Jsem vagabund zušlechtěný vírou
Vydání: 2016/3 Králové čelí fámám, 12.1.2016, Autor: Matúš Demko
Na vlastní kůži si vyzkoušel, že nesmíme ustupovat ani nejmenšímu zlu. Pracuje v rozhlase a myslí si, že Ježíšův jazyk je mediální. Slovenský spisovatel a hudebník ŠTEFAN CHRAPPA.
Dotkl jsem se absolutního dna, vzpomíná rockový hudebník a redaktor náboženského vysílání Slovenského rozhlasu Štefan Chrappa.Snímek Veronika Klimoňová
Máte pověst muže protikladů: náboženský redaktor, který hraje v metalové kapele. Věřící, který se neštítí světa kolem sebe. Žádný slušňák, ale velký chlap s dlouhými vlasy. Jak jste si na takový zjednodušující pohled zvykl?
Jsem vagabund zušlechtěný vírou v Ježíše Krista, občasným výpraskem od své mámy a láskou své ženy. Snažím se směřovat k nebi, ale stahuje mě to i dolů, mezi vzbouřené pyšné anděly. Bojuju a doufám, že v hodině smrti zachovám věrnost Kristu.
Jak jste se stal náboženským redaktorem ve slovenském veřejnoprávním rozhlase?
Učil jsem literaturu na filozofické fakultě, ale přestalo mě to těšit, nedávalo mi to smysl a měl jsem pocit, že mrhám životem i dary, které mi Bůh svěřil. A tak jsem se modlil: „Pane Bože, prosím, pošli mě na místo, kde to bude mít smysl a kde budu k užitku.“ Za dva týdny přišel rozhlas – chyběl jim náboženský redaktor a vzali mě, přestože jsem s mikrofonem do té doby nikdy nepracoval. Měl jsem dobré učitele, zejména dlouholetého redaktora, evangelického faráře Pavla Gabriše. Měli jsme tam také jednoho hlasového pedagoga, který když slyšel můj hlas a projev, znechuceně se zeptal, kde jsem vzal tu drzost pracovat v rozhlase. Prý se na to vůbec nehodím. A vidíte: chromí chodí, slepí vidí a Pišta Chrappa dělá v rozhlase.
Novinařina je řemeslo, které se pokouší jednoduše vysvětlovat složité věci. Dá se i náboženství a víra předkládat člověku mediálním jazykem?
Není to třeba. Samotný Ježíšův jazyk je mediální. Kristus hovoří o lásce, odpuštění a milosrdenství. Té řeči rozumí každý, dokonce i malé děti. Láska sjednocuje a posouvá nás kupředu. Ano, když zabrousíme do těžké teologie a složitých výkladů Písma, potřebujeme určité zjednodušení. Životní praxe však ukazuje, že lidé víc ocení osobní svědectví než „moudré řeči“. Lidem je potřeba prezentovat stále znovu a dokola elementární věci. K čemu jim nabízet výklady Svaté Trojice, když neznají
Desatero?
Rok 2015 byl na Slovensku mimo jiné rokem referenda, které kladlo otázky o rodině a manželství.
Manželství je paráda a děti jsou super. Když žijí v uspořádaném manželství svých rodičů, je to dvojnásobně dobře. Pokud nevěřící nevěří křesťanskému svědectví o manželství a zpochybňují samu jeho instituci, je to i naše chyba. Něco děláme špatně, víc odpuzujeme než motivujeme.
Novinkou ve vašem osobním životě je příchod dcery.
Po devíti letech bezdětnosti jsme si s ženou adoptovali dceru Miriam. Chápeme to tak, že nám ji dala Matka Boží, a jsme jí za to hluboce vděční. Vstoupili jsme do služby. Rodičovství je krásná misie. V každém člověku se zrcadlí Bůh a v našem děťátku vidím Boha ještě mnohem intenzivněji. Děkujeme jí, že přijala naše pozvání a že měla tolik odvahy u nás zůstat. Změna pro mě osobně je, že čím dál víc děkuji. I za ty dlouhé roky „sucha“, za Jobovo zoufalství i všechny pády na dno. Teď vím, že to mělo smysl, že mě Bůh učil. Tvrdě, ale láskyplně.
Napsal jste mimo jiné knihu se známým slovenským knězem Antonem Srholcem.
Ta kniha je učebnicí odpouštění, které se nemá týkat jen vážných věcí či barbarských zločinů. Roky v sobě můžeme nosit neodpuštění i úplných maličkostí. Jsou to okovy, které nás spoutávají. V mé knize je třeba příběh, jak se Anton Srholec setkal v Jáchymově se svým bývalým trýznitelem, vyšetřovatelem, kterého také nakonec semlel komunistický režim – a on se stal stejným vězněm jako ti, jež předtím ničil. Anton mu mohl všechno vrátit a snad nikdo by mu to nezazlíval. Ale on tomu člověku odpustil. P. Srholec vede člověka k poznání, že nastavovat druhou tvář je sice křesťanské, ale nesmíme se stát fackovacími panáky.
Jaké jsou vaše osobní zkušenosti s P. Srholcem, tímto „bezdomovcem z povolání“?
