Katolický thriller o zlu v nás
Vydání: 2016/13 Papež zahájil Svatý týden, 22.3.2016, Autor: Jan Paulas
Rozhovor Jana Paulase s Alešem Palánem
Staré zločiny a viny mohou být promlčeny, ale skrytě žijí dál a působí pod povrchem. O jejich neblahých důsledcích vypráví nová kniha redaktora KT Aleše Palána s názvem Ratajský les.
Na začátku příběhu stojí zločin z 50. let. Člověk by čekal, že obětí bude nějaký nevinný sedlák-antikomunista či kněz, ale zavražděna je komunistická funkcionářka. Proč sis vybral právě tento příběh?
Právě proto, že je jiný, nejednoznačný. Já se snažím poukázat na to, že vina se skrývá v každém z nás a stejně tak jsme každý trochu obětí. Tyto hranice se v průběhu našich životů různé vyvíjejí. Proto jsem si tedy vybral příběh neznámý, komplikovaný, kde na první (ani na druhý) pohled není jasné, kde je dobro a kde zlo. Je v lidech.
Jak to bylo s tou vraždou?
V roce 1952 byla v Ratajském lese v Posázaví zavražděna jedna komunistická funkcionářka. Byť byla zastřelena ze vzdálenosti pár kroků a nemohla se bránit, byla to ve skutečnosti ona, kdo terorizoval své okolí. Rudá justice případ vyšetřovala, ale až po šesti letech na základě udání odhalila skutečné viníky, s nimiž se, jak to tehdy bývalo běžné, svezla řada nevinných lidí. Padaly kruté tresty. To vše je pro mě ale jen základem, příběhy a motivy lidí vycházejí v knize z mé představivosti, není to popis historických faktů, nýbrž beletrie. Ratajský les má tři dějové roviny – roky 1952, 1958 a současnost. Ta už stojí výhradně na mé fabulaci.
V současné časové linii vystupují mladí lovci komunistů – pachatelů bezpráví z 50. let, kteří nebyli potrestáni. Nelíčíš je ale jako kladné hrdiny, působí spíše dojmem frustrovaných jedinců.
Snažil jsem se ukázat, že za každým násilím stojí nějaká frustrace a neodpuštění sobě i druhým. Skupina lovců komunistů, taková bojůvka, má na jedné straně moje pochopení, protože jsou to lidé, kteří se snaží napravovat křivdy, nesmířit se s nimi. Na druhé straně však nemám pochopení pro způsob, kterým to dělají – opět sahají k násilí, jsou bezohlední, mstí se. Dál tak roztáčejí kolo násilí, a nadto se vše obrací i proti nim samým. Dosáhnou svého, avšak pouštějí tím zlo do své duše, do vlastních životů – a tak ničí sami sebe.
Popsal bys tedy knihu spíše jako historický román, detektivku, nebo psychologické drama o vině a trestu? Nebo si v ní každý najde něco svého?
Chtěl jsem napsat dramatickou, napínavou knihu, od které by se nedalo odtrhnout a kterou by přijal i čtenář detektivek. Zároveň jsem chtěl ukázat, že neodpuštění ničí naše životy. Možná jsem spáchal takový katolický thriller.
Taková kniha by měla mít aspoň jednu kladnou postavu. Je tam?
V linii z padesátých let vystupuje třeba pater Jonáš, člověk, který otvírá své dveře všem pronásledovaným... Všemi popsanými obdobími pak prochází postava, které jako autor můžu s dobrým svědomím držet palce – člověk, který se nesmířil s komunistickým zlem, chce ho viníkům připomínat, je zásadový, ale nenásilný. Zároveň si natolik cení vlastní duše, že ví, kde jsou meze, které nesmí překročit.
K minulosti naší společnosti se vracíš opakovaně. Ratajskému lesu předcházely Zápisky o válce česko-slovenské, fiktivní reportáž z doby rozpadu federace. Připadá ti, že jsme se s minulostí ještě nevyrovnali a musíme ji dále promýšlet?
Pokud je naše minulost dostatečně hnusná – a to padesáté roky byly – zůstává nepohřbena, neodžita. Ratajský les ale bere události té doby jen jako východisko. To největší drama se v knize odehrává právě nyní. Minulost je pouze jeviště, na němž se odehrává aktuální drama. Jakou roli v něm hrajeme? Pokouším se ve svém románu převracet představy o nás samých, nejsme vždy takoví kabrňáci, jak si nalháváme. Ratajský les je knihou o současnosti, má dokonce ambici ukazovat nebezpečí, která teprve mohou přijít.
Sdílet článek na:
