Vydání: 2011/50 Nebeská znamení, 8.12.2011, Autor: Jiří Prinz

Při hledání Boží vůle se věřící křesťané často snaží orientovat podle různých „znamení“, jež mají tendenci chápat jako projev Boží vůle (viz článek nahoře). O tom, jak k takovýmto znamením přistupovat, jsme si povídali s teoložkou Veronikou K. Barátovou, členkou Komunity blahoslavenství, která se věnuje duchovnímu doprovázení a formaci.

Je víra v to, že Bůh s námi komunikuje prostřednictvím různých „znamení“, autenticky křesťanská, nebo tu máme co do činění s pohanskou pověrou?

Na takto postavenou otázku se nedá jednoznačně a jednoduše odpovědět. Jedna věc je umět číst Boží znamení v době, ve které žijeme, a rozpoznávat Boží výzvy skrze různé životní situace, druhá věc je doptávat se na Boží vůli prostřednictvím vyžadovaných znamení – obyčejně podle našich představ a podmínek. Pokud jde o znamení doby, která máme rozlišovat, tak ta skutečně náleží ke křesťanské víře. Stejně jako v době Ježíšově, i dnes máme rozpoznávat znamení doby ve světle Ježíšova poselství a zaujmout k nim postoj podle Boží vůle, čili ve světle evangelia. V tomto ohledu nám hodně napomáhají dokumenty učitelského úřadu církve, zejména encykliky posledních papežů. Podobně ve světle evangelia se máme učit „číst“ i vlastní život, různé situace – a zde také můžeme mluvit o jistých znameních, tedy výzvách, upozorněních, kterých se nám od Boha dostává.

A co vyžadovaná znamení?

Pokud jde o vyžadovaná znamení k potvrzení Boží vůle nebo ke „zjevování“ Boží vůle pro konktrétní životní situace, je to mnohem choulostivější záležitost. Svrchovaný Bůh může sdělovat svou vůli i tímto způsobem a máme s tím zkušenosti v autentickém křesťanském prožívání víry, ale vždy si tento fenomém vyžaduje bdělost a rozlišování – a to nejen ze strany samotného příjemce, ale i ze strany někoho jiného, například zkušeného duchovního rádce. Často jsou tyto způsoby rozpoznávání Boží vůle smíchány nejen s vlastní interpretací domnělých nebo i skutečných znamení, ale také s určitými pohanskými představami Božích zásahů do života člověka. Pokud jde o křesťana, který se dožaduje Božích znamení, ale jeho autentický vztah s Bohem, tedy jeho duchovní život, je ještě značně nevyzrálý a někdy smíchán i s pohanskými představami Boha a Božích cest, musíme být zvlášť obezřetní.

Má se tedy věřící člověk v různých životních situacích snažit hledat takováto znamení Boží vůle, či o ně dokonce prosit?

V první řadě by se křesťan měl učit žít v živém vztahu s Kristem, pod jeho vládou, tedy v duchu evangelia a ve světle učení církve. Ve světle takto budovaného vztahu s Kristem je každý věřící volán k tomu, aby formoval svůj úsudek a rozpoznával znamení, která mu Bůh vysílá skrze život sám, jiné lidi, situace, vztahy a samotné Boží slovo. Hledat nějaká mimořádná znamení nebo o ně prosit je možné jen v postoji opravdové pokory a odevzdanosti do Boží prozřetelnosti, přičemž si věřící uvědomuje Boží svrchovanost a zříká se toho, aby Bůh jednal podle jeho osobní vůle a předem vytvořených představ. Prosit o znamení by se mělo jen ve skutečně závažné situaci, která může radikálně změnit život, a to po vyčerpání běžných prostředků rozlišování, jako je úsudek osvícený vírou spojený s modlitbou, rada kompetentní osoby apod. Chtěla bych zdůraznit, že pokorná prosba o znamení představuje vždy jen vedlejší, jaksi doplňkový způsob hledání Boží vůle, sám o sobě nedostačující. Také je nejen vhodné, ale někdy i nutné jít za někým duchovně kompetentním a podřídit mu tento způsob rozlišování. Tato znamení, pokud jsou autentická, jsou tedy jen nápomocná, mohou být povzbuzením na cestě nebo potvrzením už existujícího úsudku.

Existují nějaká kritéria, která by nám pomohla rozpoznat pravé Boží znamení od falešného?