Naše kniha je výsledkem desítek přátelských setkání v příjemné atmosféře jeho jednopokojového bratislavského bytu. Povídali jsme si při kávě, čaji, koláčích ze svateb a křtin. Otevřená náruč, laskavost, bezpodmínečná láska i disciplína – to jsou mé zkušenosti s tímhle výjimečným člověkem. Někdy bylo velkým problémem vůbec něco nahrát, protože P. Srholci věčně zvonil telefon. Vždy k němu došel, zvedl ho a laskavě a trpělivě s lidmi hovořil, něco jim vysvětloval, usměrňoval je. Nikdy jsem neslyšel, že by někoho odbyl banální výmluvou.
Byl jste vy sám někdy bezdomovcem?
Bydlet, díky Bohu, mám kde, proto si mohu pojem bezdomovectví vykládat jako metaforu. Z tohoto pohledu je bezdomovcem každý člověk, který nemá svůj vnitřní domov – lidé, kteří odešli z církve, ti, kdo unikli ze vztahů, opustili rodinu nebo se vzdali naděje a ztratili důvěru k ostatním. V tomto pojetí jsem byl bezdomovcem vícekrát. Dotkl jsem se absolutního dna a bál se, že slunce už nevyjde a démoni noci mě navždy budou trhat v drápech mé nevíry a nedůvěry. Boha jsem neviděl, zato chladný dotyk Zla jsem cítil v každém kousku svého těla i duše. Víc o tom nechci mluvit… Takže ano, byl jsem bezdomovcem.
P. Srholec je kněz, myslitel i sociální pracovník. Kromě toho jako bývalý politický vězeň aktivně pracoval v konfederaci politických vězňů. V nedávném rozhovoru pro KT řekl, že se chtěl stát generátorem duchovních hodnot. Jak byste ho charakterizoval vy?
Generátor duchovních hodnot, to je nejpřesnější definice. Chceme-li ho více přiblížit, můžeme říct, že P. Anton Srholec je člověk, který spojuje lidi napříč celou společností. Respektují ho bezdomovci, politici i prezident. Takový potenciál má na Slovensku málokdo.
Také jste vydal knihu o slovenském misionáři v Indii Karolu Nižňanském s názvem Skutečný človek. Kdo je podle vás onen homo realis?
Každý člověk, který dokáže upřednostnit druhého před sebou samým. Každý, kdo alespoň jednou v životě podal někomu pomocnou ruku. Ten, kdo to ještě nevzdal a kráčí životem dál. Rodiče, co se starají o děti, manželé, kteří to spolu táhnou v dobrém i ve zlém. Lidé na prahu smrti, kteří se odhodlaně a s pokorou připravují na svůj odchod. Děti, které se s vervou vrhají do života…
Napsal jste, že přimhouříme-li oko nad zlem (třeba i tím nejmenším), nakonec nás přeroste a zničí. Jak něco takového nepřipustit?
Musíme se v první řadě snažit rozpoznat dobro od zla. Někdy je zlo evidentní a můžeme ho vědomě odmítnout, jindy nejsme tak zásadoví, jsme pohodlní. Řeknu příklad ze života: Byl jsem na pracovišti, kde se do vedoucí pozice dostal jeden člověk podfukem. Taková bývalá svazačka, stará struktura. Byl jsem v komisi, mohl jsem říct: „Stop, tohle ne! Udělejme férové výběrové řízení.“ Ale neudělal jsem to, nechtěl jsem si vytvořit nepřátele, mávl jsem nad tím rukou. Co je mi po tom? – říkal jsem si. Když tu pozici dotyčná chce, ať ji má. Ale neuvědomil jsem si, že takový postoj ublížil člověku, který by si to místo zasloužil mnohem víc než tahle svazačka. A výsledek? Tahle podvodnice mě nakonec ze zaměstnání vyhodila. Co si z toho všeho vzít? Se zlem není možné souhlasit ani nad ním mávnout rukou. Má sílu jako zkázonosný plevel. Z malého semínka vyroste monstrózní rostlina a všechno kolem udusí.
Jedné věci jsem si na vás všiml: stále se usmíváte, sršíte vtipem. Čím to je?
Když mi bylo čtrnáct let, ležel jsem na smrtelné posteli a obcházela mě zubatá s kosou. Bůh se mě zastal a vzkřísil mě jako Lazara. Poslal lidi, kteří odvalili kámen od hrobu, i když sami nevěřili a říkali: „Vždyť už páchne.“ Dostal jsem krásný bonus: do této chvíle je to dvaadvacet let života. Jsem za něj vděčný, a proto se nemohu mračit.
ŠTEFAN CHRAPPA (*1979), známý na Slovensku také pod pseudonymem Pišta Vandal, pracuje jako náboženský redaktor Slovenského rozhlasu. Hraje v kapele Čad a Vandali, píše knihy pro děti, cestopisy, povídky a romány. Naposledy mu ve vlastním vydavatelství Limerick vyšly rozhovory s P. Antonem Srholcem Bezdomovec z povolání. Je ženatý, má jedno dítě. Žije ve Svatém Jure.
