26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Jsme mostem mezi Čechami a Moravou

3. 6. 2014

|
Tisk
|

Devět poutí do různých míst diecéze, dopisy mladým lidem, společná modlitba. To vše jsou impulzy od vedení diecéze k věřícím během roku, kdy společně slaví 350 let od založení diecéze. Nejen o tom jsme hovořili s biskupem JANEM VOKÁLEM.

Vydání: 2014/23 Němečtí i čeští katolíci v Řezně, 3.6.2014, Autor: Tomáš Kutil

Příloha: Hradecká diecéze slaví 350 let

Už jsme téměř v polovině roku, kdy slavíte 350. výročí diecéze. Jak uplynulý půlrok hodnotíte?

Myslím, že celý půlrok byl zatím velikým požehnáním. Chtěl bych připomenout především zasvěcení celé diecéze pod ochranu Matky Boží, jímž jsme jubilejní rok zahájili. Věřím, že ona nás povede tou nejlepší cestou ke svému Synu. V tomto roce se zabýváme i dějinami diecéze, které podtrhují její identitu a vyjadřují dlouholetou jednotu s biskupem i Svatým otcem. Napovídají též mnohé o současném způsobu života celého diecézního společenství.

Do pastoračního plánu jsme zahrnuli devět poutí, tři z nich už jsou za námi. Účastnili se jich mezi jinými významní hosté – kardinál Dominik Duka či biskup Jan Baxant – a máme na ně velmi dobré odezvy. Celý rok prožíváme v modlitbách za povolání – ve všech kostelích se proto vždy po mši svaté modlíme za nová povolání, máme k tomu speciální modlitbu.

Každý měsíc v tomto jubilejním roce píšete otevřený dopis mladým lidem. Přicházejí vám reakce? Máte k nim zpětnou vazbu?

Zpětnou vazbu mám a jsem za ni rád. Často mi lidé píší, že je některá konkrétní věta oslovila, zaujala. Jsem si vědom, že pro mladé lidi je dnes velmi obtížné se pro cokoliv rozhodnout. V dopisech se jim právě v tom pokouším nabídnout pomocnou ruku. Před chvílí jste zmínil historii diecéze. Které momenty či události považujete pro vývoj a rozvoj diecéze za klíčové? Na samém počátku zde měla církev velmi obtížnou pozici. Diecéze se rodila v utrpení a velkých obtížích. Velmi dobře o tom píše doktorka Jana Croy v publikaci vydané k našemu výročí (rozhovor s ní přinášíme na str. 2 – pozn. red.). Nakonec se tu ale církev dokázala úspěšně prosadit. 

Největší brázdu, ránu zanechalo období komunismu. Od padesátých let až do Sametové revoluce tu byl biskupský stolec neobsazen. Biskup Mořic Pícha byl intervenován a do smrti sledován. Doktorka Croy dokonce narazila na zmínku o plánech na jeho fyzickou likvidaci. Věznění byli i dva moji přímí předchůdci – arcibiskup Otčenášek a kardinál Duka.

Církvi toto období hodně ublížilo. Mělo přesto v sobě i něco pozitivního?

Okamžiky krize a útlaku většinou přinášejí i něco dobrého. Sice jsme utrpěli tím, že struktury kurie i celé diecéze byly hodně poničeny, ale v duchovní rovině přišlo velké pročištění. Víra mnoha diecezánů – laiků i kněží – byla protříbena. Utrpením se víra očišťuje a posiluje.

V čem musí dnes biskup vystupovat a jednat jinak než v minulosti?

Když se ohlédneme do doby před třemi a půl stoletími, vidíme, že zpočátku byl biskup vnímán jako monarcha a musel být v úzkém vztahu s panovníkem. Ideálně to byl obratný a schopný politik. Dnes tomu bohudíky tak už není a je stále více zdůrazňován duchovní rozměr biskupské služby. Pokoncilní církev se chce vrátit ke svým kořenům, což nyní zřetelně vidíme na papeži Františkovi. Důraz je kladen na vedení diecéze v duchovní rovině. Tím samozřejmě nechci říct, že biskup není veřejnou osobou. Církev má být ve společnosti přítomna a musí být vidět a slyšet. Ale její první poslání je duchovní, což dříve mnohdy tak nevypadalo.

Jak byste charakterizoval současnou královéhradeckou diecézi? Co je pro ni typické, v čem je výjimečná?

