Ježíš žil blahoslavenství jako první
Vydání: 2023/30 Mládež vyráží do Lisabonu, 25.7.2023
Přestože mu je už 75 let, cestuje po celém světě, píše knihy a mluví o Bohu. Francouzský kněz z Komunity Blahoslavenství JACQUES PHILIPPE přijal pozvání také na letošní Katolickou charismatickou konferenci v Brně, kde měl dvě přednášky. Mezi nimi si našel čas i na KT.
P. Jacques Philippe a sestra Lucie Kopasová z Komunity Blahoslavenství, která jeho slova překládala na Katolické charismatické konferenci v Brně. Snímek Tomáš Cigánek / Člověk a Víra
Vaše poslední kniha přeložená do češtiny, jež nedávno vyšla, se věnuje Ježíšovým blahoslavenstvím, která představuje 5. kapitola Matoušova evangelia. O stejném tématu jste mluvil i tady v Brně. Proč jste si ho vybral?
Myslím, že to je moc důležité téma, ostatně i naše komunita nese toto jméno. Snažíme se žít v duchu blahoslavenství a považuji to důležité i pro celou církev. Život ve stylu, jaký nám předkládají blahoslavenství (blahoslavení chudí v duchu, tiší, plačící, milosrdní, toužící po spravedlnosti atd. – pozn. red.), je cestou k uzdravení, k očištění církve, ke svobodě. Čím více bude církev žít z tajemství blahoslavenství, tím více bude schopná sdělovat poselství o Bohu. Ve složité době, ve které dnes žijeme, je to také poselství o naději. Můžeme se bát našich utrpení, bolestí, ale přijetí blahoslavenství nám umožňuje všechno prožívat s Bohem. I to, co je negativní, se může stát milostí.
Mluvil jste i o tom, že náš svět je nemocný.
Ano, myslím, že dnešní svět je nemocný kvůli pýše, fascinaci bohatstvím, touze po moci, po vládnutí. Život podle evangelia může náš svět uzdravit – v duchu jednoduchosti, pokory, svobody, milosrdenství, jemnosti, tichosti. Naučit se milovat čistou láskou – to je pro dnešní svět zásadní. I papež František o tom často mluví.
Blahoslavenství často chápeme jako nárok – že musím usilovat o vlastnosti, které popisují. Vy je ale představujete trochu jinak.
Když v hloubce pochopíme poselství blahoslavenství, dojde nám, že jsou o svobodě, o povzbuzení, o útěše. To platí ostatně pro celé evangelium. Je zřejmé, že Ježíš měl nároky. Ale je důležité, že za každým nárokem je zaslíbení, které dává. V blahoslavenstvích nás Ježíš přichází osvobodit od ducha tohoto světa a zve nás, abychom měli odstup od toho, co nám nabízí – od zmíněné touhy po bohatství, po moci. Ale zaujmout tenhle postoj je milost, kterou přijímáme. Je na nás, abychom se rozhodli pro evangelium, ale není to břemeno. Je to Bůh, kdo proměňuje naše srdce. Je to Bůh, který skrze Ducha Svatého činí to, co po nás žádá. Přichází na pomoc naší slabosti.
V blahoslavenstvích je ukryto nové srdce, které nám Bůh dává. Tiché a pokorné, podobné srdci Ježíšovu. Pro jeho přijetí se musíme rozhodnout, ale odpovědnost neleží na našich ramenech. Ježíš jako první sám žil blahoslavenství. A jen on dává milost je pochopit a žít podle nich.
Zaujalo mě, jak jste mluvil o Boží věrnosti – že se na ni můžeme vždy spolehnout, ale že zároveň náš čas není Božím časem. Co pomáhá tohle přijmout? Jak se naučit trpělivosti při čekání na Boží pomoc, zásah, zvlášť v situacích, které jsou těžké?
Pomáhá nám v první řadě zůstat ve víře a naději. Naší zodpovědností je živit naši víru modlitbou a rozjímáním nad Písmem. Boží slovo v Bibli je opravdu něco, co nás v těžkých časech posiluje a nese – například modlitba žalmů. Je mnoho situací, kdy prožíváme něco těžkého. Když se modlíme žalmy, zažíváme, že je psali stejní lidé jako my. Najdeme tam všechny druhy lidského utrpení i otázky, které si klademe my sami. Ale také pozvání k naději. Je moc důležité opírat se o Písmo a ne jen o naše dojmy a myšlenky.
Co dalšího pomáhá?
Důležité je také nebýt sám, sdílet své prožitky s ostatními. Mít kolem sebe lidi, kteří nám pomohou v těžkých časech. Potřebujeme se navzájem. Není člověk, který by si stačil sám.
