z mládí než z dětství. Nemohu tedy říci, že bych odpadla úplně. Nikdy mne to nepřestalo zajímat, vzrušovat, inspirovat. Koneckonců odtud také moje volba studijního oboru a specializace. Dala jsem se na studium české reformace, takže moje konfirmační znalosti mně byly docela užitečné. Ale chcete-li úplně konkrétní důvod toho návratu, pak za to může mistr Matěj z Janova. Ten ve svých pěti knihách stále dokola omílá to, jak je sladká eucharistie, jak má cenu každý den ji prožívat a vědět, co je to communio s Bohem. A tak jsem začala chodit po kostelích, především katolických. S mou katolickou přítelkyní jsme chodívaly na ranní latinskou chorální mši na Petrov.

V tu chvíli přišly ke slovu právě ty vtisky z mládí. A také jistá kázeň. Věděla jsem, že v protestantismu mně něco chybí a chybět bude, především bohatství liturgie a častá eucharistie. Katolictví mne velmi lákalo, ale nakonec jsem se přece jen vrátila k víře svých předků, takže jsem členkou Českobratrské církve evangelické, pracuji ve staršovstvu našeho sboru. Kdysi jsem si to trochu formulovala jako parafrázi apoštolových slov, že za vše, čím jsem, vděčím mamince a Českobratrské církvi evangelické.

Dodnes si o tom netroufám něco jasného vypovědět. V dobách jeho marxistické víry ve čtyřicátých a počátkem padesátých let byl kdesi jinde. Pravda je, že moje angažmá neviděl rád. On byl o 15 let starší, a měl tedy za to, že jsem mladá a hloupá, takže ke mně zaujímal láskyplně shovívavé stanovisko. A možná měl za to, že je třeba držet mne zkrátka. Já si ale žila svým vlastním životem. Rozhodně v této oblasti víry.

Zpočátku tím nebyl vůbec nadšený, ale kupodivu mi nebránil, abych děti vychovávala ve víře. Vždycky o těch věcech mluvil s jakýmsi ironickým nadhledem, ale myslím si, že skutečných hodnot této výchovy si byl vědom a byl rád, že budou mít v životě jakousi kotvu, hodnoty a jistoty. Považoval to zřejmě za užitečné.

No ano, já měla na jakési kartičce, kde byla moje charakteristika, napsáno „rodiče do kostela nechodí vůbec“. Chodila jsem tedy do Blahoslavova sboru zásadně bez rodičů. Vodila mne tam naše pomocnice v domácnosti. To, že rodiče s námi nechodili, mne vůbec nezajímalo. Přítomnost v kostele a sboru jsem vnímala vlastně jako činnost v zájmovém kroužku.

 

Syn říká, že „maminka to na nás zkouší“, ale moje dcera jezdí kilometry, aby dávala vnučku do nedělní školy - ta už ví, že se má pomodlit před jídlem, a dokonce se toho domáhá. Včera jsem u nich byla a vnučka Terezka mne požádala, abych si s ní šla hrát. Jako správná babička jsem se pochopitelně vyptávala, jak je to s tím modlením, a ona mi odříkala perfektně „Andělíčku, můj strážníčku“. Tak to vidíte, evangelické dítě se modlí katolicky. Ona má totiž ještě druhou babičku, která je praktikující katolička.

Bezpochyby. Maminka byla osvícená romantička, velmi trpěla tím, že nemá vysokou školu. Říkala, že má jen „čtyři chlévky a pátý krmník“. Byla ovšem velice vzdělaná, ovládala několik jazyků, perfektně překládala. Vydala dvě publikace za spoluautorství Václava Černého. Takže moje maminka nebyla žádná dvojka. Byla to velká žena. Ale to společenství s Pánem Bohem bohužel nikdy nenalezla.

Tomu šmejdění po kostelích se u evangelíků říká „surfování po Sionu“, kdy lidé obejdou všechny kostely, aby našli toho pravého kazatele, který jim vyhovuje. Já si ale myslím, že člověk by měl slyšet Slovo Boží, a ne chodit „na někoho“. Spíš jsem si při tom hledání ujasňovala, kde vlastně chci být. 

