26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Jedenáct let vězení byl trest za moji neposlušnost

3. 6. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/23 Osobnost kněze a šejka Aloise Musila, 3.6.2008, Autor: Radek Gális

Osmdesátiletá Julie Hrušková z moravských Věstonic má za sebou jedenáct let v komunistických kriminálech. Nestěžuje si, protože za to, že ji při převádění přes hranice chytli, si prý může sama. „Maminka mě varovala, abych se nevracela zpátky, ale já jsem neposlechla,“ říká po letech smířlivě. Tvrdé výslechy ji natrvalo poznamenaly, přesto nelituje, že se komunistům postavila.

Spolu s vámi je jen pár žen, které po únoru 1948 převáděly uprchlíky přes hranice. Vám bylo tenkrát sotva dvacet. Jak jste se k téhle nebezpečné činnosti dostala?

Když v té době začali komunisti u nás zavírat zahraniční vojáky, hlavně letce, moc mi to vadilo. Komunistický režim se mi nelíbil a byla jsem proti němu. Všichni to o mně věděli. Proto mě jeden známý později požádal, jestli bych nepřevedla nějaké lidi přes hranice (patřili k ilegální skupině a hrozil jim kriminál). Můj otec byl hajným ve Vranově nad Dyjí a měl revír přímo na hranicích s Rakouskem. Chodila jsem s ním do lesa a dobře to tam znala, takže jsem souhlasila. Řekla jsem ale, aby mě vzali s sebou.
Přijeli za mnou na hájenku. Rodičům jsem nic neřekla, kam se chystám, počkala jsem, až odjeli. Šli jsme do lesa a odpoledne přecházeli hranice. Tam nás stavěli rakouští financi, kteří mě znali přes mého tátu. Nevěděla jsem ale, jestli jsou dobří nebo špatní, tak jsme jim raději utekli. Byli ale dobří.
Pokračovali jsme pěšky asi dvacet kilometrů k dráze, na jedné malé vesnické staničce jsme přemluvili dobrého nádražáka, aby nám dal lístky do Vídně. V pět hodin jel vlak a v osm ráno jsme už byli ve Vídni. Přišli jsme do kanceláře americké CIC, a když jsem se tam ohlásila, divili se: „To jste tu tak brzo?“ Mysleli si, že půjdeme celou cestu pěšky. Z hranic jim totiž ti financi hlásili, že dcera hajného Hrušky ještě se třemi mladíky přešla hranice.
Dostali jsme se pak do Lince, kde jsme byli v lágru pro uprchlíky. Jednou jsem ještě s jedním emigrantem šla na zábavu, abych poznala, jak se žije ve svobodném světě. To víte, byla jsem mladá holka. A tam jsem se seznámila s americkým vojákem, který si mě chtěl později vzít. Mně bylo ale tenkrát dvacet roků a plnoletost byla až od jednadvaceti. Tak jsme museli se svatbou ještě počkat. Američan mě aspoň dostal z lágru a zařídil bydlení v soukromí u Rakušanů. Byla jsem sama mezi cizinci, tak jsem chodila ráda zpátky do lágru – tam žili Češi, se kterými jsem mohla mluvit.

Při jedné návštěvě jste se dozvěděla o možnosti zapojit se do ilegální činosti.
Hledali někoho, kdo by tajně šel zpátky do Československa. Můj americký voják byl zrovna na manévrech v Německu. Tak jsem si řekla, že než on se vrátí z Německa, já se vrátím z Československa. Spolu s dvěma dalšími chlapci jsem se tedy vydala zpátky do vlasti. Vracela jsem se s úkolem založit v republice špionážní skupinu a převést další lidi, kterým hrozil kriminál. Byli jsme v Československu čtrnáct dní, každý jsme měli nějaký úkol. Za dva týdny jsme se znovu sešli – a po mně už šel z Lince kontráš, který pracoval pro brněnskou StB, jmenoval se Josef Eichler. Jenže já tohle netušila.
Zpátky přes hranice jsme nešli přes Vranov jako minule, ale přes České Budějovice. Ten kontráš, o kterém jsem pořád ještě nevěděla, zjistil, kudy půjdeme. Šel s námi i chlapec, který dělal špionáž už od roku 1948, byl to agent chodec. Po cestě vyzvedával ve Studánkách nějaké věci, měla jsem na starosti jeho kufr, kde byly speciální mapy celého pohraničí od Aše až po Bratislavu a telefonní seznamy všech českých a slovenských fabrik. Přešli jsme hranice na Šumavě, jeli do Lince – a tam už nás čekali. Policisté se samopaly, kteří obstoupili autobus. První dva chlapci z naší skupinky prošli, nikdo je nehledal, policisté hledali mě – podle podobenky, kterou dostali právě od toho kontráše. Našli u mě ten kufr a prohlásili, že je to špionáž. Zatkli se mnou i jednu holku, která s námi šla, protože neměla žádný průkaz. O mé činnosti ale nic nevěděl, tak jsem se nebála, že mě prozradí.

