Vydání: 2006/50 Vánoce, vánoce přicházejí, 11.12.2006

Příloha: Perspektivy

Důležitou událostí letošního podzimu byla nepochybně mezinárodní vědecká konference věnovaná životu a dílu pražského učence pobělohorské doby, emauzského opata Jana Caramuela z Lobkowicz. Konference se konala od 12. do 14. října v Praze, další dva dny pak pokračovala v Hradci Králové. Zde nad ní převzal záštitu Mons. Dominik Duka, místní sídelní biskup, který byl vůbec iniciátorem myšlenky připomenout tímto způsobem 400. výročí narození velkého barokního učence. Jedním z účastníků konference a současně naším předním znalcem Caramuelova života a díla je prof. Stanislav Sousedík. Čtenářům Perspektiv jistě není třeba pana profesora dlouze představovat.

Janu Caramuelovi jste mimo jiné věnoval dost prostoru ve své syntetické práci o dějinách české filozofie mezi středověkem a osvícenstvím. Mohl byste jej našim čtenářům alespoň stručně představit?
Caramuel se narodil v roce 1606 v Madridu, spolu s o něco mladším G. W. Leibnizem byl jedním z posledních evropských polyhistorů. Napsal díla o všech tehdejších oborech vědění, které v některých ohledech obohatil o poznatky tehdy zcela nové. Například v matematice pojednal jako první o různých číselných soustavách (také o dnes technicky důležité soustavě dvojkové); formální logiku obohatil o soustavu relační logiky; pokoušel se o konstrukci umělých jazyků; zveřejnil jednu z prvních gramatik čínštiny a upozornil na nesprávnost tehdy rozšířené představy, že čínské písmo je grafickou podobou jakéhosi univerzálního jazyka atd.
V oboru morální teologie byl Caramuel nejznámějším představitelem tzv. probabilismu. Jeho názory v této oblasti byly často (není však dosud zcela jasné, zda právem) kritizovány, takže se jedno z jeho děl dokonce ocitlo na indexu zakázaných knih. Caramuel zasahoval (tu více, tu méně úspěšně) i do v oblasti církevní politiky (byl po léta generálním vikářem pražského arcibiskupa, kardinála Harracha). Velké zásluhy si dobyl jako vojenský inženýr při obléhání Prahy Švédy v roce 1648. Císař Ferdinand III. ho pak určil za budoucího biskupa nově zakládané královéhradecké diecéze. Caramuelovy spory s nunciem Fabiem Chigim (budoucím papežem Alexandrem VII.) měly však za následek, že Caramuel musel české prostředí předčasně opustit. Zemřel v roce 1682 jako biskup jedné méně významné diecéze v Itálii.

Čím si vysvětlujete, že je u nás tato významná osobnost u širší – a to i vzdělané – veřejnosti tak málo známá?
Vlivem monumentálního díla Františka Palackého byla pozornost české historiografie soustředěna především na období husitské. Jiná období (jmenovitě doba pobělohorská) zůstávala v souvislosti s tím stranou hlavního zájmu. Ke změně docházelo jen pozvolna. Koncem 19. století se nejprve rozvinul sympatizující zájem o české výtvarné umění, o něco později se projevil i zájem o českou literaturu tohoto období. Zájem o vědecký život pobělohorských Čech je pak teprve zcela nedávného data. Musím však popravdě říci, že moje první stati o Caramuelovi pocházející z konce šedesátých let byly ojedinělé i v mezinárodním kontextu. To se záhy změnilo. Zájem o Caramuela, jeho poněkud dobrodružné životní osudy a jeho vědecké dílo od sedmdesátých let v zahraničí neobyčejně vzrostl. Různých příspěvků k tomuto námětu přibývá. Badatelé z různých zemí a kontinentů, kteří se Caramuelem zabývají, se však dosud navzájem znali pouze z literatury. Pražská konference, jež je svedla poprvé dohromady, znamená proto opravdový mezník.

A jak konference konkrétně probíhala?
Zásluhou vědeckého sekretáře konference, Petra Dvořáka, vedoucího katedry filozofie na teologické fakultě v Olomouci, se podařilo přilákat na tuto konferenci špičkové odborníky nejen z různých zemí Evropy, ale i ze Severní a Jižní Ameriky a dokonce i z Izraele (důvod byl ten, že se všestranný Caramuel zabýval také židovskou kulturou, a to zejména kabalou). Svou povahou byla konference interdisciplinární: vedle historiků referovali i logikové, matematici, historikové umění, filozofové. Českou stranu reprezentovalo několik referentů, mezi nimi i dva mladí učitelé filozofie na našich teologických fakultách, totiž již zmíněný Petr Dvořák (referoval na základě své právě zveřejněné knihy o Caramuelově logice relací) a Daniel Novotný z Českých Budějovic (mluvil o Caramuelově pojetí tzv. intencionálních jsoucen).

Jak byste tedy na závěr shrnul konkrétní přínos caramuelovské konference?
Účastnil jsem se za svůj život řady konferencí a některé jsem dokonce i organizoval, ale mohu říci, že jen velmi zřídka při těchto setkáních došlo k tak intenzivní spolupráci badatelů a málokdy byly výsledky tak bohaté, jako tomu bylo tentokrát. O tom, že se nejedná jen o můj subjektivní dojem, svědčí i to, že sborník referátů z konference, jejž měla původně zajistit pouze česká strana, bude vydán – jak bylo po konferenci dohodnuto – s podporou francouzské strany. Tato ochota angažovat se po ukončení konference ve prospěch co největší odborné publicity jejích výsledků mluví, myslím, sama za sebe.
Rozhovor připravila Marie Janatová