Vydání: 2020/34 Oslavy Nanebevzetí doma i ve světě, 18.8.2020, Autor: Zdeněk A. Eminger

Ve svobodné společnosti tvoří diskuse základní půdorys občanského života. Tam, kde jeden jako druhý přispívá k zušlechtění kulturního a duchovního prostoru, vidíme, že se tak děje i díky diskusi. V uzavřených a nesvobodných společnostech je svobodná debata nechtěná, někdy dokonce zločinem. Jenže člověk povolaný ke svobodě Božích dětí si potřebuje tříbit vlastní názory i hodnotové postoje, aby se mohl úspěšně a široce rozvíjet. Diskuse neznamená, že si něco myslím. Musí z ní vzejít užitek pro všechny debatující strany a nikdo si nesmí připadat jako vítěz či poražený.
Katolická církev ví, co to jsou božské plody diskuse. Abychom nemuseli chodit hluboko do historie, stačí se podívat na úvody jednotlivých dokumentů Druhého vatikánského koncilu. Diskuse nad podstatnými pastorálními otázkami a závěrečné hlasování jsou jádrem celého koncilu. Dlouhá jednání, debaty a polemiky pomohly formulovat víru a odhodlanost církve otevřít se světu a aktualizovat metody evangelizace a církevního života tak, aby církev zůstala sama sebou a zároveň udělala další z důležitých kroků do budoucnosti. Prosit v diskusi Pána o seslání Ducha moudrosti, rozvahy a pravdy je to první, na co bychom měli pamatovat.
Součást života i církve
Diskuse se stává – někdy více, jindy méně – běžnou součástí církevního života. I při respektování starého církevního pravidla, že člověk má dělat, co mu náleží, nelze říct, že by kdokoli byl naprosto vyloučen z debaty nad klíčovými otázkami církevního provozu nebo teologického bádání. Pokud se tak děje, je něco špatně.
Mnozí pastýři církve v čele s papežem si dobře uvědomují, že Boží lid, žijící v demokratických a svobodných zemích, touží po diskusi, která člověku dává pocit vnitřní sounáležitosti a spoluodpovědnosti za společnost, církev a svět. Sociální sítě navíc někdy umocňují krajní názory o tom, že debatovat a hlasovat se dá o čemkoliv.
Když se ale na věc podíváte kriticky, je opravdová diskuse náročnou disciplínou, která vyžaduje letitou přípravu, nadprůměrnou míru pokory, rozvahy a hlavně – lásky k bližnímu. Ani v diskusi nelze hlasovat o čemkoliv. Chtít hlasovat o pravdách víry je stejně šílené, jako kdyby neodborník-laik chtěl hlasovat třeba o medicínských problémech. Snad každý z nás má zkušenost, kolikrát se ve svých úvahách mýlil a jak těžké pak bylo najít sílu k sebereflexi, omluvě a nápravě křivd.
Aby vedla k porozumění
Rodina, která je svým způsobem církví v malém, je prostředím, kde na ničem nezáleží více než na setkávání, rozhovoru, kompromisu, domluvě, toleranci a přijetí. Ani jeden z členů rodiny nemůže být tím druhým, jakkoli je-li třeba, musí převzít úkoly ostatních. Matka je matkou, otec otcem, dítě dítětem, ale všechny spojuje pouto jedné krve a především – pouto lásky, věrnosti a spolupráce.
Jak se člověk naučí diskutovat doma, diskutuje ve veřejném prostoru i v církvi. Sebeprosazování a vydávání příkazů má na rodinu, stejně jako na církev, neblahý vliv. Diskuse má vést k porozumění, k emoční vyrovnanosti, k uvědomění si vlastních schopností i limitů, k řešení, k otevření budoucnosti, k poznání, že se slovem nelze zacházet jako se zbraní.
V církvi se dnes více než kdy jindy lidé orientují na společenství, kde diskuse žije a funguje. Podíváte-li se na mladé lidi, na šťastné partnerské svazky, na rodiny či na řeholní společenství, vidíte, že u kořenů jejich spokojenosti stojí dobře zvládnutá komunikace. V liturgii se již dávno objevily přímluvy za pěkné vztahy s lidmi mimo církev. Mám za to, že bychom měli častěji prosit Pána, aby vstupoval do středu našich debat a polemik a abychom se podle apoštola Pavla naučili všechno zkoumat a dobrého se držet.
Při přípravě této dvoustrany vyplynulo, jak velký zájem o toto téma mezi lidmi je. Z rozhovoru s boromejkou Angelikou Ivanou Pintířovou je patrné, jak je diskuse v církvi i společnosti důležitá. Respondenti ankety si všímají podstatných prvků vzájemné komunikace, z níž má vzejít pro církev a společnost něco užitečného. Několik menších citátů dává tušit, že debata nad podstatnými věcmi se nevyhnula ani Ježíšovým učedníkům. Nakonec přinášíme soubor pravidel, bez nichž se žádná opravdová diskuse neobejde.