Co se dělo dál?
Zatkli mě v sovětské zóně, tehdy bylo Rakousko rozděleno mezi velmoci. Rusové mi nabídli spolupráci, když jim donesu plány amerického letiště. Věděli, že chodím za americkým vojákem do kasáren, měli o mě proto velký zájem. Chtěli si ale nechat tu druhou holku jako rukojmí. Jenže já spolupráci odmítla. Na kriminál, který jsem prožila u Rusů, nerada vzpomínám. Pak nás předali do Českých Budějovic.
Kontráš Eichler byl pak zatčený se sedmi Slováky. Údajně je převáděl, ale dovedl je Rusům přímo do ruky. Převáželi ho pak se mnou do Českých Budějovic, on si ale žádal, že chce do Brna. Eichler šel přes hranice ještě několikrát a dostal do kriminálu hodně lidí.

Jak se k vám chovali v kriminále v Českých Budějovicích?
Přišla jsem tam v květnu 1949. Byla jsem obrovsky vyhladovělá, snědla jsem asi dva litry dobré polívky a stejně tak špenátu s knedlíky, všechno mi donesla jedna moravská bachařka (taky mě dala zase dohromady s holkou, kterou jsem převáděla). U Rusáků v Rakousku jsem totiž dohromady nejedla nic, dávali nám jen boršč a černý chleba, který nežraly ani myši.
Když nás pak v Budějovicích předvolali před StB, začali na mě křičet. Já jim ale řekla: „V Linci jste moc dobře známí tím, jak tady zacházíte s lidmi.“ Ředitel pak řekl, že na mne nikdo nesáhne, a co jim řeknu, to platí. Takže výslechy byly dobré, bez násilí. Můj případ uzavřeli během čtrnácti dnů, řekli, že dostanu asi osmnáct měsíců.
Pak si mě překvapivě vyžádalo Brno. V Budějovicích si mysleli, že tam mám asi známého. Jenže já věděla, že kontráš Eichler pracuje pro Brno a že to tam bude mnohem horší než v Budějovicích.

A v Brně nastaly pořádné výslechy.
Chtěli mě usvědčit ze špionáže a chtěli znát další jména. Vůbec si tam s námi nehráli. Bili mě hlavou do stolu, smýkali se mnou na zem a na zemi do mě kopali. Byla jsem těhotná s mým americkým vojákem a potratila jsem. Nechali mě tři dni krvácet do úplného vysílení. Pomohl mi až jeden starý dozorce, který mě na své triko nechal převézt do brněnské porodnice. Tam mi zachránili život, jenže plod už se zachránit nedal. Pak mě odsoudili k patnácti letům za špionáž. V komunistických kriminálech jsem si odseděla jedenáct let, z toho osm roků v Pardubicích.

Zavřeli vás ve dvaceti letech, v kriminále jste pak prožila jedenáct let vašeho mladého života. Co vás nejvíc drželo na nohou?
Víra. Přátelila jsem se s holkou, která byla zavřená kvůli svým katolickým aktivitám. Chodily jsme spolu na vycházky a ona mě naučila nazpaměť celou mši. Na dvoře jsme se ji pak klidně modlily. Kamarádka vždycky nějak propašovala i hostie. Kvůli těmto „mším“ nás pronásledovali. Sestřičky to dělaly podobně. Jenže bachaři to odhalili a šly jsme do díry.
Celou dobu ve vězení jsem ale věřila. A věřím i dneska. Vždycky říkám, že Boží mlýny melou na atomový pohon. Vyrostla jsem ve věřící rodině. Také proto jsem to všechno brala jako trest. Matka mě varovala, abych už nechodila zpátky do republiky, jenomže já ji neposlechla. Američanovi jsem také slibovala, že už nikdy do Československa nepůjdu. A zradila jsem ho. Matka mi taky tenkrát poslala do Lince dopis, že je na mne vydaný zatykač, abych příště vynechala hájenku a nevracela se k nim. A já ji zase neposlechla. Jak říkám, byl to trest Boží za moji nerozvážnost a neposlušnost. Ale vyrovnala jsem se s tím. Věřící jsem pořád.
Tady u nás hodně lidí přestalo chodit za komunistů do kostela, hlavně kvůli dětem. Pak si na to zvykli a teď už jsou na kostel pohodlní.

Setkala jste se později se svým americkým přítelem?
Už potom ne. Napsala jsem mu sice dopis z kriminálu, jenže oni psaní do Ameriky neposlali. Když jsem potom přišla domů na velkou amnestii v roce 1960, nevěděla jsem, jakým způsobem bych se mu ohlásila. Byla jsem sledovaná, měla jsem na deset roků podmínku. Tak jsem koupila knížku Putování Československem a poslala mu ji. Byly tam vyfocené Věstonice, k nim jsem anglicky napsala Zde je můj domov. Za tři měsíce mi ale knížka přišla zpátky. Před několika lety jsem ho nakonec našla – děti mého příbuzného, které umějí zacházet s počítačem, ho našly podle jména a data narození. Zjistili, že zemřel v roce 1991, tedy až po revoluci. Počítače tenkrát po roce 1989 nebyly běžné, tak jsem ho nemohla dohledat. Našla jsem ho tedy, až když byl mrtvý.

Dá se nějak vypořádat se vším utrpením, bolestí a ztrátami, které jste prožila?
Když jsem byla v kriminále, měla jsem dobré zázemí ve svých rodičích. S tím, že jsem přišla o dítě, jsem se pak musela smířit. Říkám: byl to osud a život šel dál. Se vším jsem se smířila. Nemám v sobě nějakou nenávist nebo trpkost. Když jsem přišla ve dvaatřiceti letech z kriminálu, chtěla jsem mít dítě, ale už to nešlo. Po jedenácti letech v kriminále to nebylo možné. Už jsem se tedy nikdy neprovdala. Zůstala jsem sama, stále věrná svému Američanovi.

O svém životě vyprávíte ostatním. Účastníte se projektu Příběhy bezpráví, který pořádá iniciativa Člověk v tísni – zachycuje osudy lidí, kteří trpěli za komunistického režimu.
Jsem ráda, že ten projekt běží, jenže to mělo přijít už dávno. O zločinech komunismu se mělo mluvit hned po roce 1989. Divím se, proč se tak dlouho čekalo.
Kriminál jsem sice přežila, ale zůstala jsem sama. Mám jen dva pejsky. Ostatním lidem přeji, aby na stáří – kdyby je potkalo něco podobného jako mne a zůstali sami – měli na co vzpomínat. Měla jsem krásné dětství. Byli jsme čtyři sourozenci. Co všechno krásného jsme spolu dohromady prožili, to mě pak drželo nad vodou i v kriminále. Z toho jsem čerpala celý život.
Lidi si nesmí ubližovat a mají si vážit rodičů. Největší bolest člověku způsobí to, když vás zradí člověk, kterému bezmezně věříte. Ono se dá odpustit, ale zapomenout nikdy.



Julie Hrušková* 18. května 1928 v rodině hajného na jižní Moravě. Po únoru 1948 ji o převedení přes hranice požádal známý Rudolf Hronek s kamarádem. V Rakousku se do ní zamiloval americký voják Frank Farnetti. Před svatbou se vydala ještě zpátky do Československa. Zatčená byla 10. května 1949. Při výsleších ji vyšetřovatel Jaromír Horák surově zbil, až potratila. Američan Frank Farnetti později Julii nehledal, protože mu čeští uprchlíci v exilu namluvili, že se vrátila do Československa za jiným mužem. Byla odsouzena za špionáž na patnáct let, propustili ji na amnestii v květnu 1960. Po propuštění pracovala jako švadlena, šila šaty a hračky. Později vystudovala průmyslovku. Je svobodná, žije ve Věstonicích na Moravě.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou