Jídlo není jenom „žvanec“
Vydání: 2018/10 Novináře pohřbil arcibiskup, 6.3.2018
Církev učí, že tělo je chrámem Ducha a že člověk byl stvořen k podobě Boží. Vedle duše bychom tedy měli sytit i naše tělo a starat se o ně. Jak, na to jsme se zeptali kněze a přírodovědce P. MATÚŠE KOCIANA.
„Nezapomínejte na pohostinnost. Byli už takoví, kteří, aniž si toho byli vědomi, přijali za hosty anděly,“ stojí v Listu Židům (13,2). Marc Chagall: Abraham a tři andělé (1966). Snímek Pinterest
Jak by měla vypadat taková křesťanská péče o tělo? Má se lišit od přístupu sekulární společnosti, v níž dnes bují kult mládí, síly, zdravé výživy?
Vzpomínám na to známé humorné rčení: „Dlouhá sukně, bledá líčka, to je správná katolička.“ To je samozřejmě legrace, která souvisí s otázkou, zda se má křesťan nějak odlišovat. Onen kult těla současné společnosti není po duchovní stránce zanedbatelnou skutečností. Písmo se v této souvislosti vyjadřuje dost jasně. Stačí jen vzpomenout například na slova sv. Pavla o „jednom těle s mnoha údy“ (1 Kor,12-14) nebo Matoušovo evangelium 6,25: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?“
Soustředění se na tělo a jeho projevy může vyjadřovat mnohé o našem nitru. A zdaleka se to netýká jen dnešní mentality adorující fyzickou krásu, vnucované už dětem prostřednictvím různých „bárbín“ a idolů pop-music či sportu. Snaha zaujmout tělem může vyjadřovat, že není co nabídnout, pokud jde o duši, o srdce.
Avšak existuje i důraz na tělo v duchovní oblasti. Postojem těla při modlitbě můžeme vyjádřit soustředění na nitro, ale také můžeme od tohoto soustředění spolehlivě odvádět. Například i kněz může při liturgii exhibovat, působit rušivě, připoutávat veškerou pozornost na sebe, a znemožnit tak ostatním usebranou modlitbu.
Na rozdíl od mnoha jiných náboženství křesťanství žádná jídla netabuizuje. Naopak hostina – eucharistie v něm zaujímá výsostné postavení. Jaké místo má mít jídlo ve fyzickém a jaké v duchovním životě křesťana?
Ano, křesťanství netabuizuje žádná jídla, ale zároveň neříká, že můžeme cokoli. Dává svobodu v rozlišování, což je mnohem náročnější než jasné zákazy a příkazy. Jídlo je bezesporu základní lidskou potřebou, v níž jsme si rovni se všemi ostatními organismy. Každý život potřebuje přísun energie, aby mohl žít. V tom se člověk a jeho tělo nikterak nevymykají přírodě.
Člověk jako duchovní bytost ale může tuto základní potřebu zaměřit jinam, „výš“; může jí dát duchovní, estetický i etický rozměr. O to přesně jde v biblické tradici. Obraz hostiny prostupuje Starým zákonem jakožto připomenutí toho, co znamená přebývat s Bohem: příjemnost, plnost, sladkost, pohodu, štěstí... A proto také eucharistická hostina je předchutí oné plnosti, počátkem plného sjednocení s Bohem. Eucharistickým půstem hodinu před svatým přijímáním vyjadřujeme úctu k této výsostné hostině, ke Kristu, k jeho Tělu a Krvi. Uznáváme tím, že není jídlo jako jídlo.
Znamená křesťanský půst, že žádné jídlo není samozřejmým prvkem života a že jak jeho dostatek, tak nedostatek má svůj význam?
Půst od jídla souvisí s tím, co jsme si právě řekli: jídlo je základní tělesnou potřebou, ale člověk může tuto potřebu usměrnit. Máme mnoho dokladů o tom, že střídmost v jídle a půst od něj blahodárně působí na duši, očišťuje od přehnaného lpění na pozemských věcech, disponuje duši k přemáhání závislosti na hmotě a zaměřuje ji jinam, na duchovní skutečnosti, na Boha. Navíc vyjadřuje sounáležitost s těmi, kdo jídlo nemají.
S postojem odříkání, popírání tělesných potřeb a minimální péče o tělo se někdy setkáváme jako s tím, co je pokládáno za cosi „lepšího“ či „zbožnějšího“. Je tomu skutečně tak?
