K jezuitům vstoupil v Leopoldově
Vydání: 2016/21 Plná katedrála uctila Karla IV., 17.5.2016, Autor: Václav Štaud
P. FRANTIŠEK PEVNÝ prožíval jedenáct let na vlastní kůži metody, jimiž komunisté ničili své oponenty. Bez ochranných pomůcek dřel jako otrok i s uranem. Bůh jej přesto obdaroval dlouhým věkem, mohl se tak osvědčit i v duchovní správě. Letos oslavil 95. narozeniny.
„Když jsme byli unaveni, nezbylo než si sednout na bednu s nejradioaktivnějším smolincem,“ vzpomíná na komunistický kriminál P. František Pevný. Snímek autor
Co vás přivedlo do Tovaryšstva Ježíšova?
Můj vztah k jezuitům se začal vytvářet v prvním ročníku olomouckého kněžského semináře, kde na mě silně zapůsobil životopis sv. Ignáce od Francise Thompsona. Ani při totálním nasazení pro Třetí říši nechybělo oslovení jezuitskou spiritualitou. Hned po povinném přihlášení se u berlínské firmy Hübner Motoren vedla naše cesta do nejbližšího katolického kostela sv. Bonifáce. Na faře pak mě a mého přítele Ericha Pepříka, pozdějšího generálního vikáře v Olomouci, uvítal pan kaplan, jezuita P. Fritz Palme. Přátelský a obdivuhodně praktický člověk. Když nás vyslechl, první, na co se zeptal, bylo: „Máte kde bydlet? Máte co jíst?“ Pomoc nám zařídil v rodinách svých farníků a moc nám tím usnadnil život. Berlínské hromadné ubytovny určitě nebyly pro seminaristy nejlepším prostředím. Dodnes na něj s vděkem vzpomínám.
Ale členem řádu jste se stal až o téměř patnáct let později…
Ano, k tomu došlo v leopoldovské pevnosti, kam jsem přišel v poutech v roce 1956. Zde jsem se setkal se třemi jezuitskými vězni – P. Janem Pavlíkem, P. Václavem Švestkou a provinciálem P. Františkem Šilhanem. Hlodala ve mně touha stát se řeholníkem, ale neodvážil jsem se ji vyslovit. Až se mě jednou P. Šilhan na vycházce otevřeně zeptal: „Tak chceš být jezuitou, nebo nechceš?“ Docela mě svou přímostí vylekal. Do noviciátu mě pak přijal na Silvestra 1958 spolu s P. Jaroslavem Pilíkem. Ten byl jen několik dnů předtím v Leopoldově tajně vysvěcen na kněze od biskupa Pavla Gojdiče. Navzdory velikému zlu tam působila i nesmírná Boží dobrota.
Dalším jezuitou ve vašem životě byl i P. Adolf Kajpr.
V Leopoldově byl mým novicmistrem. Za neúnavnou službu ostatním a pravidelná duchovní zamyšlení mu patřily sympatie nejen moje, ale i mnoha dalších spoluvězňů. Byl vtipálek a svým jemným humorem nás stále povzbuzoval. Dokázal se srdečně smát i bezprostředně před smrtí. Byl to velmi vzdělaný člověk, který se netajil odporem ke každé totalitě. Proto také prožil čtyři trpké roky v německých koncentrácích a od roku 1950 zase v českých a slovenských věznicích. Nejvíc informací o řádových pravidlech mi předal během společného látání pytlů a na vycházkách mi zase dával exercicie. P. Kajpr bohužel těžkosti žaláře nevydržel a v září 1959 v Leopoldově na následky infarktu zemřel. Teprve v roce 1968 mohly být jeho ostatky přeneseny do řádové hrobky Tovaryšstva na Vyšehrad.
Jak jste se vlastně dostal do soukolí totalitní justice?
Bylo mi dopřáno pouhých sedmnáct měsíců kněžské služby, než mě zatkli na faře v Drahotuších u Hranic. Dobrým představeným mi tam byl pan farář Josef Brhel, na mě jako kaplana připadla péče o mladé farníky. A právě se skupinou mladých členů Orla jsem byl v noci na 12. února 1949 zatčen. Příčinou byly letáčky upozorňující na plánované akce komunistů proti církvi. Všechno, před čím chlapci varovali, se potom opravdu stalo.
Dostali jste velmi tvrdé tresty.
Náš proces mohl být součástí odvety za orelskou pouť na Svatém Hostýně, která se jasně postavila proti komunismu. Letáčků, které mladí orli s mojí pomocí vytiskli na primitivním farním rozmnožovacím přístroji, byla pouhá stovka. V podstatě se jednalo o nerozumnou klukovinu, která ale v mém případě stačila na rozsudek 12 let vězení. A protože odvolání bylo posouzeno jako troufalost, byl mi rozsudek ještě o dva roky zvýšený. O rok víc dostal vedoucí naší „protistátní skupiny“ Jirka Kostruch, tehdy teprve devatenáctiletý. V desítce souzených jsme byli tři kněží.
Říká se, že vás před zatčením někdo varoval.
Ano, se zprávou, že zatýkají orli, přišla navečer naše mladá katechetka z Lipníka Linda Miková. Sama také cítila obavy, proto váhala s návratem domů. Nakonec se ještě té noci vydala na útěk do Rakouska, kde měla příbuzné. Podařilo se jí to, mě ale k odchodu za hranice nepřesvědčila. Po půlnoci si pak pro mě přišli.
Bylo vyšetřování hodně kruté?
V mém případě ne. Bohužel to odnesli mladí chlapci, které vzali k výslechům jako první. Bili je tak dlouho, až se přiznali i k nesmyslným fantaziím o vyzbrojených skupinách, s jejichž pomocí prý hodlali svrhnout celý režim. Mne už vyšetřovatelé nemučili, byli očividně unavení. Všechno už věděli a já jsem se přiznal i proto, abych od vězení uchránil svého faráře. Ten opravdu za nic nemohl. Kriminálu ale stejně neunikl – byl souzen později za něco úplně jiného.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
P. František Pevný se narodil 16. února 1921 ve Svatém Štěpáně na Zlínsku. Ze čtyř sourozenců si duchovní povolání zvolila i sestra Marie Dobromila, která byla dominikánkou. Po dlouholetém věznění v 50. letech a propuštění v roce 1960 se P. Pevný mohl naplno vrátit ke kněžskému povolání až v roce 1969. Byl ustanoven jako duchovní správce sester ve velehradském Vincentinu, následně vedl 22 let farnost ve Vítkově na Opavsku. Po obnově řádového života po roce 1989 vykonával tři roky funkci novicmistra v Kolíně. V brněnské komunitě jezuitů působí od roku 1997. Navzdory postupné ztrátě zraku stále navštěvuje nemocné a je vyhledávaným zpovědníkem. Má zásluhy na vybudování duchovního centra a nové farnosti v Brně-Lesné.
