Vydání: 2007/9 Vyplatí se život 'na psí knížku'?, 27.2.2007, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Sigmund Freud se jednou zmínil o „nemožných povoláních“. To jsou ta, kde člověk usiluje o A, ale většinou mu vyjde B, C, D... až Z. Jsou prý tři: vychovávat, léčit, vládnout. Sám byl agnostik. Kdyby byl křesťanem, přidal by možná čtvrté: hlásat evangelium. – Žijeme v prostředí, které se křesťanství odcizilo, je vůči němu lhostejné, někdy i nepřátelské. Kdybych měl říci, čím je kněz u nás ohrožen nejvíc, jmenoval bych na prvním místě osamělost. Jak to vidíte vy jako biskup?

Vidím to podobně, riziko osamělosti je značné. V tomto prostředí kněz nemá autoritu založenou jeho svěcením, musí si ji tedy vydobývat osobně, reálným konáním. Ztěžuje mu to „jazyková bariéra“: jeho náboženskému jazyku lidé většinou nerozumějí, musí umět „překládat“. Přitom musí stále odpovídat na dotazy a něco vysvětlovat, nejen pravdy víry, ale i takové věci jako je například celibát. Není to snadné. Téma kněžské přetíženosti je známé, nebudu je rozvádět. Kněze vzdaluje i odlišnost stylu života včetně kultury bydlení. Většina lidí žije „po večerce“. Vzpomeňte na farní budovy, většinou jsou v ústraní, rozlehlé, pusté, pocit osamělosti se v nich ještě prohlu- buje...

Jsou u nás farnosti živé, ale též polomrtvé či mrtvé, a nejen v pohraničí. Takové „ztracené varty“ se vyskytují i na středočeském venkově. Úděl kněze je tam tíživý. Vím, že kněz má možnost prosit o pomoc shůry, on to i dělá. Ale ten úhor ho mění. On, který chtěl být věrozvěstem, se nedobrovolně stává poustevníkem. Neměl by si tam vytvářet okruh důvěrně přátelských vztahů?
Asi ano, ale na místě je opatrnost. Neměl by se vázat na jedinou osobu nebo na jedinou konkrétní skupinu. Riskoval by, že bude vidět farní společenství jen jejíma očima.

Jak mu může ulehčit biskup?
Snažím se u kněží vyvolat a posilovat pocit, že u mne mají dveře vždy otevřené.

U některých kněží mívám pocit, že v jejich vztahu k biskupovi je jistá rezervovanost, nedůvěra. Jako by byl biskup otcem autoritativním, vzdáleným (takovými bývají i reální otcové). Máte podobnou zkušenost?
Komunikace mezi biskupem a knězem je často zatížena předem daným pocitem, že biskup je „na druhé straně“. Jeho role vůči kněžím bývá přirovnávána k roli otcovské. V této pozici se ale vztah vzájemné otevřenosti vytváří nesnadno. Řada mladších kněží dnes pochází z neúplných rodin, bez zažitého důvěrného vztahu k otci. Sám mám v tomto ohledu zkušenosti dosti různé. Spíše než na otcovství sázím na bratrství. Netlačím na pilu, nevkrádám se, usiluji o diskrétnost a snažím se, aby si byl mnou můj protějšek v tomto ohledu jistý.

Není biskup v jistém smyslu v obtížnějším postavení než kněz? Kněz si své prostředí nevybírá, dostává od něj „zpětnou vazbu“, a ta může působit i korektivně. Není biskup o tuto příležitost ochuzen? Nežije ve světě, který si volí podle svého, tudíž ve světě uzavřenějším? Bez oné kritické „zpětné vazby“? Není biskup vlastně osamělejší než kněz?
To nebezpečí mu hrozí, stejně jako knězi. Možná i víc. Především proto, že není s lidmi v každodenním styku. Dnes je navíc stále více vtahován do role, která je v rozporu s jeho rolí pastorační: do role byrokraticko-manažerské. Jako manažer musí činit kroky, které vyvolávají i nelibost, ale on nemá pokaždé možnost je vysvětlit. Ten „rozštěp“ (pastýř kontra manažer) může být nebezpečný. I biskup by měl mít kolem sebe lidi, kteří mu umějí říkat pravdu do očí, jinak se naučí vnímat skutečnost jen „přes papíry“.

To by ale museli být přátelé z mládí, ne? Uzavřít přátelství ve starším věku tak snadno nejde, nehledě k tomu, že spřátelit se zrovna s biskupem je i technicky svízelné...
Ale není to nemožné. Je tu jisté riziko, týká se biskupa stejně jako kněze: nastane příznivá šance pro vzájemně otevřenou komunikaci, ale kněz či biskup ji pojme jen jako jednosměrnou tím, že se pouze svěřuje se svými bolestmi, že si tedy udělá z druhého „vrbu“, ale sám mu už nenaslouchá.

Na chvíli nechám vás coby biskupa na pokoji. Co laici? Farníci? Jak mohou ulevit kněžskému údělu? Je dobře, plní--li své základní křesťanské povinnosti, pečují-li o kostel a podobně. Jak by se měli chovat, aby byli svému knězi také povzbuzením?
Ono nejde o jednosměrnost, o chování pouze z jejich strany, ale o vzájemnost. Například věřící rodiny by měly umět pozvat kněze a ten by je měl umět navštěvovat. Nepřicházet tam jako moralista, který hodnotí a ukládá břemena, to lidi odrazuje. Měl by vnímat, chápat jejich vztahy, sledovat například proces výchovy dětí, chápavě hovořit o těžkostech praktikování víry, neuhýbat před otázkami. To všechno je pro něho velmi poučné. A když se to daří, je to i povzbudivé. Kněz by také měl umět delegovat. Leckde jsou jednotlivci, o něž se může opřít. Kněz by se neměl bát dát jim důvěru. K tomu potřebuje být trpělivý, jde totiž o proces učení. Mě navíc pokaždé povzbudilo, když mi někdo upřímně sdělil mezi čtyřma očima, že se za mě modlí...