Duchovní rozměr postu od jídla má svá úskalí. Nemůžeme si myslet, že působí automaticky. Dokázat z něj vytěžit duchovní prospěch, to chce dlouhou praxi a cvičení, jak dokládají příklady svatých – vzpomeňme jen například na sv. Antonína Poustevníka. Dát půstu autentický rozměr v dnešní době, to není snadný úkol. Na nás, kteří jsme zvyklí se v jídle příliš neomezovat, může mít náhlý nedostatek jídla přesně opačné účinky. Je lepší se najíst, než být po celou postní dobu nevrlý a vzteklý na manželku či děti jen proto, že mi kručí v břiše. Takový půst se míjí účinkem.
V dnešní době blahobytu navíc ztrácí význam například tradiční půst od masa, neboť maso je často levnější než zelenina. Půst od masa však může dostat úplně jiný rozměr, pokud si uvědomíme utrpení způsobované hospodářským zvířatům nehumánním zacházením ve velkochovech a na jatkách. Může se stát vyjádřením solidarity s trpícím stvořením, a to už je úplně jiná písnička.
Nemá tedy smysl postit se „jen tak“?
Půstem zkrátka musíme něco vyjadřovat, jinak by to bylo jen prázdné gesto, o čemž koneckonců píše už prorok Izajáš: „Což to je půst, který si přeji?“ (58,3-7). A on nám také ukazuje, že spíše než na jídlo bychom se měli zaměřit na vztahy. Doba postní může být novou příležitostí ke smíření s bližními, k odpuštění. Přijít k někomu a říci „promiň, odpusť, nezlob se“ – to je mnohem těžší půst, než nejíst v pátek maso. Plodem půstu má být smíření, jednota, pospolitost. A v této oblasti máme v současné společnosti i církvi opravdu co řešit. Také Ježíš přece říká: „Vzpomeneš-li si před oltářem, že máš něco proti svému bližnímu, jdi se s ním nejprve usmířit a potom teprve přines svůj dar“ (srov. Mt 5,23).
Nejen půst, ale i jídlo má v křesťanství svůj vztahový a komunikační přesah. Které ctnosti dokážeme jídlem naplnit a vyjádřit? Umíme si navzájem prokazovat pohostinnost?
Ten, kdo trochu cestoval po světě, může o tom dlouho vyprávět. Pohostinnost vyjadřuje vztah k druhému. Je téměř pravidlem, že čím chudší země, tím větší pohostinnost. Třeba v Kazachstánu uprostřed pouště jsem zažil, co to pohostinnost znamená. Neměli tam nic, ani elektřinu ani vodovod, ani koupelnu ani záchod a vařili pod stromem. Všechno, co měli, byli ochotni nabídnout a rozdělit se. Hosté byli příležitostí uspořádat slavnost. Tohle už my na Západě skoro neznáme. Ve všední dny nemají lidé čas na nic, běhají z práce do práce. Jídlo se odbyde co nejrychleji, často ve stresu a běhu ve fastfoodech. S tím souvisí i mnoho jiných otázek, třeba kvalita jídla, zdraví, životní styl.
Přitom sednout si ke společnému jídlu a pití a vychutnat si, že jsme spolu, že vytváříme rodinu, společenství, komunitu, to by mělo být jedním ze základních prvků prožívání našeho života. Nejen chlebem živ je člověk. Jídlo, to není jen žvanec, je to také kultura, estetika, krása. To všechno dohromady spoluvytváří naše lidství. A pro nás křesťany je společné jídlo i tou nejpřirozenější příležitostí ke společné modlitbě, ke vzpomenutí na Toho, od nějž všechno máme, k vyjádření vděčnosti i naděje.
Umíme podle vašich zkušeností v našich farnostech a rodinách sdílet s druhými jeden stůl a prožívat kolem něj společenství? Zažíváte takové okamžiky?
Pro nás kněze je pozvání do rodin ke společnému jídlu jednou ze vzácných příležitostí k bližšímu seznámení s farníky i vytváření přátelství a pevnějšího farního společenství. V tomto ohledu se velmi liší jednotlivé farnosti i oblasti. Leckde na Moravě je určitě více zvykem, někde dokonce samozřejmostí, zvát kněze k jídlu. Však mnozí faráři podle toho potom také vypadají...
V oblastech, kde jsem působil, tedy v Polabí a v Praze, přicházejí pozvání kněze k jídlu do rodin spíše výjimečně. Tím více však potěší a tím více vyjadřují, že pozvání nepřichází automaticky či ze zvyku, ale od srdce. Přiznám se však, že patřím spíše mezi ty, kdo se lépe cítí v roli hostitele než hosta, v roli toho, kdo zve, než toho, kdo se nechává pozvat.
(sch, zae)
Sdílet článek na:
