Jan Šrámek - politik a státník, katolický kněz
Vydání: 2006/16 Místo studentů v církvi, 18.4.2006, Autor: Jaroslav Šebek
Reflexe vlastní minulosti umožňuje lépe se vyznat v hektické přítomnosti
Před 50 lety, 22. dubna 1956, zemřel v komunistické internaci
československý politik a státník, katolický kněz Jan Šrámek. V letech 1919
až 1938 byl předsedou Československé strany lidové a od roku 1940 do roku 1945
předsedou československé exilové vlády v Londýně. Co charakterizovalo život a
dílo Jana Šrámka? V čem by tento politik mohl být vzorem pro dnešní členy lidové
strany křesťanských demokratů?
Š. Ch., litoměřická diecéze
Jan Šrámek, dlouholetý předseda lidové strany, patří bezesporu k největším osobnostem české a československé politiky první poloviny minulého století. Zanechal však stopy i v řadě dalších oblastí společenského života. Především se stal mimořádně úspěšným organizátorem katolického života ve složité době nástupu moderní epochy, kdy se církev musela vyrovnávat s mnoha palčivými problémy. Z jeho portrétu by se neměla vytratit ani etapa jeho kněžského působení formovaná hlubokou a živou vírou moravského venkova. Již od mládí se zároveň zajímal o dělnickou otázku a byl známý svým sociálním cítěním. Tento zájem, ve spojení s přirozenou snahou apoštolovat, ho vedl i do sféry veřejné angažovanosti.
CÍRKEV NA SPOLEČENSKÉM OKRAJI
Pokud hovoříme o jeho působení v politice, musíme přitom uvážit i nepříznivou pozici, v níž se u nás nacházela církev po první světové válce. V prvních letech republiky se totiž katolicismus musel hájit proti obviněním z loajality vůči habsburské dynastii a nedostatečného vlastenectví. Protikatolicky byla naladěna i nemalá část politických elit včetně prezidenta T. G. Masaryka. Souhrou těchto vlivů se církev ocitla na společenském okraji.
MÍRNIL NAPĚTÍ MEZI CÍRKVÍ A STÁTEM
Typickou Šrámkovou vlastností byla schopnost hledat shodu i v dialogu s názorovým protivníkem a díky tomu se mu podařilo zabránit provedení mnoha opatření v neprospěch církve. Významně se zasloužil také o zmírnění dlouholetého napětí mezi Československem a Vatikánem. Díky němu rovněž lidová strana uspěla v konkurenci s dalšími ideovými proudy a stala se uznávanou složkou stranického spektra. Výstižně ho charakterizovala i úcta k demokratickým principům jednání, které důsledně prosazoval.
VÁHAVÝ A PŘÍLIŠ OPATRNÝ?
Jan Šrámek nebyl jistě jednoduchou osobností a měl řadu oponentů i ve vlastních řadách. Vyčítala se mu váhavost a přílišná opatrnost, která měla podle některých kritiků neblahé následky zvláště před mocenským zvratem v únoru 1948. Jeho zásluhou ale nepodlehla katolická politika myšlenkám na podporu autoritativních hnutí, jak se to ve 30. letech dělo v některých evropských zemích. V době ohrožení republiky na podzim 1938 však svým chováním dokazoval, že rozhodnost mu nechyběla. Stejně odhodlaně vystoupil i proti komunistickým demonstracím během tzv. Rudého dne v létě 1928, kdy jako náměstek premiéra fakticky řídil práci vládního kabinetu. O jeho odvaze svědčí i fakt, že v téměř sedmdesáti letech odešel po nacistické okupaci do emigrace, kde se ve spolupráci s prezidentem Benešem podílel na obnově československé státnosti. Po roce 1945 vystupoval proti třídní nenávisti a apeloval na zachování křesťanských hodnot ve společnosti. Strach nastupujícího komunistického režimu ze Šrámkových schopností (být stmelujícím prvkem exilu) ho přivedl - po pokusu o odchod z vlasti - do ponižujících podmínek internace, kde také zemřel.
ŠRÁMEK MŮŽE BÝT VZOREM I DNES
Ze Šrámkova odkazu vycházela lidová strana v době své existence v totalitním režimu. K tradicím demokratické lidovecké politiky a jejich představitelů se však hlásí i mnozí členové ze současné KDU-ČSL. Reflexe vlastní minulosti a odkazu osobností Šrámkova typu umožňuje lépe se vyznat v hektické přítomnosti. Ani dnešní společenská kultura není křesťanské politice nakloněna - své místo na veřejné scéně si musí obtížně probojovávat. Šrámkovo úsilí proto může i dnes sloužit za vzor při hledání konsensu a smysluplných východisek v rozbouřených politických vodách za předpokladu udržení etických měřítek.
JAROSLAV ŠEBEK,
historik 
