Je islám slučitelný s demokracií?
Vydání: 2015/4 František strhl miliony Filipínců, 20.1.2015, Autor: Jiří Prinz
Anketa
Teroristické útoky v Paříži vyvolávají mnoho otázek. Jednou z nich je:
Nakolik je islám slučitelný se západní demokracií?
MIREIA RYŠKOVÁ, teoložka
Nejsem žádnou odbornicí na islám, ale již z prostého faktu, že vyznavači islámu žijí i v demokratických společnostech, soudím, že to musí být možné. Tuto otázku můžeme klást podobně i o křesťanství a judaismu. Navíc islám není náboženstvím postaveným na hierarchické struktuře. Zatím ještě neprošel jako celek vývojem diferenciace mezi časným řádem světa (jeho právem na autonomii) a eschatologickou dimenzí života (teonomií). Všichni víme, že se dějinným vývojem ukázalo, jak náboženská víra může dobře fungovat v různých systémech, aniž se náboženství stane čistě privátní záležitostí jedince. Zápas o svrchovanost nad společností mezi „světskou“ a „duchovní“ mocí je staré téma, které není tak snadno řešitelné, protože náboženská víra a společenství věřících nejsou soukromou záležitostí ani spolkem zahrádkářů, mají ve společnosti a pro společnost své poslání, mají svůj univerzální nárok. Na druhé straně i občanská společnost a stát mají své právo na autonomii. I demokratická společnost by si však měla uvědomit, že respekt k náboženství je důležitý, protože náboženská společenství nesou dějinami hodnoty, na nichž společnosti stojí. Takže je na místě mít náboženské symboly v úctě (ty však nejsou totožné s jejich nositeli). Náboženské společenství si ovšem nemůže tuto úctu vynucovat násilím, protože se tím zpronevěřuje samo sobě, svým hodnotám a cílům.
Mons. MARTIN HOLÍK, ředitel Radia Proglas
Známá floskule říká, že demokracie je nejlepší ze všech špatných způsobů vlády. Aristoteles v době 350 let před Kristem řadí demokracii k pokleslé právní formě státu, a to vedle nejhorší tyranie a méně špatné oligarchie. Nicméně máme ji tady, přes všechny nevýhody, vážíme si jí a jaksi přirozeně pozitivně jsme donedávna prahli po jejím „vývozu“ do zemí, které jsou zpravidla chudší a hůře organizované. Velmi často do zemí s muslimskou většinou. Už si tím zdaleka nejsme jisti. Je to ovšem zboží čerstvé: ve světě je využívána asi tři sta let, vedle náboženských systémů včetně islámu je tedy mladice.
Historie ukazuje, že z žádného náboženství nevyplývá konkrétní způsob vlády. Prvky označitelné za demokratické ovšem lemují lidské dějiny trvale. Známe destruktivní obrazy: vidíme krvavou lázeň Velké francouzské revoluce. Ano, demokracie stojí na hodnotách, které do značné míry neumí sama vytvořit.
Vidíme ale i obrazy pozitivní: v evangeliu čteme, a nepřipadá nám to divné, že obyčejný muž, tesař, vstupuje do synagogy, umí číst a psát a je zván, aby učil. To je výsledkem návratu z babylonského zajetí, kdy vyučování přestává být vyhrazeno Lévijcům z árónské třídy. Tóru už vysvětlují často ti, kteří ji milují. To je demokratické!
Také islám zná rovnost před Bohem, vidíme ji vyjádřenou například společným oděvem poutníků – ihrámem, jejž mají všichni stejný: bohatí i chudí, důležití i bezvýznamní. Plátno je demokratizačním prvkem.
Přínos křesťanství vidím v zápasech 4. – 6. století při definici dogmat o Kristu, o Nejsvětější Trojici. Zde se prvně definuje pojetí konceptu osoby – ten je pro demokracii nepostradatelný. V tu dobu ještě islám neexistoval. Dále je to respekt ke svědomí, ušní zpověď z 9. – 10. století.
Výborné je, vyrůstá-li demokracie z vnitřních pohnutek. Ty z uvedených i jiných důvodů mnohdy v zemích s islámskou většinou nevznikly. O to důležitější je, abychom my Zápaďané pracovali na zatraktivnění našeho „zboží“. Lépe si přivlastňovat, co je k hlasování, hlouběji respektovat, co k hlasování není. Zjemňovat novozákonní variantu zvolání: Co chceš, aby druzí dělali tobě, dělej ty jim! Brát ohled, vnímat při všem humorném nadhledu citlivě, co nastaví zrcadlo a co už zarmoutí nebo urazí. Životy zavražděných nemusí být ztraceny nadarmo.
ALEXANDRA ALVAROVÁ, publicistka
Evropa se k demokracii dostala po dlouhém bolestném vývoji. Nejprve se střetávala moc světská a duchovní a uvnitř víry se cizelovala dogmata. (Islám nemá jednotný závazný výklad ani suverénní autoritu, která by jednotu výkladu umožnila.) Postupem času se svět křesťanství rozdělil na katolický, protestantský a několik dalších, ale o jeho hlavních pilířích mezitím nikdo nepochyboval, byly už pevně vrostlé jako zažitá konvence výkladu do církevního mainstreamu.
Svět islámu měl historicky jinou cestu. Již od Mohamedových dob a dob prvního chalífátu (mimochodem, Mohamedův nástupce se jmenoval Abú Bakr a jeho jméno si nyní osobuje vůdčí představitel tzv. Islámského státu) byl islám nedílnou součástí státního zřízení. Chalífa byl vždycky nejvyšší duchovní i politickou autoritou muslimského světa v jedné osobě. Poslední známý chalífát skončil vojenským převratem Mustafy Kemala Atatürka ve 20. letech minulého století. Od té doby proběhlo ve světě islámu několik pokusů o sekulární stát, který byl vždy realizován prostřednictvím vojenského převratu a udržován silou, např. za pomocí ruských poradců (Libye, Irák, Sýrie, Egypt, Tunisko atd). Tyto diktatury se v procesu tzv. Arabského jara zhroutily do sebe a nebyly nahrazeny demokracií. V ostatních státech zůstal teokratický systém. Dosud nebyl popsán případ muslimského státu, který by se pokusil o vytvoření demokratického zřízení, spojeného s ochranou a obranou lidských práv a svobod. Muslimové v západní Evropě jsou jediní, kteří měli možnost poznat, co skutečně znamená bránit právo druhého, s nímž nesouhlasím, poznat svobodu projevu. Někteří toto právo přijali za své (a to je moc dobře), někteří ne a trvají na nadřazenosti práva šaría, které svobodu projevu neuznává. Ve všech státech, kde je islám historicky doma, je svoboda slova krutě potlačována, novináři zavíráni nebo tělesně trestáni. Na prvním místě ve světě v počtu vězněných novinářů je jinak ekonomicky vyspělé Turecko. Za rouhání (urážení islámu) jsou v Pákistánu ročně odsouzeny k smrti desítky lidí, mezi nimi Asia Bibi. Svoboda slova je vzácná a křehká věc a jejím omezením (i v dobré víře) si uzavíráme přívod kyslíku a krve.
