Vydání: 2017/4 Přísaha na dvě Bible, 24.1.2017, Autor: Jiří Gračka

Podrobné statistiky o počtu věřících a struktuře katolické církve v té které zemi obvykle neukazujeme a často ani nebývají tím nejzajímavějším. V případě Ruska to ale tak úplně neplatí a údaje o řídce roztroušených farnostech na obrovské ploše Ruské federace vypovídá mnoho o situaci, ve které tamní katolíci žijí.
Aspoň stručně: Celé území Ruské federace o rozloze 17 milionů kilometrů čtverečních je rozděleno na čtyři diecéze, přičemž ostrov Sachalin při východním pobřeží je spravován jako samostatná apoštolská prefektura. Metropolitním sídlem je arcidiecéze moskevská, umístěná na severu evropské části Ruska, jih evropské části pak spadá pod diecézi saratovskou, západní Sibiř patří do diecéze novosibirské a východní Sibiř do irkutské. Jen rozloha této poslední diecéze je přitom o něco málo větší než rozloha Evropy.
V celém Rusku se podle ročenky Apoštolského stolce hlásí ke katolické víře 786 tisíc lidí, což představuje zhruba půl procenta obyvatel. Nejvíce, přes půl milionu, jich přitom žije v novosibirské diecézi, kde tvoří podle vatikánských údajů zhruba dvě procenta obyvatelstva. Naopak pouhých 20 tisíc katolíků, tedy jen 0,04 % místního obyvatelstva, najdeme na jihu země, kde je dominantním náboženstvím islám. Katolických farností existuje v celé Ruské federaci celkem 227 a působí v nich 246 kněží – oba údaje lze zhruba přirovnat k jedné menší diecézi v ČR.
O poměrech, které byly přinejmenším donedávna pro katolickou církev charakteristické, dobře vypovídají také osoby všech čtyř současných ruských biskupů. Moskevský arcibiskup Paolo Pezzi pochází z Itálie a saratovský biskup Clemens Pickel z východního Německa. Cizozemský původ naznačují také jména jejich kolegů, Josepha Wertha v Novosibirsku a Cyryla Klimowicze v Irkutsku. Oba se sice narodili v Kazachstánu, který byl tehdy součástí Sovětského svazu, ale patří k národnostním menšinám. Podle výzkumů, spojujících náboženské vyznání a etnický původ, tvoří jen necelou polovinu místních katolíků etničtí Rusové, zato hned 16 % Němci.
Svědectví zachycená na této dvoustraně nicméně ukazují, že po období faktické neexistence katolické církve na tomto území v dobách Sovětského svazu a po bouřlivých 90. letech, k nimž patřily i velké přesuny obyvatelstva, se život katolických farností stabilizuje. Lidé se usazují a společenství věřících katolíků začínají vyhledávat ne pro svůj původ, ale kvůli vlastnímu přesvědčení. V textu o ruském Dálném východě to aspoň říká Oleg Jelčaninov, který sice působí jako jáhen v olomoucké arcidiecézi, ale mládí prožil ve Vladivostoku. A podobně mluví i sestra Marie Filipa Macháčková z kongregace Milosrdných sester sv. Kříže, která pracuje v Permu, na východním okraji Evropy. „Perm je historicky místem vyhnanství, takže ve farnosti máme hodně německých příjmení a je tu i pár potomků Poláků, ale převážná většina jsou místní, kteří se cítí být Rusy,“ upřesňuje sestra.
Na určitá úskalí náboženského prostředí v Rusku upozorňuje historik Alexej Kelin, jehož otec po vítězství bolševiků uprchl do Československa. Pravoslavná církev podle něj během téměř celých tisíciletých dějin fungovala jako sjednocující ideologie a nástroj státního aparátu. Zatímco všechna ostatní vyznání a náboženství byla vnímána jako cizí a potenciálně nepřátelský prvek, konverze k pravoslaví byla po jistou dobu nutným předpokladem státní služby.
Navzdory historickým okolnostem se ale zdá, že vztahy na nižších úrovních a konkrétní spolupráce věřících z různých tradic dnes nefungují úplně špatně. Sestra Filipa i P. Richard, polský kněz, který působí v jedné farnosti saratovské diecéze, si dobré vztahy s bratry a sestrami jiných vyznání a náboženství pochvalují. A pozitivně se do budoucnosti katolicko-pravoslavných vztahů dívá i moskevský arcibiskup Pezzi, který nachází možnosti vzájemné spolupráce na nejrůznějších konkrétních projektech. I ve státě, který využíval pravoslavné víry k upevnění své moci, tak katolíci mohou – slovy sestry Filipy – působit jako kvas v těstě.