Jak vysvětlit něco dětem, bývá někdy obtížné. Vysvětlit dítěti můžete pouze to, čemu rozumíte. Teprve když jsem sám něco pochopil, najdu způsob, jak své zjištění předat dál. Základní otázkou zůstává, zda a čemu rozumím, nikoli jak to mám říci. Velikonoční události jsou vyvrcholením Ježíšova díla a skrývají v sobě mnoho sdělení. Pašijové události tvoří významnou část evangelií, ale mnoho podrobností do křížových cest si lidé dodali sami.

Nevíme, jak Pán Ježíš vypadal. Nejstarší zobrazení ho představují jako mladého a bezvousého. V evangeliích není ani napsáno, jak vypadal kříž. A nápis na kříži uvádějí dokonce ve čtyřech verzích! Zobrazit Pána Ježíše na kříži nikoho ani nenapadlo. Podobně jako by dneska bylo neuctivé namalovat Miladu Horákovou na šibenici. Z prvních křesťanských staletí neznáme žádné zobrazení trpícího Krista. Pokud se kříž někde ukázal, byl jako vítězné znamení bez jeho osoby. Později stál před ním Pán Ježíš živý jako vítěz. Tisíc let křesťané zobrazovali kříž jako znamení vítězství Ježíše nad zlem. Prohlédněte si křížek nalezený při vykopávkách na Velké Moravě! Zdůrazňovat Ježíšovo utrpení jako třeba ve filmu Mela Gibsona Umučení Krista jenom odvádí pozornost od jeho díla a probouzí vášně a nenávist. Způsobuje to nezájem a lhostejnost, podobně jako televizní zprávy, kde jsou válečná utrpení stejně vážná jako kurz eura a počasí.

Spravedlivé to určitě nebylo. Spravedlnost nepatří k tomuto světu. Bylo tomu tak vždycky. Staří latiníci říkali, že nejvyšší lidská spravedlnost se může stát nejvyšším bezprávím. Ani dnes nejsou zákony schopny zajistit spravedlnost pro každého. Usilujeme o ni, ale hlavně spoléháme na konečnou spravedlnost Boží.

Pán Ježíš zcela dobrovolně a s vědomím, co ho čeká, přijal roli a úkol Mesiáše. Dokonale to popsal Izaiáš. Ježíš věděl i o všech titulech, které byly Mesiáši připisovány: bude knězem, prorokem a králem. Tehdy bylo pro mnohé lidi nepochopitelné, jak tyto role převedl do svého života. A tak místo aby zabíjel zvířata k oběti, což bylo kněžskou prací, nechal zabít sám sebe. Místo aby pokračoval v Mojžíšově zákonodárném díle, jak bylo předpovězeno, nechal se Zákonem zlořečit, když byl pověšen na kříž. A titul krále, který mu lidé dávali? To není vládce s absolutní mocí, nýbrž ten, který slouží, ten poslední. Ten se zástěrou při službě ostatním.

Jednoduchá odpověď zní: Měl oslavené tělo, které nepodléhalo obvyklým zákonům. Naučte se ji nazpaměť, a máte svatý pokoj.

Lepší odpověď je tato: Pinchas Lapide, židovský badatel, který obdivoval Pána Ježíše, napsal, že Bibli je možné brát buď doslovně, nebo vážně. Doslovná četba je snazší, jenže vede k pohádkovému vyznění textů. Umrtvuje člověka a nevede k pokojnému životu. Brát Bibli vážně znamená přemýšlet, oč běží, jaké je jádro každé výpovědi a jeho důsledky pro mě. „Co tím chtěl básník říci?“ je někdy obtížné pro školáky i dospělé. Jsem ve stejném nebezpečí jako David s Nátanem!

Jeho živost a nepochopitelná blízkost. Jeho přátelé ho po třech dnech nepoznávali, ačkoli já blízké lidi poznám i po třiceti letech! Zjistili, že není jako pozlacená socha, jako nedotknutelný vítěz. Začali ho poznávat v docela neznámých lidech. Postupně si uvědomili, jak hlubokou pravdu jim Ježíš kdysi vštěpoval: Nebude oživlou sochou k uctívání. Bude s nimi stále přítomen v lidech.