Vydání: 2008/34 Jakub Deml inspirativní i po 130 letech, 20.8.2008, Autor: Jaroslav Med

Člověk něžné lásky ke květinám a všemu živoucímu a nenávistný pamfletik a žlučovitý ironik; katolický kněz prodchnutý nikdy nezpochybnitelnou vírou a básník neobyčejně výrazné smyslovosti; obdivuhodně veselý společník, o jehož smíchu se vyprávěly příběhy, a tvůrce uhranutý nicotou, smrtí a absurditou – tak nesmírně vrstevnatou a protikladně složitou byla osobnost básníka Jakuba Demla, od jehož narození uplyne 20. srpna už 130 let.

Demlův život i dílo se už proměnily bezmála v legendu, jež má stále vášnivé obdivovatele i neméně vášnivé odpůrce, jimž se zdá neslučitelné jeho dílo s jeho kněžstvím. Kdo mohl někdy osobně poznat – měl jsem to štěstí jedinkrát v životě – toho usměvavého a prostě vyhlížejícího tasovského pana faráře, jen těžko se smiřoval s poznáním, že je to jeden z našich největších a nejtragičtějších básníků, opravdu autentický český „prokletý básník“, v jehož tvorbě neustále probíhalo dramatické střetávání mezi absurditou všeho a láskou ke všemu. A právě v paradoxní nesouměřitelnosti žitého – to znamená oné úsměvné tváře pana faráře – a výrazně hlubinného existenciálního vnitřního prožitku – můžeme nalézt jeden ze základních klíčů pro vstup do Demlova literárního světa.
Jeho literární svět je neobyčejně rozlehlý a složitě strukturovaný (v souhrnu čítá více než 130 publikací): vedle lyrických básní, balad a duchovních hymnů vytvořil Deml i zcela osobité prózy, eseje, úvahy a deníkové záznamy (jeho deníky s názvem Šlépěje obsáhnou 26 svazků); je to jakýsi literární labyrint, v němž se čtenář velice těžce orientuje. Setká-li se s Demlovým láskyplným pohledem na květiny (Moji přátelé) nebo s jeho vizí až nadpozemsky čisté lásky (básnická próza Miriam), těžko posléze vnímá Demla-básníka fascinovaného smrtí a zmarem, jak ho nalézá v básnicky úchvatných prózách Hradu smrti a Tance smrti, v nichž jsme dávno před surrealisty i Franzem Kafkou vtaženi do labyrintu bizarních snů a přeludů. Nadevše miluje svůj rodný Tasov, vytvoří si z něho básnický mýtus domova, a přesto právě zde napíše svou nejtragičtější knihu Zapomenuté světlo, jež patří k vrcholným dílům české literatury.

Osamělý balvan v řečišti
Jakub Deml zemřel v roce 1961, ale jeho literární dílo, onen „osamělý balvan v řečišti české literatury“ (B. Fučík), je stále nesmírně živé a podnětné, protože on byl jeden z prvních evropských tvůrců, který vědomě usiloval o absolutní spojení literatury se životem, se všemi jeho výšinami i nicotnými banalitami. A tak, aniž o to vědomě usiloval, dokázal svým básnickým géniem rozšířit hranice umělecké tvorby do oblasti, kam před ním jen výjimečně vstupovala básnická obraznost.
Deml psal vlastně po celý svůj život jeden jediný „román duše“, v němž dokázal jako nikdo jiný v české literatuře spojit nejvyšší s nejnižším, ošklivost s krásou i něhu s brutalitou v jedinečný umělecký tvar. Do proudu jeho obraznosti vstupovaly všechny děje i věci, s nimiž se v životě střetl, a básník jim dával svá vlastní jména a ony mu pak svěřovaly svá tajemství jako hádanku. A tak vstupoval do jejich světa se zavázanýma očima a hrál s nimi na život a na smrt; a protože se hrálo o život velkého básníka, vznikla z toho velká poezie.
O životnosti Demlova díla svědčí nejen stálý zájem o jeho literární tvorbu, ale svým vztahem ke skutečnosti a autentickou touhou proměnit život v literaturu je Jakub Deml všudypřítomný i v nepříliš viditelných hlubinách české literatury od Nezvala a Holana až k Hrabalovi a Vaculíkovi.