Karamazovi ožívají v tovární hale
Vydání: 2008/19 Jak se žije českým rodinám, 7.5.2008, Autor: Lukáš Jirsa
Petr Zelenka patří mezi režiséry, jejichž filmy prvoplánově neusilují o finanční zisk. Svoji profesi bere jako možnost klást si otázky, které prostřednictvím filmu pokládá i svým divákům. Film Karamazovi, který převádí na plátno úspěšné divadelní představení, klade otázky pro život člověka nejzávažnější. Je Bůh? A není-li, je člověk naprosto svobodný a může činit, co se mu zlíbí? „Je to i výpověď o společnosti, kde neplatí klasická křesťanská morálka,“ říká o svém díle režisér.Zelenkovy předchozí filmy (Knoflíkáři, Rok ďábla, Příběhy obyčejného šílenství aj.) si získaly oblibu pro svůj specifický humor, který někdy hraničí s absurdností. Postupem času ale v Zelenkových filmech vtipu ubývá a tón jeho uměleckých výpovědí nabývá vážnějších kontur. A témata monumentálního filozoficko-náboženského románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi patří mezi ta nejzávažnější. Toto dílo bylo vydáno roku 1878 a již nedlouho poté bylo pokládáno za jedno z vrcholných děl světové literatury. Uplynulých téměř sto třicet let Dostojevského knize na důležitosti nijak neubralo, naopak. Po hrůzách 20. století a během současné krize hodnot jsou myšlenky románu stále nanejvýš aktuální. Základní otázka, zda člověk může žít bez víry v Boha, a tedy bez pevného základu morálky, nebyla dosud zodpovězena.
Petr Zelenka převzal dramatizaci slavného divadelního a filmového režiséra Evalda Schorma v takové podobě, jak ji už osm let hrají v pražském Dejvickém divadle pod režijním vedením Lukáše Hlavici. Zelenka jen inscenaci přesunul z divadelních prken do „industriálního“ prostředí polské ocelárny Nová huť. Ve filmu čeští herci přijíždějí na divadelní festival k našim severním sousedům a zkoušejí svoji hru. Zelenka tak získal možnost propojit divadelní inscenaci se současností. Karamazovi tedy nejsou jen příběhem o zavraždění chamtivého a zhýralého otce Karamazova (Ivan Trojan) a o hledání vraha mezi jeho syny. Otázka, zda za hrůzným činem stojí věřící Aljoša, světský Dimitrij, „pozitivisticky“ moderní Ivan či úlisný Smerďakov sice zůstává středem celého filmu, ale vedlejší postavy ze „skutečného světa“ spolu s herci, kteří občas vystupují ze svých divadelních rolí, přinášejí další motivy. V tom spatřuji jeden z problémů snímku. Skutečné umělecké síly a hloubky totiž film dosahuje právě v okamžicích, kdy se zcela soustředí na Dostojevského dílo. Tam se odehrává skutečné drama, skutečný boj o život nejen člověka, ale především lidské duše.
Když vtípky škodí
Zatímco neobvyklé prostředí ocelárny díky kameře Alexandra Šurkaly (spolu s výraznou hudbou Jana Kaczmareka) umocňuje ústřední konflikt svobody jednotlivce a morálky platné v jeho světě, vnější mikropříběhy jen odvádějí pozornost od toho skutečně důležitého. Tyto okamžiky „mimo“ hru mají dvě funkce: buď se snaží ukázat platnost Dostojevského otázek i v dnešní době, nebo odlehčují děj (poetizací, vtipem) a umožňují divákovi alespoň na chvíli uniknout z napětí vytvořeného intenzitou inscenace. Někdy nabízejí i zmiňovaný typicky zelenkovský humor. Zelenka říká, že si uvědomuje „teror zábavnosti“ v současném umění, sám se mu však, bohužel, nedovedl ubránit. I tak jsou Karamazovi v českém prostředí nadprůměrným dílem. Už jen proto, že nutí k přemýšlení.
Sdílet článek na:
Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články
