Proč malé děti nechodí ke zpovědi, ke svatému přijímání? Je snad setkání s Ježíšem výsada jen pro dospělé?

Nevím, jak staré myslíte slovy „malé děti“, protože podle současné praxe katolické církve u nás děti chodí ke svaté zpovědi a svatému přijímání asi tak od 7 let, v některých případech i dříve. Dokonce jsem zpovídal děti, které ještě ani nechodily do školy, hříchy jim maminka velkými písmeny napsala na počítači a naučila je to přeslabikovat ve zpovědnici (což mi přišlo naprosto absurdní a od té doby se zpovídání takto malých dětí popoháněných takto aktivními rodiči zdaleka vyhýbám).

Pokud za malé děti považujete děti mladší než šesti až sedmileté, pak je otázkou, zda má pro ně sv. přijímání a sv. zpověď nějaký smysl. Domnívám se, že pokud katolická církev po celém světě zastává podobnou praxi jako u nás (žil jsem např. deset let v Itálii, kde je praxe stejná), vychází to z pastorační moudrosti a zkušenosti, ale jistě i ze studia vývojové psychologie.

Nepochybuji o tom, že malé děti komunikují s Ježíšem, po svém a bezprostředně. Je ovšem otázkou, zda jsou schopny rozlišovat mezi „chlebem“ a „Chlebem“, tedy oplatkou bez chuti a Tělem Kristovým (nemluvě o víně, které jim musí chutnat odporně kysele, natož aby bylo Krví Páně).

Svaté přijímání není žádnou magií, nýbrž odpovědným úkonem člověka relativně zralého ve své víře. Nevím, zda podávat Kristovo Tělo není malému dítěti spíše na škodu a magií ze strany dospělého, který si myslí, že věci fungují jaksi samy od sebe, tak trochu jako „ex opere operato“ (tedy kdy se svátosti dějí už proto, že je kněz vysluhuje, bez ohledu na jeho vnitřní dispozici a morální stav) v pokřiveném slova smyslu.

Další kapitolou je zpověď malých dětí. Jistě, pro mnohé dospělé setkání s Ježíšem ve svátosti smíření může být a je výsadou (někteří z mých protestantských přátel by k této svátosti rádi přistoupili, ale nemohou, protože u nich neexistuje; mám ale i přátele ateisty, kteří říkají, že se se svými chybami musí dokázat vypořádat a unést je sami, bez zpovědi, což je jistě velmi obtížné). Pro malé děti (ale i mnohé dospělé) je však svátost smíření spíše traumatem než výsadou. Co je povznášejícího na skutečnosti, že dítě musí nějakému dospělému (někdy i nesympatickému nebo neznámému) na sebe žalovat? Dětské svědomí je jistě třeba vychovávat a formovat. Prvními vychovateli ve víře jsou však rodiče, nikoli muži ve zpovědnicích. Teprve až dítě pobere trochu rozumu a začne být schopno rozlišovat, co se vlastně svátostí smíření myslí, ať k ní přistoupí. Domnívám se však, že to mnohdy neví ani dospělí, nehledě k mnoha traumatům, která si z dětských svátostí smíření s sebou do života nesou.

Sekce: Odpovědny, Články