Kardinál Duka ke zneužívání
Vydání: 2019/14 Posel naděje v Maroku, 2.4.2019
Řadu měsíců plní světová média informace o sexuálním zneužívání, které se objevilo v církvi. Problém zasáhl i Českou republiku. O palčivém tématu hovoříme s předsedou ČBK, kardinálem DOMINIKEM DUKOU.
„Jako biskup musím dát jasně najevo, že církev je stále bezpečné prostředí,“ říká v rozhovoru český primas. Snímek Jiří Macháně
Dalo se čekat, že problém se objeví i v Česku?
Dalo. Od minulého roku, od prázdnin, kdy mě zastihly první zprávy o situaci v Pensylvánii, jsem si kladl otázku, jak to vypadá v naší zemi. Hledal jsem statistické údaje o celkové situaci v této oblasti a oslovil dva právníky, kteří pak dávali dohromady mapu problému.
Posléze přišel summit o zneužívání mladistvých ve Vatikánu, kde jsme měli možnost tuto problematiku vidět v perspektivě různých civilizačních a kulturních okruhů, ale také v přístupu jak světské, tak církevní legislativy. Víme, že to je problém skutečně velice těžký a přáním papeže Františka je, aby se církev podílela spolu s mezinárodními institucemi na boji, který by měl ochránit nezletilé.
Přemýšlel jste o příčinách?
Příčiny jsou hlubší a tkví i v církevních prostředích a začínají také teologií smrti Boha. Během dvou světových válek a dalších dějinných událostí došlo k obrovskému ponížení člověka, jeho hodnoty i sexuality. A také k úplnému rozmlžení Boží identity – slovy sociologa Zygmunta Baumana je tekoucí, nemá žádnou pevnost, každý si Ho můžeme jistým způsobem interpretovat. Do toho přichází i sexuální revoluce, která se nese v duchu výroku Dostojevského z Bratří Karamazových: „Není-li Bůh, všechno je dovoleno.“ Později se ukázalo, že sexualita, která není lidským vztahem lásky a odevzdanosti, je droga, která zabíjí, ničí. A přicházejí oběti.
Proč tento problém postihuje i církev?
Lidé, kteří mají takové sklony, vědí, že v takovýchto institucích se částečně skryjí a částečně mohou žít svůj život. Není to snadno odhalitelné. A k těmto prostředím patří i církve a duchovní. S tím se musí počítat.
Vystoupení některých aktivistů v naší zemi, které vyvolalo emoce, bylo neodborné, zbrklé. My pracujeme na úrovni univerzit, policie, justice, musíme chránit především oběti, ale také respektovat presumpci neviny. Není tedy pravda, že by církev tyto případy tajila. Netvrdím ale, že se nemohla stát chyba. My však nemůžeme jít s takovou kauzou hned na veřejnost. Prvně se musí prokázat, že skutečně existuje, že to například není křivé obvinění. Nadto se mnohé kauzy kvůli medializaci můžou stát ještě větším traumatem.
Už papež Jan Pavel II. řekl k této problematice rozhodné slovo: „Jednou a dost!“ Stalo se to i mou normou a podle ní jednám. Hledáme k tomu cesty, jak dál. Momentálně není úplná souhra mezi církevní směrnicí, postojem církve a státní legislativou. To byl také důvod, který mě vedl k iniciativě, aby zákonodárci spolu s odborníky a právníky upravili i české zákony.
Nicméně ve směrnicích ČBK, jak postupovat v problematice zneužívání, je uvedeno, že by se tyto případy měly řešit neprodleně. Proč se konkrétně případ z českobudějovické diecéze vlekl tak dlouho?
Církev není policie a jsme skutečně závislí na dobrovolné výpovědi lidí, kteří o tom činu vědí. Přičemž musíme prvně zjistit, zda to není například pomstychtivý čin, křivé nařčení. Pokud jde o nezletilé dítě, vstupujeme do kontaktu s rodiči. Celé to obvykle prakticky řeší generální vikář, který zná nejlépe diecézi, kněze i farnosti. Jakmile se objeví důvodné podezření, předáváme to policii, která to začne vyšetřovat, a pak nám sdělí, zda a na základě jakého činu a podle kterého paragrafu je podezřelý předán justici. Do tohoto procesu už pak nevstupujeme.
Českobudějovický případ se odehrál ještě za života biskupa Lišky, tedy v 90. letech. Víme, že na jeho stole takové dopisy přistávaly, ale v žádném dopise nebyl označen čin a žádná poškozená osoba nevypovídala. Pan biskup Liška pak zemřel, po něm nastoupil biskup Jiří Paďour, který znovu zahájil šetření, o němž víme z jeho zápisků. Tuto kauzu pak převzal biskup Vlastimil Kročil, který ji postoupil do Vatikánu.
Netrvá to všechno příliš dlouho?
Ano, jistě je třeba vždy postupovat rychleji, ale oba biskupové zemřeli, byli již na konci sil – a to vše ještě víc zkomplikovalo.
O jak velký problém v rámci církve podle vás jde?