Lidská psychika a představivost, ale i ďábel, ta „opice Boží“, nám může předkládat různá znamení a také jejich různé interpretace. Někdy se stane, že samotné znamení vykazuje známky Božího působení, ale jeho interpretace je scestná nebo deformovaná. V každém případě jak znamení, tak jeho výklad si zasluhují rozlišování. Kritéria pravosti samozřejmě existují, vyjmenuji alespoň nejdůležitější z nich: tato znamení a jejich interpretace musí být v souladu s Božím zjevením v Ježíši Kristu a v souladu s učením církve. Musí být také v souladu s požadavky životního stavu adresáta a jeho legitimními povinnostmi. Neméně důležitá v rozlišování pravosti je osobní dispozice dotyčného, zejména jeho duševní stav, lidská a duchovní zralost. Pokud některá z těchto kritérií vykazují vážné nesrovnalosti, lze pochybovat o autentičnosti znamení samotných. Dále: náš vztah s Bohem a skutky naší víry, kam patří i přijímání Božích znamení, je provázen tím, čemu říkáme ovoce Ducha Svatého. Pokud je přijímání znamení nebo vytváření jejich výkladů provázeno nepokojem, strachem, úzkostí apod., lze o jejich pravosti pochybovat. Úplné potvrzení pravosti nějakého znamení však přináší až život sám, proto ta nutnost pokory a skromnosti v posuzování těchto věcí.

Lze se tedy domnívat, že se znamení od Boha dostává každému člověku, nebo jde spíše o dary určené pouze vyvoleným jedincům?

Nevyžádaných znamení od Boha se dostává každému člověku. Jde o již zmíněné výzvy a znamení od Boha, kterými nás Pán životem vede skrze naši dobu, situace, lidi a vztahy. I naše limity a zdraví nám někdy mají co říct. Jiná věc je umět je v životě „číst“. Bůh k nám mluví, a hodně, skrze Písmo: ve světle Ježíšova poselství máme utvářet svůj život a nechat se Bohem vést. Někdy nás vnitřně zasáhne nějaká výpověď Písma, například nějaké Boží slovo, které už dobře známe, ale v určité konkrétní situaci nás živě osloví, stane se pro nás výzvou, vede ke změně života, hlubšímu obrácení apod. Bůh k nám mluví také skrze učení církve a samozřejmě k nám mluví skrze modlitbu. Zkrátka způsoby, kterými k nám Bůh mluví, jsou rozmanité.

Dává nám Bůh znamení pouze v důležitých věcech života (např. volba povolání), nebo nám může dát znamení i ve zcela obyčejných věcech?

Ve zcela obyčejných věcech je na místě používat dar rozumu. V případě křesťanů dar rozumu osvíceného vírou, tedy posuzovat i věci běžného života ve světle víry. Obecně se dá říct, že se musíme vyvarovat dvou extrémů: ten první spočívá v tendenci vidět Boží znamení téměř ve všem – v každém pocitu, prožitku, situaci atd. Pak člověk vidí znamení i tam, kde nejsou, a naopak na skutečná znamení a Boží výzvy není citlivý. To vše vede k pomýlenému a nevyzrálemu vztahu k Bohu, lidem a také k životu nezodpovědnému, protože viděním Božích zásahů a jeho vůle téměř ve všem se člověk zbavuje odpovědnosti za vlastní rozlišování a rozhodování. Druhý extrém spočívá v tendenci nevidět znamení Boží vůle a jeho výzvy v ničem a žít svůj život jen podle vlastního úsudku, ze svých sil a často v mentalitě světa kolem nás.

Existuje nějaká podobnost či souvislost mezi Božími znameními a tzv. vnuknutím?

Vnuknutí jsou v podstatě jakási „vnitřní znamení“. Duch Svatý k nám skutečně často promlouvá prostřednictvím vnuknutí. Je důležité být vnímavý k vnitřním hnutím a učit se je rozpoznávat, protože i tímto způsobem nám Bůh dává najevo, co po nás žádá, nebo naopak nežádá, a také nám dává sílu k uskutečnění toho, co nám vkládá do srdce. Jistě i tady je nutné dozrávání – buď ve smyslu „neslyšet“ vnuknutí v každém vnitřním hnutí, nebo naopak systematicky nepotírat v sobě jakékoliv pohnutky, protože to může vést k otupělosti vůči Božímu vedení.

Jak vůbec máme hledat Boží vůli v situacích, kdy se o něčem důležitém rozhodujeme a nevíme, kterou z alternativ zvolit?

Je těžká nějaká obecná odpověď. Závisí to na konkrétní situaci těch, jichž se to týká. Kaž- dopádně se musíme ptát, jestli naše eventuální volby jsou v souladu s křesťanským životem. Pokud se nejedná o volbu spojenou s otázkami víry, a tedy spásy, nýbrž o rozhodování vyvolaná životními situacemi typu volby nového bydliště, zaměstnání běžného charakteru apod., na prvním místě máme pracovat se svým zdravým úsudkem, poradit se s někým apod. V případě existenční volby někdo skutečně přistoupí i na výše zmíněnou prosbu o Boží znamení. Vždy a ve všem je však důležité své starosti a prosby přednášet Bohu s důvěrou a vírou, že mě povede.