Jaký je dnešní pohled židů na křesťany?
Vydání: 2017/24 Večer, který pomáhá překonat bariéry, 13.6.2017
Říká se, že Albert Einstein přišel na svou teorii relativity v době, kdy vyučoval v Praze. Na zdánlivě jednoduchou otázku z titulku proto i my, kteří v Praze žijeme dnes, nemůžeme tak jednoduše odpovědět. Víme totiž, že vše je relativní.
Nejen přátelské vztahy, ale i pravidelná setkání. Rabín Karol Sidon a emeritní plzeňský biskup František Radkovský. Snímek Jiří Strašek / Člověk a víra
Einstein jen formuloval starou známou pravdu, kterou rád připomínal Jan Werich v anekdotě, ve které rabín na smrtelné posteli prozrazuje největší moudrost, ke které za svůj dlouhý život došel: všechno je jinak!
Na jednu stranu můžeme tvrdit, že vztah křesťanů a židů je dnes nejlepší v celé historii. Na stranu druhou ovšem lze říci, že jen málokdo o tom ví. Platí to nejen v našem českém prostředí, ale i v evropském a možná celosvětovém kontextu. Pokud mluvíme o židovské straně, máme na mysli rabínské kruhy? A pokud ano, jaké? Reformní, konzervativní či ortodoxní? A co ostatní běžní členové židovských obcí a kongregací?
A zmiňujeme-li křesťany, mluví obyčejný farář v zapadlé farnosti o těchto věcech stejně jako vrcholní představitelé biskupských konferencí? Třeba o Vánocích a Velikonocích? Jak jsou dnes představování židé v různých pašijových hrách, které jsou tak trochu opět „v módě“, o masopustních průvodech ani nemluvě?
Přestože je tedy vše relativní a složité, pokusme se podívat se na celou věc z určitého nadhledu. Před dvěma lety jsme si připomínali půl století od konání Druhého vatikánského koncilu a přijetí deklarace Nostra aetate, průlomového dokumentu, kterým se zásadně změnil vztah obou náboženství. Počáteční nedůvěra, objevující se na obou stranách, postupně opadla.
Židovská strana považovala prohlášení především za interní dokument katolické církve. Snahu o náboženský dialog vnímala – často oprávněně – jako další záminku pro více či méně skrytou misijní činnost a zpočátku ji zcela ignorovala. Otevřenost ve vztahu k židům se pak v katolické církvi – a i ve většině ostatních křesťanských církví – projevovala především ve špičkách církevní a teologické hierarchie, na úroveň farností dosáhla jen zřídkakdy.
Jakkoli byla tedy reakce židovské strany zpočátku opatrná, rabínské instituce či jednotlivci se postupně začali ke snaze o náboženský dialog připojovat, a to především v západní Evropě a USA. Vrcholem je prohlášení Dabru emet („Mluvte pravdu“, Zach 8,16), pod které se v roce 2000 podepsalo na 150 židovských učenců, teologů a rabínů, včetně těch ortodoxních. Navazuje na Nostra aetate a vyzývá i židovskou stranu, aby „vzala na vědomí křesťanské snahy o úctu k židovství“. V tomto duchu bylo vydáno ještě několik zásadních dokumentů – poslední z nich, obsáhlé prohlášení nazvané podle citátu apoštola Pavla Dary a povolání Boží jsou nezvratné (Řím 11,29), vydala vatikánská kurie právě k výročí Nostra aetate.
Dialog, o kterém málokdo ví
A jak tomu bylo u nás? Fakt, že od roku 1965 na západ od nás běží jakýsi mezináboženský dialog, jsme my, kteří jsme žili za železnou oponou, vůbec netušili. Klíčovou roli v tom, abychom si uvědomili, o co vše jsme na tomto poli přicházeli, sehrála instituce, která byla právě od šedesátých let v centru dění – Mezinárodní rada křesťanů a židů. Jedno z jejích přelomových zasedání se konalo ihned po pádu komunismu začátkem roku 1990 v Praze. Až tady jsme zjistili, kolik křesťansko-židovských společenství v Evropě a ve světě existuje, například kousek od nás v tehdejším Západním Německu. A založili jsme svou vlastní Společnost křesťanů a Židů, která působí dodnes. Zakládajícími členy byli mimo jiné Dominik Duka a Daniel Herman.
Vztahy mezi našimi komunitami jsou tedy nejlepší v historii. V našem případě sehrál svou roli i útlak ze strany komunistického režimu, který nás zahnal do společného kouta. Nedávno zesnulý kardinál Miloslav Vlk byl svého času archivářem a dostal se mu do ruky fundus nacistických konfiskací židovského majetku. Po listopadu 1989 nás na něj hned upozornil. A není náhodou, že Václav Malý a Karol Sidon, oba chartisté, pracovali jako topiči ve stejné budově, protože jiné zaměstnání nedostali.
Křesťansko-židovský dialog je tedy u nás, v Evropě a ve světě věc zcela samozřejmá. Má však stále několik háčků – jak bylo řečeno, ví o něm jen málokdo. Mnozí židé se po desetiletích útlaku ze strany obou totalitních režimů věnují především nalezení své vlastní identity (často vnímají sami sebe prizmatem křesťanství) a v neposlední řadě je nutné zmínit, že ve světě stále existuje určitá skupina křesťanů, kteří závěry Druhého vatikánského koncilu neuznávají. Stačí připomenout hnutí lefebvristů a známého popírače holokaustu biskupa Williamsona či názory Huttona Gibsona, otce kontroverzního herce a režiséra Mela Gibsona. Lze ale konstatovat, že tyto postoje jsou marginální a vysloužily si dokonce exkomunikaci jejich hlasatelů.
Více než půlstoletí od vyhlášení Nostra aetate znamenalo pro obě náboženské komunity, křesťanskou i židovskou, obrovský skok na cestě vzájemného pochopení a respektu. Poselství deklarace o vztahu církve ke „starším bratřím“ (slovy Jana Pavla II.) je dnes třeba dostat do každé diecéze, do každého kostela, do každé, i té nejzapadlejší vesničky, ale také do každé synagogy. Jinak by padesát let snahy o smíření v naší době ztratilo smysl.
TOMÁŠ KRAUS, tajemník Federace židovských obcí v ČR