Co se mi nejvíc povedlo? Něco se mi povedlo, některé věci by ještě chtěly dotáhnout, ale ono to „povedlo se“ zavání úspěchem a o to přece nejde. Ovšem největší radost mám ze svých doktorandů. To jsou mladí lidé, kteří usoudili, že středověk je prima, a já doufám, že k tomu dospěli i proto, že jsem jim to ukázala. Cítíte, že řadu věcí dělají právě proto, že jste je do toho přistrčil vy. Takže jistým způsobem jsou to moje intelektuální děti. Těch mi Pán Bůh nadělil vrchovatě. Potěšuje mne i to, že jsem převzala vedení latinské medievistiky v jakési načaté podobě. Můj předchůdce profesor Ludvíkovský, velmi vzdělaný pán, nemohl dřív pro obor moc dělat. Dnes máme bohatě vybavenou knihovnu, z toho mám také velkou radost.

Za posledních 150 let se s civilizací stalo stejně mnoho, jako předtím za celých 1500 let. Tak toho bych se obávala. Najednou je tu jakési zrychlení, vypadá to, že cesta ke konci nastane dřív, než jsme si mysleli. Ale z úst staršího člověka to zní docela problematicky, tedy ten pocit, že svět nějak degeneruje. Říká to totiž každá generace od 3. století po Kristu, dokonce to tvrdili už ve starém Babyloně.

Já nerada cestuji. Před 15 lety jsem chtěla jet všude - do Kartága, Norska, Itálie a Španělska. Než se sešly dva roky s dvěma roky, přešlo mne to. Teď bych chtěla cestovat jedině se společnicí, s krabicí na klobouky a s klecí na papouška. To by mne bavilo.

Určitě. Bylo to k tomu, aby měl Svatý otec podklady pro onu omluvu za smrt Jana Husa. Jinak vše, co se tam říkalo, se už vědělo, takže nic obrovsky nového jsme nepřinesli. Čím déle jsem na zasedání komise jezdila, tím více u mne přibývalo určité rezervovanosti a začala jsem pociťovat evangelickou ostražitost vůči tomu, co jsem si označila jako „kuriální kulišárny“. S tím jsem se netajila už tehdy. Ale pro ekumenu to byla určitě užitečná práce.

Ve víře v podstatě existují dvě hlavní cesty – cesta citová a rozumová. Já tím nazřením, cítěním nepohrdám, ale jsem přece jen nedůvěřivá, vidím-li ji u jiných lidí než u babiček s růžencem. Obávám se, že u intelektuálů je to zkratka. Tázat se, „tak-li by ty věci byly“, je přece jen apel na rozum, který nám Pán Bůh dal. To přímé zření nemusí být a u mnoha svědků víry nebylo, ale u mnoha našich přátel je to jakási překotnost: honem, abych byl tam, kde být mám - a tak o víře moc nepřemýšlím a raději zvolím zkratku. To mi vadí. Já myslím, že víra se má zvažovat.

* * *

Prof. PhDr. JANA NECHUTOVÁ, CSc., nar. 28. 11. 1936 v Olomouci. Profesorka na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, přednáší na Ústavu klasických studií. V letech 1959-1961 pracovala ve státním archivu v Třeboni jako archivní pracovnice, od roku 1961 až do současnosti působí na FF MU, v letech 1995-1998 jako její děkanka a od roku 1998 do roku 2000 jako proděkanka. Specializuje se na středověkou latinu a na latinu pro historické a filozofické obory. Přednášela ve Vídni, Řeznu, Mnichově, Palermu, Vroclavi. V letech 1994–1999 členka redakční rady Studia Comeniana et historica, od roku 1994 vedoucí redaktorka Slovníku středověké latiny v českých zemích, od roku 1997 členka redakčního kruhu Listů filologických. Byla oceněna zlatou medailí MŠMT, stříbrnou medailí UK a medailí J. A. Komenského. Za její činnost jí byl roku 1992 udělen profesorský titul.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou