Kdo by neznal Videostop, Riskuj, Vegu či Magion? Usměvavý moderátor Jan Rosák na televizní obrazovce doprovázel celou jednu generaci diváků. Málokdo ale ví, že má blízko i k těm nejmenším: vlastní sbírku všech vydání románu Felixe Háje Kája Mařík.

 

Jan Rosák je veřejnosti známý především jako moderátor. Snímek ČTK

 

Prý jste obdivovatelem literární postavy Káji Maříka.

 

Káju jsem četl už jako kluk, a když jsem se pak přestěhoval do jeho rodiště Lážova, alias Mníšku pod Brdy, zase jsem si na něho vzpomněl. Hledali jsme totiž název pro zrekonstruovanou restauraci a napadlo nás, že Kája zkrátka do Mníšku patří. Navíc on byl hodný a bohabojný kluk v tom nejlepším slova smyslu. Samozřejmě je styl paní spisovatelky Marie Wagnerové-Černé dnes už trochu naivní, přesto je pro mě přijatelnější než třeba nazvat restauraci po italském mafiánovi. Jsem přesvědčen, že lidé k sobě mají být slušní, a tak dnes i trochu nemoderní Kája, který slušný opravdu byl, může být klidně příkladem.

 

Co to znamená „bohabojný“? Inspiroval vás, coby malého kluka, Kája tímto svým postojem?

 

Jsem pokřtěný, ale nejsem takříkajíc praktikující katolík. To ale neznamená, že jsem bez jakékoli víry. Věřím totiž ve slušnost, vzájemnost a čestnost mezi lidmi. A to podle mne není zase tak málo.

 

Pan lesní, Tancibudka, kovářka… Máte svou oblíbenou postavu?

 

Vzhledem k tomu, že se živím vyprávěním nejrůznějších příběhů a historek, je to asi vypravěč báchorek Křampula.

 

Budete Káju číst svým vnukům?

 

To si nejsem jistý. Styl psaní té knížky je opravdu trochu archaický a nemuseli by tomu rozumět. Ale kdo byl Kája, kde žil, kde stála „hajnovna“, jakož i osud paní Wagnerové, o tom jim určitě vyprávět budu.

 

Pojďme k vaší práci. Stále vás můžeme slyšet v rádiu, i když máte za sebou už úctyhodnou řadu divácky oblíbených pořadů. To máte svou práci tak rád?

 

Když člověk pracuje, nestačí stárnout a věřte mi, že se kolikrát divím, kolik že je mi let. Ovšem po pravdě řečeno: práci jsem zcela vědomě omezil, chci dělat jen to, co mě baví. Ze světa moderování jsem si už užil dost, tudíž rád přenechávám část práce mladým. Nechal jsem si jen rádio a jsem spokojený. Mám čas na vnoučata, na sport a na kamarády.

 

Který pořad jste dělal nejraději?

 

Chtěl bych říct, že platí nerudovské: „vším, čím jsem byl, byl jsem rád“. Nejdéle jsem moderoval Videostop, takřka třicet let, a to už vydá na docela slušný láskyplný vztah. Myslím, že jsme se měli opravdu rádi. Samozřejmě i éra pořadů pro děti mě bavila – jsem velmi hravý, a tak to pro mě nebyla práce, nýbrž radost. Rád jsem moderoval i soutěže, kde jsem se obdivoval chytrým soutěžícím. Rádio je pak mojí srdeční záležitostí a dávám za pravdu manželce, která říká, že je to poslední inteligentní médium. Jak dlouho mu to vydrží, nevím, ale snad dlouho.

 

V čem se mediální svět proměnil?

 

Dnešní média se vlastně předhánějí v tom, které bude ostřejší, nebojácnější a drzejší. Jsem rád, že pracuji v médiu, které tenhle trend – zatím – nenásleduje.

 

Ještě k vašim pořadům. Já měla moc ráda pořad pro mládež Magion, znělku si pamatuji dodnes.

 

Na Magion mám krásné vzpomínky. Souhrou okolností jsem se díky tomuto pořadu stal pejskařem. Tenkrát zdražili poplatky za psy a někdo nechal v lese u stromu přivázanou fenu německého ovčáka, měla brutálně přelepenou tlamu lepicí páskou, aby neštěkala. V podstatě ji ten dotyčný odsoudil k smrti. Naštěstí ji našel myslivec a vzal k sobě domů, tam měl černého labradora, a já po nějakém čase z Magického oka (Magické oko byla schránka, z níž moderátor vytáhl některou zajímavou věc, o níž si pak s hostem povídal – pozn. red.) vytahoval černá štěňata. Jedno skončilo u nás a z něho už máme třetí generaci našich domácích mazlíčků. Jednou se mi zase při vytahování z Magického oka zakousl do prstu netopýr.

 

A co jste dělal? Pokračoval jakoby nic, nebo jste vytáhl na diváky krvavý prst?

 

Hrozně jsem se lekl a vytáhl prst i se zakousnutým netopýrem. Dělal jsem, že se nic neděje, a úpět jsem začal, až když zhasla červená na kameře…

 

Jsou takové nenadálé příhody úskalím moderátorské práce? V čem vlastně tkví její největší náročnost?

 

Kdepak, to je naopak koření téhle profese. Náročná je snad v permanentním napětí, aby člověk něco nepokazil. Ale i to se mi na ní líbí.

 

Ve své práci jste ale obstál i u dětí – a to jsou přísní kritici.

 

Docela nedávno se mi stalo ve sklípku, kde jsem byl s přáteli ochutnávat víno, že najednou ke mně přišel statný muž, který tam hrál v cimbálovce. Postavil se proti mně a řekl: „Rosáku, já jsem kvůli tobě neviděl ani jednu Pohádku pro Robinsony. Ty jsi nás diváky totiž během vysílání Magionu vyzýval, abychom ti volali a hlasovali (na základě telefonických ohlasů se vybíral příběh, který se bude vysílat příště – pozn. red.). My jsme doma telefon neměli a já vždycky musel běžet do telefonní budky. Tím jsem pohádku prošvihl a musel se těšit na další vysílání, že to klapne. Ale bylo to fajn! Škoda že moje děti už nic podobného v televizi nevidí.“ Bylo docela příjemné zjištění, že jsem pomáhal „vychovávat“ celou jednu generaci.

 

A co byste dětem vytáhl z Magického oka dnes?

 

Asi by to nebyl žádný technický předmět, protože ty děti ovládají pomalu lépe než my. Kdyby to bylo jen trochu možné, nabízel bych jim čas strávený společnými aktivitami. Nabízel bych jim možnost, že nejsou na složitý svět kolem samy. Určitě bych z Magického oka nechtěl vytahovat třeba jointy.