Vydání: 2007/25 Kněží na startovní čáře, 19.6.2007

Příloha: Perspektivy

Krátký film promítaný na výstavě Jana Zrzavého ve Valdštejnské jízdárně připomíná umělce, jak jsme ho my starší mohli ještě potkávat v pražských ulicích. Nezaměnitelný ve svém černém kabátě a klasickém baretu kráčel s hůlkou podle módy panující v Paříži třicátých let. Nevelká, spíš zavalitá postava nesla hlavu s pečlivě zastřiženým bílým plnovousem, s pohledem upřeným mírně nahoru, ale zejména dovnitř. Celkový zjev jako by potvrzoval charakteristiku, kterou Zrzavý v knize vzpomínek popsal svůj rod: „(...) byli umínění, vzteklí, lakomí, ale sví. Ti si nedali říct, ti nepovolili a za peníze nebo jinak si je nikdo nezískal.“
Mezi tvrdošíjné ale Jan Zrzavý patřil nejenom tehdy, když pomáhal zakládat skupinu s tímto jménem. Oddanost svému umění ho provázela od mládí, stvrzována prací a setkáními, které mu pomáhaly vyhraňovat se. „Tu noc koncem léta 1911, kdy jsem Leonarda prosil, aby mi dal znamení, jak se rozhodnout, odpověď ve snu skutečně přišla... Na nádraží začali vykládat bedny, malé, velké... mnoho beden... Že prý jsou pro mne. Co to je? divil jsem se. Odtrhli sekerou víko, byly tam samé pastely, různé tóny růžové stupnice, a taky modré, bleděmodré. Podíval jsem se do nákladního listu. Odesílatel Leonardo da Vinci, stálo tam. Okamžitě jsem porozuměl.“ Bohatý citový pramen nebyl ale jediným zdrojem umění Jana Zrzavého. Setkání s Bohumilem Kubištou znamenalo posílení racionální složky v tvorbě, Kubištův mužný projev Zrzavého přivedl ke kubismu, který mu ale zůstal cizí. Ačkoliv v Zrzavého díle převládá klid a jas, nebyl umělec ušetřen pochybností a těžkých depresí. „Zachránily jste mi život, překrásné mozaiky benátské, byl už jsem odhodlán skoncovat s životem i uměním. (...) To je pravé umění, ubohý Tintoretto!“
Do Itálie asi Zrzavý cestoval zejména za Leonardem, ale okouzlily ho Benátky a potom Padova, kde v kapli Aréna objevil Giotta. Přesvědčivost jeho figur ho ohromila, nemohl se od fresek odloučit. Když vyšel ven, skuteční lidé se mu zdáli nepravdiví, jako stíny. „Giotto... měl bys to říci všem dnešním malířům, že k umění není třeba uměti malovati, ale věřiti a horoucně milovati...“
Ale Zrzavého cestování nehledalo jen umělce. „Když jsem poprvé vkročil do Bretaně, bylo to, jako by krásný a blažený sen se mi náhle uskutečnil. Jaká nádhera, ty malé barevné bárky, pohupující se vesele ve vesnickém přístavu na jasném moři... A kopce, porostlé purpurovým vřesem, nebo pastelovými trávníky s drahokamy zářících květin... Co jsem v dětství nejvíce miloval, skály a vodu, našel jsem zde nádherně uskutečněné, v nekonečném bohatství a plnosti... Volné, širé, zářící úsměvem... Poznal jsem pak ještě i jinou Bretaň, vážnou, monumentální, baladickou, Ile de Sein. Plochá skála v moři, pokrytá trochou prsti, s chudičkou vegetací a obrovskými balvany, ze všech stran hlodaná mořem, jež stále hrozí ji zaplavit, přervat, pohltit. Zde vládne jen příroda, živly, a jen člověk pokorný před nimi smí zde přebývat.“ Dílo Jana Zrzavého je rozsáhlé a každá doba si z něj vybere to, co je pro ni nejvíce živé. Zdá se, že současná výstava zdůrazňuje tu část, kde zřetelně vystupuje drama sváru. Konflikt tradice a modernosti, rozumu a citu, mužského a ženského principu. Je tedy i současná výstava „odevzdáním Zrzavého práce životu, aby z ní vzal, čeho je mu k dalšímu tvoření a vzrůstu zapotřebí“.
Václav Sokol
Texty Jana Zrzavého jsou volně citovány z časopisu Musaion (vyd. Otakar Štorch-Marien) a z knihy vzpomínek Jan Zrzavý vzpomíná. Výstava ve Valdštejnské jízdárně v Praze je otevřena do 16. září 2007.