Evangelia užívají metafory pastýře a jeho ovcí. Tomu dnes rozumíme jinak než před dvěma tisíciletími. Patriarchální model církve, kdy kněz (biskup, papež) je otcem a věřící dětmi, často podporuje nedospělost „dětí“. Neměly by se „ovce“ víc aktivizovat?
To je totéž, o čem jsme právě mluvili. Laici by neměli stavět kněze na piedestal a kněz by jim měl připomínat jejich spoluodpovědnost. Předávání víry není jen záležitostí kněze. Na to se často hřeší. Například rozpačití rodiče to nechávají jen na něm, pošlou děti na katechismus, na dětskou mši, ale doma se s nimi nemodlí a o víře nemluví...

Zpět k biskupům. Co má věřící laik dělat, když jeho biskup „šlápne vedle“, to jest projeví se způsobem, vůči němuž mají soudní lidé důvodné výhrady? Například slovenský arcibiskup Sokol se nedávno veřejně vyjádřil velmi nezasvěceně o režimu, v jehož čele stál Mons. Jozef Tiso. Takový úlet přece nemohou věřící přejít mlčky...
Ano, stává se to, ale Písmo nás poučuje, jak v takovém případě reagovat. Nejprve přednést své výhrady osobně, tváří v tvář. Nedojde-li stížnost sluchu, pak s jedním nebo dvěma svědky. A teprve napotřetí „před církví“. V každém případě bez hněvu a zloby, vyvarovat se pomluv a nedbat jich. A popřát sluchu tomu, kdo je adresátem výtky. V konkrétním případě má věřící možnost biskupovi napsat dopis. Má právo žádat o audienci. V krajním případě osobně připouštím možnost pokusit se o věcnou, objektivní analýzu a uveřejnit ji v seriózním médiu.

Nyní se dotknu choulostivého tématu, ale uvedu nejprve předobraz. Stává se, že to mezi rodiči neklape, oni to před dětmi zakrývají, ale děti to stejně vytuší. Nuže: mnozí z nás laiků vnímáme, že komunikace uvnitř našeho episkopátu občas vázne, že mezi vámi dokonce panuje jisté napětí. Možná byste se podivil, co všechno o vás biskupech víme. Vzájemné důvěře to neprospívá...
Vnímám to v mnohem méně křiklavých barvách. My biskupové jsme jako jiní lidé. Každý jsme nějaký, což znamená, že jsme každý jiný. Když spolu jednáme, dochází přirozeně k občasnému napětí i k nedorozumění. Je na nás, abychom si to vyřídili mezi sebou a nechodili s tím na veřejnost. Tak velí i jistá stavovská čest. O tom, jací jsme, nevypovídá to, co se údajně vynese z plenárek ČBK, ale naše konkrétní činy v diecézích. – Mým žijícím vzorem je kardinál Lehmann. Nemá to snadné ani se Svatým stolcem, ani se svými biskupskými spolubratry, německý episkopát také není vzorně sehraný ansámbl. On je však vzácně velkorysý, je to lidsky i duchovně zralý člověk a biskup. Proto nakonec dostal kardinálský klobouk, proto si ho Německá biskupská konference už potřetí zvolila předsedou. – Tuším, kam svými otázkami míříte. Proto řeknu rovnou, že biskup (i kněz) nemusí být nutně prorokem, ale měl by mít pro prorockou funkci cit. Všichni se máme snažit pochopit Boží vůli. Činíme tak v modlitbě, v rozjímání. Boží hlas k nám však může promlouvat i ústy bližního. Tím může být samozřejmě také laik. Prorok bývá protivný, ale přesto...

Co říkáte hlasům, které obviňují církev a její hierarchii, že ráda zametá nepříjemné věci pod koberec?
Pokud takový dojem někdy vznikne, ujišťuji vás, že to není ze zlé vůle, ale z bezradnosti. Nevím, zdali je vám známo, v jaké atmosféře my biskupové fungujeme, ať společně, nebo každý zvlášť. Jsme bohužel více manažery než pastýři a převážnou část naší agendy tvoří starosti o materiální potřeby cír- kve. Připočtěte k tomu ještě nedostatek času. Věřte, že mi to velice vadí. Významnou okolností, která není zvenčí znát, je i tlak Říma. Nad každým naším rozhodnutím se vznáší otázka: „Co na to řeknou tam?“ Je to nepříjemné, ale na druhé straně je nutno přiznat, že právě díky této centralizaci a z ní plynoucí disciplíny dokázala církev být sama sebou a stále touž po dvě tisíciletí. Na závěr chci říci, že my, dnešní biskupové z Čech a Moravy, jsme pouze jakousi přechodnou generací. Jsme začátečníky, kteří se na svou úlohu neměli možnost připravit. Proto často ta rozpačitost, nekoncepčnost a improvizovanost. Ale společnost se mění a my snad připravujeme půdu těm po nás.