Krásné je, že se zde narodil sv. Vojtěch. Typická a charakteristická je pak její rozlehlost. Spiritualita věřících je tím pádem velmi odlišná. Na jihu Vysočiny je například patrná lidová zbožnost, na severu diecéze jsou naopak Sudety, které poznamenalo násilné vystěhování. Po věřících tam zbylo mnoho sakrálních staveb, o které se desetiletí nikdo nestaral. Je tam vidět veliká diskontinuita. Pastorační styl tak musí být v různých částech diecéze odlišný. Pan arcibiskup Otčenášek také rád zdůrazňoval, že naše diecéze je mostem mezi Čechami a Moravou. Nejen díky tomu, že leží na jejich hranici.

V čem konkrétně může být tímto mostem?

Podívejte se například na Horu Matky Boží v Králíkách. Zhruba polovina poutníků tam přichází z Moravy, polovina z Čech. Všichni společně přicházejí prosit o požehnání a odložit své starosti. Bohoslužby jsou tam moc krásné a není tam patrná žádná disharmonie. Řečí statistiky bychom také mohli zmínit, že i počtem kněžských povolání jsme na půli cesty mezi Čechami a Moravou.

Biskupem jste něco málo přes tři roky. Co vám osobně tato služba zatím dala a vzala?

Uvažovat o tom, co mi vzala, mi přijde příliš světské a sobecké. Samozřejmě někdy cítím, že mé soukromí a svoboda se zmenšily – nemohu už sám rozhodovat o tom, co budu dělat odpoledne nebo o víkendu, ale toho nelituji. Biskupská služba mi dala plnost kněžství – plnost mého povolání. To jsem dostal naprosto nezaslouženě a je to pro mě veliký dar. Přinesla mi také mnohem více odpovědnosti. Cítím před Bohem velikou tíhu, ale zároveň si uvědomuji, že mi byla jím svěřena, a s tím vědomím ji nesu.

Mnoho let jste strávil v Římě. Překvapuje vás něčím současná česká mentalita? Na co je nejtěžší si zvyknout?

Těžko jsem ze začátku nesl nižší pružnost české povahy. Setkal jsem se například s postojem některých lidí, kteří pracují pro církev a postaru se ptají, co já z toho budu mít, co z toho pro mě plyne za výhody. Místo aby přemýšleli, co oni mohou nabídnout. Předpokládám, že jsou to pozůstatky komunismu. Byl to pro mě určitý náraz, ale zvykl jsem si. Pozitivní je naopak česká pečlivost a smysl pro pořádek.

V čem mohou být italští katolíci těm českým inspirací? A co naopak?

Všímal jsem si, že italská církev je v tamní společnosti mnohem více brána v potaz než tady v Čechách. Nerozlučně ke společnosti patří. Přál bych si, aby se to podařilo i tady u nás. V Itálii jsem ale také zažil, že se lidé hlásí k církvi jen o velkých svátcích a jindy se jejich duchovní život rozplývá. U nás vidím větší ryzost, což vnímám velmi pozitivně. Možná v tom znovu hraje roli komunismus. Lidé si pro víru museli hodně vytrpět, a tak se v nich stala autentičtější. V tom bych dal naopak Italům za příklad Čechy.

Které úkoly před vámi a celým vedením diecéze stojí v nejbližší době?

Biskup diecéze musí mít určité pastorační plány. Důraz klademe na podporu povolání, více se chceme věnovat i pastoraci rodin. V dotaznících, které jsme odesílali kvůli připravované synodě o rodině, se objevila řada zajímavých podnětů. Chceme počkat na výsledky synody a pak s nimi i spolu s ostatními biskupy dále pracovat. Byl bych ovšem nerad, kdyby naše plánování vypadalo jako plán na rozvoj firmy. V první řadě musíme být otevření pro všechny, kdo chtějí přijmout evangelium, a přinášet jim ho. Naším hlavním úkolem musí zůstat spása duší.

Jste známý tím, že se rád potápíte. V Itálii je moře a není to problém. Stihl jste si už i tady najít nějaké své místo?

Od té doby, co jsem biskupem, jsem se nepotápěl. Ani to nemám v úmyslu, nezbývá na to bohužel čas. Nedělám z toho tragédii, protože by mi stačilo mít více času na to, abych si občas vyběhl na vzduch a měl trochu pohybu.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou