Na pozvání Nadace POLIS navštívil Žilinu minulou sobotu jeden z nejznámějších členů kardinálského sboru, vídeňský arcibiskup Christoph Schönborn, aby zde proslovil přednášku na téma: „Křesťanství – základ evropské kultury, anebo rušivý prvek v ní?“ Po jejím skončení exkluzivně odpověděl na otázky Katolického týdeníku.

V českých médiích se objevily články o výzvě k neposlušnosti vůči církevním autoritám a předpisům, kterou vydala tzv. Farářská iniciativa v Rakousku. Jak se k ní stavíte? Co na ní vidíte jako nejproblematičtější? A v čem by naopak mohla být prospěšná?

Myslím, že za tímto voláním je starost o budoucnost církve. Tuto starost s dotyčnými faráři sdílí mnozí, já také. Tohle máme společné. V Evropě je nám všem už jasné, že se nacházíme v přelomové situaci, a to jak ve společnosti, v ekologii, v hospodářství, tak i v církvi. Otázkou je, zda budeme reformovat jen symptomy doby, nebo se dostaneme k obnově kořenů. Věřím, že skutečná reforma církve je daná už Druhým vatikánským koncilem. A tento sněm ji vidí někde jinde než iniciativa farářů. Reforma je podle koncilu především obnovou víry. Obnoveny musí být nejen struktury církve, ale především víra. Farářská iniciativa je plodem netrpělivosti. Požaduje některé změny, které vůbec nemohou být rozhodnuty jednotlivými biskupy, nýbrž jedině koncilem. A některé jejich požadavky jsou v rozporu s učením církve, například v otázce svěcení žen – v této záležitosti už totiž církev formulovala jasný směr. Anebo chtějí reformy, které se už staly – vždyť kázat mohou dnes nejen kněží, ale i laici. Všichni věřící mají podle koncilu zvěstovat víru. Pouze homilie při eucharistii je rezervovaná kněžím či jáhnům, ale každé jiné kázání je podle koncilu dovoleno všem. Co mě na této iniciativě farářů nejvíc mrzí, je ona výzva k neposlušnosti. Kněží slíbili biskupovi poslušnost a tento slib byl jejich svobodným rozhodnutím.

Doposud se vůči situaci v církvi objevovaly kritické hlasy zejména ze strany teologů (například Memorandum v Německu). Tato iniciativa je výjimečná tím, že za ní stojí faráři. Jak tento vzkaz čtete?

Mnoho farářů se dnes nachází ve velmi těžké situaci. Mají na starosti více farností, tudíž i území, o které se musí starat, je stále větší. A přitom počet věřících klesá, což vytváří frustraci. Potom je pochopitelné, že pokušení hledat rychlá řešení je velké.

Jak pokračuje vámi ohlášená restrukturalizace vídeňské arcidiecéze?

Teprve si formulujeme, čeho chceme dosáhnout. Celá strukturální reforma by totiž byla k ničemu, kdyby nešlo v prvé řadě o reformu víry. Proto naší největší prioritou je misie. Otázka, jak velké mají být struktury (farnosti), závisí na obnově víry.

Církev v Čechách a na Moravě má s tou rakouskou společnou minulost, ale po roce 1918 u nás naplno začala sekularizace – a účtovalo se jak s Vídní, tak s Vatikánem. V Rakousku ve vztahu k církvi nastala podobná situace až o půl století později a zřejmě zčásti i z jiných důvodů. Mohou se tyto dvě církve přesto vzájemně obohacovat a inspirovat?

Ano, my máme s Českem velmi silné a dobré vztahy – jak mezi biskupy a věřícími, tak na instituční úrovni. Velmi známý je u nás český teolog Tomáš Halík, který nedávno dostal ve Vídni cenu kardinála Königa. A samozřejmě pro mne samotného je vztah k mé staré vlasti velmi silný. Nadto mě váže zvláštní pouto k pražskému arcibiskupovi Dominiku Dukovi – jsme oba dominikáni a velmi dobře se známe. V neposlední řadě oba intenzivním způsobem prožíváme církevní život v sekularizované společnosti. Češi jsou z tohoto hlediska o něco před námi Rakušany a my se od nich můžeme hodně učit.

Sekce: Zpravodajství, Zahraniční, Články