Vydání: 2005/49 Jazyk církve, 29.11.2005, Autor: Štěpán M. Filip

P. L., královéhradecká diecéze

Zvyk, že věřící, kteří se účastní mše svaté, přijímají pouze tělo Páně, se postupně ustanovil v církvi v průběhu středověku. Jeho důvodem byla obava, aby při velkém množství přijímajících nedošlo ke zneuctění krve Páně jejím vylitím. Jedná se však pouze o jednu z disciplinárních tradic církve, které rozhodně nejsou neměnné, ale mohou být „uchovány, upraveny, nebo také pod vedením učitelského úřadu církve zrušeny“ (Katechismus katolické církve, odst. 83). Tento zvyk neplatil a neplatí vždy a všude: některé církve (např. východní, spojené s Římem) přijímaly vždy pod obojí způsobou. V současnosti je i v církvi latinského obřadu za určitých okolností toto přijímání pod obojí způsobou povoleno.

Když ve XIV. století naši husité a po nich protestanté vystoupili s názorem, že přijímání pod obojí způsobou je pro všechny Pánovým příkazem a je nutné ke spáse, církev se bránila na Kostnickém, a zvláště Tridentském koncilu. Koncil velmi důrazně učí, že neexistuje žádný božský příkaz, který by zavazoval všechny přijímat pod obojí způsobou, a že nelze zpochybňovat to, že pro dosažení spásy je dostatečné přijímání pod jednou způsobou. Připomíná, že Pán Ježíš Kristus, který řekl: „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6,53), prohlásil také: „Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky“ (Jan 6,51).     

Tridentský koncil pak v této souvislosti vyhlašuje, že církev sice nemůže měnit podstatu svátostí, ale má od Krista moc ustanovovat a uzpůsobovat předpisy, které se týkají jejich vysluhování. Odvolává se přitom na slova svatého apoštola Pavla: „Ať se každý na nás dívá jako na Kristovy služebníky a správce Božích tajemství“ (1Kor 4,1).

Vedle těchto apoštolových slov můžeme ještě připomenout slova samotného Pána Ježíše, kterými se nejprve obrátil na svatého Petra a jeho nástupce: „Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 16,19), a pak je takřka doslova zopakoval všem apoštolům a jejich nástupcům (srov. Mt 18,18). I když Písmo svaté nepovažuje sebe samé za jedinou normu učení a praxe, přesto na základě uvedené citace z něj můžeme říci, že právo církve ustanovit svaté přijímání pouze pod jednou způsobou (i ostatní „církevní praktiky“) mají jasnou oporu a základ v Novém zákoně.

Dále je potřeba zdůraznit, že tělo Páně pod způsobou chleba - i když jej věřící přijímají bez krve Páně pod způsobou vína - není rozhodně mrtvé, ale živé. Vždyť přijímáme tělo vzkříšeného a oslaveného Krista a toto živé tělo je nutně doprovázeno jeho krví, lidskou duší a nekonečným božstvím.

Na druhé straně nelze popřít význam ustanovení a přijímání eucharistie pod dvojí způsobou chleba a vína na úrovni symbolické: vždyť oddělená konsekrace chleba v tělo Páně a vína v jeho krev a jejich následné přijímání naznačují na svátostné rovině jejich fyzické oddělení, ke kterému došlo při obětování na kříži. Proto církev jako na nutné podmínce trvá na tom, že kněz, který slaví mši svatou, musí přijímat pod obojí způsobou.

PhDr. ThLic. ŠTĚPÁN M. FILIP OP,
odborný asistent dogmatické teologie na CMTF UP Olomouc