Vydání: 2014/16 Květný víkend patřil mládeži, 18.4.2014, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Velikonoce

Proč si Kristus pro eucharistii, kterou nám tu zanechal, abychom tak činili na jeho památku, zvolil večeřadlo, společné stolování?

Události umučení a zmrtvýchvstání Pána Ježíše se odehrávají v kontextu jednoho z nejstarších židovských svátků nekvašených chlebů – Pesach (hebr. pasach = přeskočit, Bůh „přeskočil“ izraelské domy, když udeřil na prvorozené). Ježíš slavil s učedníky pesachovou večeři Seder (pořádek) – rituální velikonoční hostinu, kterou charakterizují otázky: Proč je tato noc odlišná od všech ostatních nocí?

Základem Sederu je biblické nařízení učit děti o významu vysvobození židovského národa z egyptského otroctví: V onen den svému synovi oznámíš: „To je pro to, co mi prokázal Hospodin, když jsem vycházel z Egypta“(Ex 13,8).

O hostině při Pesachu můžeme hovořit jako o předobrazu, který Kristus naplnil při Poslední večeři. Starozákonní lid po ní vyšel do země svobody. A také v Kristu přichází svoboda, nový život a budoucnost člověka.

Když se řekne stolování, sedíme my Evropané dnes kolem stolu. Jak vypadala Poslední večeře Páně ve skutečnosti?

Příprava hostiny nebyla maličkostí – na stole toho muselo být nemálo: tři zakryté macesy (nekvašené chleby) představující tři složky lidu Izraele: kněze, levity a Izraelity, pesachová Hagada – kniha zaznamenávající řád domácích bohoslužeb při sederové večeři, víno – dostatečné množství, aby každý účastník mohl vypít předepsané čtyři poháry, sederový talíř, pohár Kiduš, Eliášův pohár, slaná voda – připomínající zázrak během přechodu přes Rákosové moře, ale také např. charoset – směs strouhaných jablek, oříšků, mandlí, skořice, zázvoru a červeného vína připomínající materiál na cihly, které museli vyrábět zotročení Izraelité. Dále maror – hořké byliny (např. salát, křen) připomínající hořkost otroctví. Bejca – vejce uvařené natvrdo, symbol nového života a též Izraele, jenž je přirovnáván ke žloutku, který nikdy zcela nesplyne s bílkem, stejně jako Izrael nikdy nesplynul během pobytu v Egyptě s okolními národy. A samozřejmě připravený beránek.

V evangeliích máme stručně naznačeno něco z obsahu židovského rituálu – Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu (Mt 26,30; Mk 14,26). Učedníci zpívali s Ježíšem „velký Halel“ – žalmy 112–117.

Seder vyžaduje dodržení pořadí jednotlivých úkonů. Řád hostiny byl jasný a přímo nabitý symbolikou. Příkazy, které se musely splnit – konzumace macesů (nekvašených chlebů), předčítání Hagadu a Halelu, vypití čtyř pohárů, konzumace maroru. V absolutním zjednodušení můžeme říci, že osu této rodinné bohoslužby tvořilo pití kalichů. Třetí v pořadí se nazýval kalichem požehnání – viz 1 Kor 10,16: Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Čtvrtým pohárem se vyjadřovala naděje v mesiánskou obnovu.

Ježíš s učedníky leželi na lehátkách (obvyklý způsob tehdejšího „stolování“). Proto i ta trochu zvláštní zmínka, že Jan ležel Kristu na prsou.

Při ležení na lehátkách musela jistě panovat uvolněná atmosféra. Není to trochu v rozporu s tím, jak dnes probíhá mše svatá?

Myslím, že je zavádějící představit si, že Ježíš s učedníky měli jakési přátelské mejdlo – party! Oni skutečně slavili – s vděčností a úctou k Hospodinu, svým předkům… Krásná, vážná a zároveň hluboká a intimní chvíle naplněná radostí. Janovo evangelium zaznamenává zvláštní „lekci“ Pána Ježíše – umývání nohou. Liturgický řád, který krystalizoval staletí, by pro nás vůbec neměl být zátěží. Je spíš otázkou a výzvou k hlubšímu pochopení a k opravdové vnitřní účasti na tom, do jakého slavení nás liturgie zve.

Nicméně nepřijde vám, že se v kostele při slavení eucharistie poněkud vytrácí ona blízkost Krista i apoštolů navzájem?

My – Boží lid – máme vytvářet společenství, v němž jsou reálné, živé vztahy a také sdílení života s Bohem. Eucharistie-díkuvzdání je sloužena knězem, ale přitom všichni mají podíl na Kristově kněžství a všichni mají vstupovat do přinášené oběti. Přinášet své obětní dary: radosti, úspěchy, ale i trápení, slabosti, nedostatky, předkládat též své hříchy, aby i v nás nastalo proměnění – právě skrze zpřítomnění Kristovy 
oběti.

Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu chtěla více naznačit, že do středu našeho společenství přichází živý Kristus ve slově i eucharistii a že my všichni jako shromážděný Boží lid jsme Kristovým tělem. Zatímco jednotlivé, izolované údy tělo jaksi netvoří. Liturgicky je docela zajímavým momentem, když se kadidlem okuřuje nejen kříž, obětní stůl, evangeliář, kněz, ale i shromážděný Boží lid, který je tam reálně Kristovým tělem.

Proč nám Kristus daroval tuto svátost až při poslední večeři, až když byl konec? Proč apoštoly nezaučil trošku dřív?

Vhodná otázka na Pána Ježíše! (smích) Je to vrchol jeho činnosti, jeho veřejného vystoupení a poslední večeře je úzce provázaná s jeho obětí. Když byl Ježíš křižován na Golgotě, ve stejnou chvíli se zabíjeli velikonoční beránci v jeruzalémském chrámě. Síla eucharistie pramení z jeho oběti. Při eucharistii se ocitáme pod křížem a zároveň ve večeřadle. Nezabíjíme znovu Krista, ale ocitáme se v tom momentu, i když je to pro nás těžko pochopitelné.

Mohli apoštolové v danou chvíli tomu, co Kristus udělal, rozumět, nebo jim došlo až později, co jim daroval?

Nevím, ale asi to úplně nechápali. Ne že by tam to tajemství nebylo přítomno celé, ale pro naše lidské chápání i přijetí je to těžké. A stejné je to s námi, když dostáváme možnost přistupovat k těmto tajemstvím. Jsme do nich pozváni a záleží na naší otevřenosti, spolupráci s nabízenou láskou a je na nás udělat alespoň krůček k hlubšímu pochopení.

V komunistických lágrech se často sloužila eucharistická oběť tajně v hloučku v koutě cely. Nebyla zde větší podoba s Poslední večeří Páně? Navíc i ta se vlastně odehrála ve skrytosti, v jistém utajení…

Náš spolubratr, premonstrát P. Hroznata Svatek OPraem, na to často vzpomínal. V té situaci museli jít do nejhlubší podstaty eucharistie, jejímu porozumění a prožívání. Bylo to ještě před koncilem a liturgie byla v předpisech poměrně striktní, kněží byli nějak vychovaní. A najednou v tomto šíleném prostředí toužili po zpřítomněném Kristu a proměňovali zde v horších než polních podmínkách. Hroznata vyprávěl, jak ležel na kavalci a měl kousíček chleba v jedné ruce a rozmočenou nakvašenou hrozinku v druhé – a modlil se římský kánon, který uměl celý zpaměti. A přitom byl připravený, kdyby někdo přišel, že bude předstírat spánek. Říkal, jak tehdy intenzivně prožívali blízké společenství s Ježíšem, jenž je reálně přítomný a jehož touží přijmout do svého života, a jak úzké vztahy to vytvářelo mezi účastníky této mše svaté.

A nám tyto chvíle často přijdou málem všední. Člověk jen přijde na mši…

V sakristiích býval nápis: „Služ tuto mši, jako by byla tvoje první, jediná a poslední.“ Postihuje to jedinečnost okamžiku.

Liturgie je vrcholem a zdrojem života církve. A teď je otázka, zda je to vrchol, když nežijeme s ostatními v konkrétních podobách společenství s Kristem – v chudých a potřebných, v živém společenství farnosti nebo když kašleme na rodinu a blízké. Vzpomeňme na Ježíšova kriteria posledního soudu, jak je máme v Matoušově evangeliu.

Osobní, vnitřní modlitba nám otevírá srdce pro přijetí darů, jež jsou nám nabízeny ve svátosti eucharistie. Zkrátka je něco jiného být na mši předem vnitřně a duchovně připravený modlitbou a přečtením si biblických textů, které budou předčítány, než když jde pouze o jednu z řady povinností.

Kristus Pán určitě Jidášovi myl nohy, jedl s ním z jedné mísy. Nechal člověka, o němž věděl, že ho zradí, že spáchá velký hřích, ve své blízkosti. Co to znamená pro nás?

Hovoří to o velké, neuvěřitelné velkorysosti Krista, který se v dané chvíli nejvíc dává člověku, a přitom mu nechává absolutní prostor svobodně se rozhodnout. Krásně je to vyjádřeno v cyklu deskových obrazů z počátku 16. st. v roudnickém klášterním kostele. Výjev Poslední večeře zachycuje moment sv. přijímání – apoštolové mají naznačené svatozáře, jediný právě přijímající Jidáš je bez tohoto atributu. Je v tom bezbřehost Ježíšovy lásky.