Podle statistik se každý rok v celé české společnosti odehraje asi 730 případů, z nichž je 400 souzených. Lidé to však často ani neoznámí. Velká část, především v rodinách, se ukáže jako zápas či pomsta – například během rozvodu, kdy se jedná o to, kdo bude mít děti. Podle statistického odhadu se církve bude týkat méně než dvacet případů za posledních třicet let svobody.
Jsou zde ovšem i dosud mlčící oběti. Neobáváte se jejich počtu?
Nemáme kauzy z internátních a nápravných zařízení, jako mají v jiných zemích. Jako biskup a představený církve musím dát jasně najevo, že církev je stále bezpečné prostředí. Jsme daleko za průměrem toho, co se odehrává kolem nás. Takové případy se prostě mohou stát, nelze je zcela vyloučit. Mne samotného to velmi zraňuje, nechápu, jak to může někdo spáchat – a třeba i opakovaně. Musím se s tím vyrovnávat a připadá mi svízelné, že některým případům jsme mohli zabránit, kdyby je poškození včas oznámili. Chápu však, že je to pro ně hrozně těžké.
Náš postup musí být jasný a preventivní: zabránit, aby tyto činy mohl pachatel dělat. Odborníci nás utvrzují v tom, že největší zranění je u dospívajících. Pachatel v nich poškodí obraz Boha, církve, vůbec zničí v člověku důvěru v druhé.
Oběti však nechtějí vždy vést trestní proces. Stačilo by jim, kdyby byly vyslechnuty, někdo je poprosil o odpuštění, kdyby měly pocit, že se něco udělalo uvnitř církve, aby to dál nepokračovalo…
Chápu postoj obětí, ale ze společenského hlediska je opravdu nebezpečné to tak nechávat. Pro pachatele pak vznikne pocit, že se nic neděje. Příležitost dělá zloděje. Medializace této problematiky je správná, neměla by však mít rozměr bulváru nebo manipulace. Médiím také nejde o řešení problému. Pán Bůh ale píše i po křivých linkách, takže to celé vyvolalo reakci řešit věci důkladněji.
Proto zřizujete kontaktní centrum?
Biskupové se dohodli na zřízení centrály, kde budou na telefonu dostupní muž a žena, aby si každý mohl vybrat, s kým se mu bude lépe hovořit. Ti jim pak pomohou s dalším postupem, odkážou je na odborníky a kontaktní osoby v blízkosti jejich bydliště, na které se mohou obrátit. Je potřeba, aby tento kontakt byl dosažitelnější a důvěryhodný. Pokud se jedná o nezletilého, musí do toho vstoupit i rodiče.
Řešíte tyto případy i po linii církevního práva?
Musíme. Mohou se objevit i kostlivci ve skříni a pachatelé budou lidé nad hrobem. Pokud se takové podezření objeví, nesmí kněz dále působit – není ještě suspendovaný, ale je postavený mimo službu. Když se jeho čin prokáže, Řím posílá trest suspenze, zákaz pobytu ve farnosti i ve vikariátu.
Proč však dotyčný kněz z českobudějovické diecéze nebyl postaven mimo službu už v roce 2016, kdy to vyšetřovala tříčlenná komise?
To byla a je věc českobudějovického biskupa. Podle informací, které mám k dispozici, nechtěla postižená osoba vypovídat. Dlouhé lhůty zde vznikají i proto, že zjišťování je velice zdlouhavé a náročné, jak to známe z činnosti policie a soudů v obdobných případech. Často stojí výpověď proti výpovědi. V církvi to řešíme obvykle tím, že kněz nemůže službu vykonávat, aby se zamezilo další trestné činnosti.
Církev je nyní pod tlakem. Zároveň zveřejněné případy působí u věřících velkou bolest a rozčarování. Není třeba zamést si před vlastním prahem? Můžeme poukazovat na to, že se to děje v rodinách, ale postoj církve by měl spíš nést rys pokání, které bude srozumitelné i pro společnost.
Pořádek děláme už několik roků. Samotné oběti by se měl omluvit hlavně ten kněz, který to spáchal. Knězi, který se sám přiznal, jsem řekl: „Běž se udat na policii, to je tvoje první pokání.“
Chápu, že některé oběti mlčely za doby totality, aby se neublížilo církvi, ale dnes je třeba, abychom tyto věci z minulosti opravdu řešili a věřící i ostatní naši spolupracovníci měli odvahu spolupracovat na uzdravení této bolestné rány.
My v církvi musíme zkrátka počítat s tím, že budeme stále v centru pozornosti, což je správné. A nechci tvrdit, že ostatní s námi nespolupracují a nedělají nic.
Jak má církev získat zpátky důvěru?
Nám ale nejde jen o to, aby se to nedělo v církvi. Musí nám jít o to, že jako církev máme zodpovědnost i za rodiny a další prostředí, která jsem už zmiňoval. Proto spolupracujeme s psychologickými, sexuologickými a pediatrickými pracovišti, s kriminální policií a justicí. To je náš společný zájem. Nechci jen ukazovat, že jsme ti dobří, kteří to řeší.
