Je to jiné, než když vyhrajete tisícovku
Vydání: 2018/12 Po stopách Padre Pia, 20.3.2018, Autor: Jakub Hučín
Častokrát z kazatelen slýcháme, že by se křesťan neměl příliš poddávat svým emocím, že křesťanství není záležitostí pocitů, nebo dokonce že emoce mohou křesťana vést nesprávným směrem a měl by dát důraz spíše na rozum. Na druhou stranu slyšíme o tom, že by křesťané měli být radostní – a radost přece emoce je.
Chcete prožívat radost? Otevírejte se jí a pěstujte vděčnost. Ilustrační snímek Jozef Sedmák
Z psychologického hlediska můžeme o emocích říci, že jde o pocity, které v člověku automaticky vznikají jako odezva na určitou situaci. Ukazují nám, co se v našem životě děje. Pokud se děje něco, co nechceme, objevují se tzv. negativní emoce jako hněv, smutek, cítíme strach nebo odpor. Pokud jsme naopak v situaci, kterou vnímáme jako dobrou, cítíme radost, spokojenost, štěstí. A protože vznikají automaticky, nemůžeme si je ani nařídit, ani zakázat. Pokud své emoce vytěsňujeme s tím, že se jedná jen o nějaké povrchní „pocitečky“, zbavujeme se důležitého kompasu, který nám ukazuje kvalitu našeho života.
Emoce tedy říkají, jak dalece jsou v našem životě naplňované naše potřeby a hodnoty. Ty ale mohou být různé a mohou pocházet z různé hloubky naší bytosti. Tomu odpovídá i hloubka a trvání emoce. Radost z úspěchu, radost z dobrého jídla, sexuální rozkoš – to jsou emoce, které signalizují naplnění základních potřeb, které se v tu chvíli ozývají; reflektují momentální situaci, kterou často prožíváme intenzivně. Proto má taková radost rychlý nástup, ale také rychleji opadne. Můžeme ji zachytit i pomocí lékařských metod – mění se aktivita mozku, zvyšuje se tlak, zrychluje puls...
Není radost jako radost
Situace, které nás v životě provázejí po delší dobu, jako je práce či zájmy, prožíváme trochu jinak. Pokud se nám v nich daří dobře, přinášejí radost, která má spíš formu pocitu životní spokojenosti. Nemá tak rychlý nástup, protože se nejedná o momentální situace, a i když je prožíváme intenzivně, tento prožitek je zároveň klidnější a hlubší.
K nejhlubším lidským potřebám a hodnotám patří potřeba smyslu a vztahu. Pocit, že náš život má smysl, že ho žijeme tak, jak cítíme, že je to správné, tedy že ho můžeme naplňovat tím, co je pro nás důležité a zásadní, vede k pocitu smysluplnosti a hluboké vnitřní radosti. A to dokonce i v situaci, kdy některé naše jiné potřeby nejsou úplně naplněné (rodiče dobře znají únavu z probdělých nocí u svých malých dětí, nebo je zde příklad života disidentů, kteří navzdory pronásledování usilují o svobodu). Radost, kterou prožíváme, pokud žijeme smysluplně, není exaltovaná, je klidná a hluboká. Podobně je to i tehdy, když máme ve svém životě hluboké a živé vztahy – přátele, blízké. Cítíme v sobě radost, ale je to jiný pocit, jiná radost, než když vyhrajeme tisícovku ve sportce.
Podstatným prvkem křesťanství je právě důraz na vztah a vztahovost. Ježíš naprosto otevřeně a opakovaně upřednostňoval vztah k člověku a péči o něj před přikázáními mojžíšského Zákona. „Volá své ovce jménem,“ jak zaznamenává Janovo evangelium. I z dalších evangelijních úryvků cítíme intenzitu vztahů mezi Ježíšem a jeho učedníky. V tom se setkává nejhlubší potřeba člověka ve své absolutní podobě s křesťanským poselstvím, a je-li naplněna, přináší i emoční odezvu – hlubokou radost.
Křesťanská radost je tedy také emocí, vzniká v nitru člověka, pro kterého je víra skutečně živým vztahem. Vzniká sama od sebe jako odezva naplněné lidské potřeby, kterou člověk hluboko ve svém srdci má. Nedá se přikázat – buď víru jako živý vztah prožívám a pocit hluboké radosti přijde, anebo víru prožívám jinak (například jako soubor morálních pravidel a požadavků), ale protože takové pojetí víry není vztahové, skutečná hluboká křesťanská radost se neobjeví. A i když takový křesťan žije nábožensky horlivě, zůstává jeho život nakonec nenaplněný.
JAKUB HUČÍN, psychoterapeut
Sdílet článek na:
