V době, kdy řada Evropanů plánovala cestu na fotbalový šampionát v Brazílii, se pětice lidí z několika latinskoamerických zemí vydala směrem opačným: přicestovali do Evropy, aby tu podnikli pěší pouť napříč kontinentem, a tak uctili Jana Pavla II.

 

Přátelská setkání, která nejen v naší vlasti zažili, považují jihoameričtí poutníci za jedny z nejdůležitějších okamžiků celé cesty. Snímek Sergio Alcayaga

 

Za počátek cesty si zvolili Řím, kde se zúčastnili mše svaté, při níž byl někdejší papež společně s jedním ze svých předchůdců Janem XXIII. prohlášen za svatého. Od cíle v polském Krakově je tehdy dělilo téměř 1 500 kilometrů a dva měsíce poměrně svižné chůze čtyřmi pro ně zcela neznámými evropskými zeměmi, mimo jiné i naší vlastí.

 

„Své představy o Evropě jsme si museli rychle opravit,“ popisuje iniciátor pouti Sergio Alcayaga během setkání na faře v Kelči na Vsetínsku. Většina Jihoameričanů podle něj považuje Evropany za lidi chladné a nepřístupné. „My jsme ale zažili pravý opak, a nejvíc tady v České republice. Lidé se s námi zastavují, nabízejí nám vodu nebo ovoce a vyptávají se. Nemůžou pochopit jen jedinou věc: co děláme v Evropě, když se teď kousek od nás hraje mistrovství světa ve fotbale,“ usmívá se Sergio Alcayaga.

 

Jednačtyřicetiletý inženýr z chilského hlavního města Santiaga se na pouť připravoval několik let. „Nebyl jsem zrovna vzorný katolík, ale smrt Jana Pavla II. v roce 2005 mě mocně zasáhla – tento papež mě provázel od dětství a mimo jiné se zasloužil o konec diktatury generála Pinocheta a obnovu demokracie v Chile,“ vysvětluje Sergio.

 

Za jednu z nejdůležitějších postav svého dospívání považuje zemřelého papeže i další účastnice pouti Verónica Alvarezová. „Naše generace s ním vyrůstala,“ poznamenává čtyřiačtyřicetiletá Chilanka, jíž tak dvouměsíční pouť napříč Evropou nabízí možnost, jak se

Janu Pavlovi odvděčit. „Zároveň je to velká oběť, která člověka naučí vážit si sebe sama, vlastní rodiny a země, ale také mnoha lidí, kteří nám cestou pomáhají,“ dodává.

 

PUTOVÁNÍ JAKO ZDROJ POSILY

 

Jen matné vzpomínky má na polského papeže nejmladší účastník, jednadvacetiletý Peruánec Carlos Pfuturi. Přesto je pro něj Krakov lákavým cílem – těší se zejména do baziliky Božího milosrdenství v Łagiewnikách. „Hodně mě ovlivnila četba Faustyny Kowalské,“ sděluje mladík, který od pouti očekává utvrzení ve svém rozhodnutí stát se knězem.

 

Se stejným záměrem se na cestu do neznámých končin vydal Ariel Romero, jenž ve své diecézi působí jako koordinátor mládeže v Katolické charismatické obnově. Také tento třicetiletý Argentinec přiznává, že ho Evropa překvapila – v dobrém i špatném. „Lidé by se tu především měli vrátit ke křesťanským kořenům,“ říká a s rozpaky se zmiňuje o problémech, jež skupina zažila v některých italských farnostech. „Zato v Rakousku a u vás máme na kněze i další lidi štěstí, velkoryse nás hostí nebo nám převážejí zavazadla do místa dalšího noclehu,“ rozplývá se mladík.

 

Ochotně se rozhovoří i na téma, které s Argentincem nelze neprobrat – papež František. „Neznám ho sice osobně, ale protože byl ještě jako buenosaireský kardinál zodpovědný za charismatickou obnovu, alespoň zprostředkovaně jsem s ním do styku přišel. Slýchávali jsme o jeho skromnosti a pokoře i o tom, jak umí být nablízku všem lidem,“ popisuje Ariel Romero.

 

Do cíle má pět Jihoameričanů spolu se šestým poutníkem, Łukaszem Russou z Varšavy, dorazit na přelomu června a července. Už teď však cestu považují za duchovní obohacení. „Jako nejstarší a povahou spíš uzavřený člověk jsem měla strach například z toho, jak si s ostatními porozumím,“ svěřuje se poslední členka skupiny, devětačtyřicetiletá María Amayová z Chile, a připojuje: „S přibývajícími kilometry ale mizí i mé další obavy a já cítím, že tato cesta je pro mě zdrojem nesmírného požehnání a posily.“