Důvěru lze získat jedině tím, že nedopustíme zatajování těchto případů, ale také z nich nebudeme dělat bulvární seriály. Kauzy se zneužíváním v církvi se táhnou už delší dobu, a přesto naše důvěryhodnost navenek tolik neutrpěla. Naše vzdělávací vstupy do škol nejsou poznamenané nedůvěrou. V náboženství máme v pražské arcidiecézi za poslední roky o 40 % víc dětí.
Budou mít tyto kauzy i nějaký dopad na formaci v seminářích?
Nedomnívám se. Pevně věřím, že nám dnes do semináře neposílá adepty kněžství tajná policie jako za komunismu s úmyslem škodit církvi.
Jak to souvisí se zneužíváním?
Po únoru 1948 byli do jediného semináře v republice přijímáni kandidáti se státním souhlasem. Většina adeptů kněžství, o které by církev stála, nebyla přijata. Mezi tyto kandidáty byl pak do každého ročníku infiltrován i člověk s vazbami na StB. Byla to jejich metoda. Při řešení jednoho případu zneužívání jsem intuitivně zapátral v seznamech StB a mezi viníky jsem objevil další tři agenty. Což v našich známých a prokázaných případech je významná skupina. Jeden z nich podepsal spolupráci ještě jako student v Bratislavě, ale podobně byli režimem získáváni i lidé v semináři. A někteří tam vstupovali už jako agenti StB.
Musím přiznat, že i my jsme byli šokováni. Víte, že taková slova neužívám, ale u jedné kauzy jsem použil slovo „s*ině“. Když si někdo uděluje rozhřešení za hříchy, které sám spáchal! To je na exkomunikaci.
Zazní například od generálních vikářů slovo ke kněžím typu: všímejte si spolubratří, zvyšte svou pozornost, abychom takové případy včas odhalili?
Tyto věci probíhají. Biskupové i představení řádů měli formační vzdělávací den, kdy nás školili zástupci policie, odborníci, psychologové. Prevence skutečně existuje, aby takoví kněží v řadách kléru vůbec nebyli. Cílem je uplatnit už zmiňovaný jednoznačný princip: jednou a dost!
Nemůžeme ale vidět církev jen klerikálně. Víme, že do ní patří všichni pokřtění. To znamená, že tato problematika se nedotýká jen duchovních, zaměstnanců církevních škol, vedoucích kroužků, ale také našich rodin.
Když ale jasně zazní „jednou a dost“, staví to hráz projevům klerikalismu, tedy jakéhosi stavovského ochranářství?
Já tomu říkám falešná kolegialita. A proto v komisi a v grémiích, které tyto problémy řeší, musejí být nejen kněží, ale i laici. Je to jako u lékařů, kdy se někdy někomu něco nepovede, neměl pevnou ruku, tak ho kolega nepotopí. Na druhou stranu určitá kolegialita musí být v každém povolání.
Biskup ale dnes dobře ví, že u papeže je ohrožen takovým hříšným knězem více než kněz sám. Protože skončí ve své funkci také.
Ohrožuje jihočeská kauza kněze V. Z. biskupa Kročila?
Nevím. Ale mám pocit, že biskupa Kročila ohrožuje něco jiného. Ti, kdo se nemůžou dočkat, kdo si za tento stůl sedne (ukazuje na svůj pracovní stůl – pozn. red.), a ještě nepochopili, co je čeká. Dřív to určoval císař, po něm ÚV KSČ, dnes média a určité skupiny v církvi, které věří, že Kročilovy akcie klesnou. Vlastimil Kročil, kdyby mohl, tak toho kněze roztrhne. On ho opravdu nekryl, ale nevěděl si s tím rady.
Novinářům Kubíkovi a Slonkové jste nicméně za jejich práci poděkoval. Vnímáte ji tedy jako užitečnou i pro církev?
Pán Bůh je použil, my bychom nebyli tak razantní. Vždycky po přijímání noviců do dominikánského řádu, když jsem byl ještě představeným, jsem si říkal, jak to dopadlo s Pánem Ježíšem poté, co si vybral své učedníky. Jidáš ho zradil, Petr zapřel. Proč to Kristus připustil?
Nemáme možnost tyto věci odstranit hned. Neumíme to. Není reálné – jak to říká papež František – myslet si, že vydáme směrnice, předáme pachatele soudu a všechno zmizí. Nezmizí.
Přál bych si, abychom opravdu reflektovali situaci, do které jsme se dostali a do níž se dostává i celá společnost. Abychom to s blížícími se Velikonocemi položili na kříž a s Kristem ho nesli a prosili za Boží odpuštění. Žádná náprava se nestane, nebude-li mít průchod spravedlnost a pravda; nemůžeme to přikrývat láskou a emocemi. Na místě je biblická spravedlnost, která ví, že člověk je slabé nátury, ale má šanci se postavit znovu na nohy.
JIŘÍ MACHÁNĚ, JAN PAULAS
