Klíčovým rozdílem mezi oběma kulturami je míra ztotožnění s církví, u Poláků nesrovnatelně vyšší. K tomu připočtěme, že Poláci právě s oporou církve často dokázali statečněji než Češi čelit totalitním režimům – ať už tomu nacistickému nebo komunistickému. Mimochodem i dnes jsou představitelé Polska třeba k Putinově autoritativní politice o poznání kritičtější než v ostatních středoevropských zemích.

Do jaké míry má toto kulturní pozadí vliv na víru v Boha? „Polské sebevědomí vychází z historických a geopolitických souvislostí, které jsou odlišné od těch českých,“ uvádí ředitel Katechetické sekce České biskupské konference P. Mariusz Kuźniar. „Křesťanství mělo na utváření kultury a identity polského národa zásadní vliv, zvláště v obdobích útlaku a ohrožení od okolních národů. Kolem církve se vždy shromažďovali lidé všech vrstev, protože chránila a prohlubovala národní identitu a pro mnohé byla nositelkou naděje a odvahy,“ doplňuje duchovní.

P. Mariusz Kuźniar sice jako kněz v polské farnosti nepůsobil, neboť kněžství studoval už rovnou v Česku, ale systém farní pastorace a katecheze v Polsku vidí jako zaběhnutý. „Kněží a laici tam mají jasně rozdělené role a úkoly. A protože se tam zvláště ve větších městech na životě farnosti podílí více kněží a laiků, vytváří se pro věřící mnohem větší nabídka. V Česku je mnohem těžší navázat na fungující systém, takže si ho kněží často musí vytvářet sami,“ zmiňuje P. Kuźniar. A takové budování je podle něj mnohdy vysilující, zvláště ve farnostech s nízkým počtem věřících.

Polští duchovní si na české podmínky nezvykají lehce. Jeden z nich by například uvítal, aby příchozí kněží prošli zaškolením, které by je uvedlo do české reality. To lze ale říci i o druhé straně – řadových věřících: ne vždy biskup nebo jiný kněz farníkům vysvětlí, z jakého prostředí jejich nový farář přichází. Navíc řada věřících přejímá z médií povrchní obraz Polska jako bašty katolického konzervatismu. Potom už i samotná informace o příchodu polského kněze může vyvolávat zbytečné předsudky nebo odstup.

Potíž přichází zpravidla ve chvíli, kdy polský kněz v dobré víře chce farnost oživit a chystá změnu. Vzhledem k častému českému postoji – „my přece sami nejlíp víme, co potřebujeme“ – může vzniknout zbytečné napětí.

Má tedy smysl, aby polští kněží v Česku obnovovali některé tradiční záležitosti jako třeba průvod Božího těla? Anebo na tyto věci mají předem rezignovat, přizpůsobit se sekularizovaným Čechům a zkoušet spíš podchytit „hledající“? „Církevní dokumenty, včetně Evangelii gaudium papeže Františka, poukazují na evangelizační sílu lidové zbožnosti. V českém sekulárním prostředí je ovšem důležitá citlivost a rozlišování, jakou formu zvolit,“ poukazuje P. Mariusz Kuźniar. Podle něj je podstatné, aby projevy zbožnosti byly životodárné a nebránily lidem v přístupu k Bohu. „Příliš vnější a pompézní projevy zbožnosti mohou někdy prohlubovat nedůvěru a předsudky vůči církvi. Na druhé straně nesmíme podlehnout obavě a strachu z jakéhokoli veřejného projevu víry, jinak by se naše víra stala neplodnou,“ podotýká rodák z polské Nysy.

Sám pochází z věřící rodiny, kde byla živá víra součástí každodenního života. A po příchodu do Čech bylo pro něj novou zkušeností prožívat ji v sekulárním prostředí. Vidí zde klady i zápory. „Pozitivním přínosem byla nutnost jít ve své víře do hloubky, a tak se moje víra stala osobnější. Naopak negativní zkušeností bylo zjištění, že sdílení víry není samozřejmostí, že většina občanů církvi nedůvěřuje a má vůči kněžím předsudky,“ uvědomuje si kněz. Každopádně podle něj platí, že každá změna prostředí rozšiřuje obzory. „Člověk je konfrontován s novou realitou, kterou postupně poznává a posléze ji přijme,“ uzavírá P. Kuźniar.