Vydání: 2006/19 Etické otazníky gynekologie, 9.5.2006, Autor: Petr Kolář

Příloha: Perspektivy

Během minulého měsíce jsme si připomněli dvě velká jezuitská výročí. Na jeho začátku uplynulo 500 let od narození svatého Františka Xaverského (7. dubna) a blahoslaveného Petra Fabera (13. dubna). A na jeho konci (21. dubna) 450 let od příchodu členů Tovaryšstva Ježíšova do českých zemí a od založení pražského Klementina. (Letos v červenci uplyne také 450 let od úmrtí zakladatele řádu - sv. Ignáce z Loyoly). Oslavy jubilea byly provázeny řadou pozoruhodných akcí. Avšak působení jezuitů bylo v minulosti nejednou vnímáno i nepřátelsky či provázeno nepochopením okolního světa. Jednou z častých výtek na adresu jezuitů v dnešní době je pak jejich údajné levičáctví.
red.
***
Tovaryšstvo Ježíšovo, poslední a trochu zvláštní řád katolické církve, bylo založeno v roce 1540, šest let před smrtí velkého reformátora Martina Luthera a pět let před zahájením mnoho let odkládaného tridentského koncilu. Reformace byla v Evropě na postupu, a i když neměla ještě vyhraněnou vlastní církevní strukturu, roztržka s papežstvím byla už dokonána, Luther neměl v úmyslu vydat se koncilnímu soudu. Jezuité vstupovali na eklesiologicky zaminované pole a činili tak se zápalem nováčků, vedených Ignácem z Loyoly, který byl odhodlán napomáhat reformě církve, ale na rozdíl od jiných tak chtěl činit prostřednictvím církevních institucí, v prvé řadě v souladu s papežstvím. Dojem, kterým on i jeho společníci na své okolí působili, ilustruje pojmenování „reformovaní kněží“, který si za krátkou dobu pobytu v Římě (ještě před oficiálním církevním schválením svého řádu) vysloužili. Vyvolávali totiž podezření, že jsou zakuklenými přívrženci Martina Luthera.
Ignác došel během přípravy své žádosti o založení strukturované církevní skupiny k názoru, že nejvíce informací a tím také nejlepší vhled do potřeb církve mají ti, kterým je spolu s dary Ducha Svatého svěřeno její vedení, tedy v první řadě papež. Postavil proto svou misijní touhu do jeho služeb. Papež ale jezuity nevyslal do misií, jak o tom Ignác snil; pověřil je misijním úkolem přímo na místě, v Evropě, kde měli podle koncilního rozhodnutí připravit nový způsob výchovy kněžského dorostu. Odcházeli ale přece jen i do misijních zemí a právě tato činnost vedla v roce 1773 ke zrušení řádu. Jde o známou aféru s jezuitskými redukcemi, které chránily jihoamerické indiány proti nájezdům a zotročování španělskými a portugalskými kolonizátory. Tady už je kořen toho, čemu dnes mnozí říkají levičáctví.
V 18. století se proti jezuitům a jejich redukcím ještě nevedla žádná mediální kampaň, problém se řešil za zavřenými dveřmi paláců, a ani jezuité o své misijní činnosti nic nevytrubovali do světa. Podstatou sporu o redukce ale bylo už totéž, na co se později začala používat nálepka levičáctví, doktrinálních odchylek a vzpurnosti vůči autoritám: Jezuité se v Jižní Americe tak důkladně a vytrvale věnovali problémům místního utiskovaného obyvatelstva, až přijali jejich při za svou. Tehdy, v 18. století, to byl jen první náznak postoje, který bychom dnes označili termínem inkulturace, a bylo v něm už to, co je podstatné, totiž změna optiky, změna pohledu na věc. Možná si to sami ani neuvědomovali, ale zůstává faktem, že opustili pohled kolonizátorů prostě tím, že se snažili evangelizovat indiány jinak, než si to představovali a než to prováděli představitelé španělské moci.
Tuto základní změnu lze pozorovat i na přístupu některých současných jezuitů k dnešním jihoamerickým campesinos, v jejich vztahu k moci, která je utiskuje na stejném místě jen jinými metodami a cestami. Lze ji vypozorovat na jezuitech, kteří se stali v Evropě v polovině 20. století dělnickými kněžími a přijali spor chudých dělníků za svůj do té míry, že se často stávali jejich mluvčími (jejich kvalitní formace jim přitom byla jistě užitečná). Stejná motivace vedla před léty na Generální kongregaci (jakési valné hromadě zvolených zástupců řádu z celého světa) shromážděné představitele Tovaryšstva ke společnému rozhodnutí „věnovat se přednostně těm nejchudším“, což vyvolalo překvapivě velkou odezvu uvnitř celé katolické církve.
S kým se „přednostně“ stýkal Ježíš za svého pozemského života? Jeho tovaryšové jej nemohou nenapodobovat v míře, v jaké je takové imitatio Christi proveditelné. Nelíbilo se to tehdy a nelíbí se to ani dnes, na tom není nic mimořádného. Osobně jsem na tento druh jezuitské činnosti velmi hrdý a vážím si těch ze svých jezuitských spolubratří, kteří v ní jsou zaangažovaní.