V období zkoušek je také potřeba dělat to dobro, které je možné. Třeba půjde o něco úplně malého. I v těch nejhorších situacích existuje vždy něco dobrého, co mohu udělat já a nikdo jiný, co závisí jenom na mně. Není třeba se dívat na zlo, které je kolem mě, které dělají ti druzí. Ale mohu si položit sám sobě otázku: Co je to dobro, které mohu udělat já? Dobro, za které jsem zodpovědný?
Když dělám dobro, na které stačím, osvobozuje mě to. Místo toho, abych viděl všude kolem zlo, vidím najednou dobro, které je přede mnou. Je za tím samozřejmě otázka: Proč existuje zlo? Já to ale otočím a ptám se po dobru, které mohu udělat. Tím se mění můj pohled. Mám dojem, že se dnes hodně soustředíme na zlo. Ano, je třeba o něm vědět a hledat na něj léky, ale je třeba se přimknout k dobru, které mohu udělat. To mi dává svobodu. Angažuji se pro něco dobrého, i když jsou kolem mě těžké podmínky. Pak nejsem zkrušen zlem, ale žiji v Boží svobodě. Pokud se k tomu takhle postavím, postupně zjistím, že moje situace není tragická, že naděje existuje a že i můj život je plný naděje.
Prožil jste vy sám čas temnoty, kdy jste Boha neslyšel? Takový, který popisovala třeba Matka Tereza?
Tak silnou zkušenost jako ona jsem neměl, prožila zvláštní zkoušku. Přes to všechno ji Bůh podporoval a její život zářil láskou, i když její srdce bylo ve tmách. Ale všichni asi známe období, kdy Bůh zdánlivě mlčí, neodpovídá na naše dotazy či prosby. Často pak máme otázky, na které nemáme odpovědi. To nám ale nebrání, abychom nesli ovoce. Pokud jsme spojeni s Bohem, žijeme vírou. To neznamená vždy vidět, chápat, mít situaci pod kontrolou. Ale jedno vždycky můžeme – věřit. A to nám dává sílu. Je to zvláštní síla – síla ve slabosti, ale je skutečná. To je asi nejdůležitější: zachovat víru, přijmout, že ne všemu rozumíme. Ale stále se opírat o víru, kterou živíme modlitbou, Písmem.
V Brně jste byl nakonec jen jeden den. Jaké máte další plány?
Původně jsem chtěl být přítomný během celé konference, je to požehnané místo. Do Česka se vracím rád, byl jsem tu už mnohokrát. V rodině ale máme v neděli svatbu a slíbil jsem, že snoubence oddám. Ještě dnes se tedy musím vrátit do Francie. Během léta budu kázat na několika duchovních cvičeních a čeká mě také dovolená, čas odpočinku. To je nutné. Bez toho by mi rychle došly síly.
O čem budete hovořit na těch exerciciích?
Budou to různá témata. Když někde mluvím, často se to dotýká některé z knih, které jsem napsal. Lidé je znají a očekávají, že zazní některé z témat, kterým se v knížkách věnuji. Často mluvím o modlitbě, o vnitřní svobodě, o pokoji a samozřejmě také o blahoslavenstvích.
Píšete nějakou novou knihu?
Ano, jednu píšu, ale mám problém ji dokončit, protože mi na to chybí čas. Je o poselství blahoslavenství vztaženém speciálně k rodinám. Blahoslavenství se samozřejmě týkají všech, ale já se v této knížce snažím ukázat, jak mohou obohacovat a proměňovat život manželských párů a rodin. Moc rád bych ji dokončil v srpnu, snad se to podaří.
Jacques Philippe se narodil roku 1947 ve francouzském Lotrinsku v Métách. Vystudoval matematiku a stal se vědcem. Logické a systematické myšlení se projevuje i v jeho textech. V roce 1976, tedy jen tři roky po jejím založení, vstoupil do Komunity Blahoslavenství. Čtyři roky prožil v Izraeli, nejdříve v Nazaretě, pak v Jeruzalémě. V Římě vystudoval teologii a roku 1985 byl vysvěcen na kněze. Absolvoval také kanonické právo a několik let zodpovídal za kněze a seminaristy Komunity Blahoslavenství. Nyní se věnuje především duchovním cvičením, které dává ve Francii i v zahraničí. Mnohokrát je vedl i v Česku (např. v domě Komunity Blahoslavenství v Dolanech u Olomouce), kázal také kněžím. Je autorem 12 duchovních knih, kterých se prodalo přes milion výtisků ve 24 jazycích. Některé vyšly také česky, letos to bylo Duchovní otcovství (Paulínky) a Štěstí, kde ho nečekáš (Doron).
TOMÁŠ KUTIL. Překlad PAVLÍNA BÍLKOVÁ
Sdílet článek na:
