Jako hvězdy na obloze
Vydání: 2020/44 Biskupové: Nebojte se!, 27.10.2020, Autor: Karolína Peroutková
Příloha: Doma 44
Svatého Mikuláše zná každý. I svatého Václava, třeba aspoň tím dnem volna. Svatého Antonína často vzýváme, když něco hledáme, svatého Kryštofa zase při řízení auta. Ale ať už míříme či jedeme kamkoli, díky světcům vždy víme kudy dál. Jejich společný svátek slavíme 1. listopadu.
Slavnost Všech svatých oslavíme 1. listopadu. Ilustrace Jan Hrubý
Někdo má obraz svého světce doma na stěně, jiný nosí jeho podobenku v peněžence, leckdy najdeme plaketku i na palubní desce auta. Potřebujeme je na každém našem kroku. „O slavnosti Všech svatých se otvírá nebe a máme možnost povzbudit se pohledem do něj. Svatí jsou naším světlem a – jak se kněz modlí v 3. eucharistické modlitbě – našimi zastánci a stálými pomocníky,“ říká P. Antonín Forbelský. A připomíná myšlenku P. Ladislava Simajchla, podle něhož světci nejsou svatými proto, že by nikdy neklesli, ale proto, že po každém pádu vždy dokázali vstát k novému úsilí.
Právě srovnání s námi – tedy s každodenností všedního člověka – je fascinující. Jejich životy jsou tolik podobné těm našim, přitom často tak vzdálené! Byli to lidé jako my, přesto schopní hrdinských činů, neuvěřitelných obětí, života v lásce. „To, že svatí mají velkou lásku k Bohu a člověku, mě nepřekvapuje. Mě na nich ale inspiruje jejich láska k církvi. Svatí chápou, že kontinuální a ve všech dobách potřebná reforma církve musí začít reformou ve vlastním srdci. Jinak to jsou lidé jako každý z nás. Jsem přesvědčen, že jsem jich ve svém vlastním životě potkal a potkávám docela hodně,“ říká kněz a biolog P. Matúš Kocián.
Celebrity i nosiči kufrů
Světci jsou jako hvězdy na obloze. Hledáme jejich zář, prosíme o směr našich cest. Ale jsou to i hvězdy v přeneseném smyslu slova – celebrity, o kterých bychom se rádi dozvěděli co nejvíc. Mnozí mají podrobně zpracované životopisy, některé známe i z fotografie. S úžasem si prohlížíme jejich tváře a hledáme právě tu výjimečnost, která je dělí od jiných. „V nebi nemůže být nikdo, kdo by nám škodil. Nejen unést tempo Božího milování, ale ještě posílat do každého srdce Boží lásku podle jeho přání, je už výsada těch, kdo jsou mu důvěrně nablízku,“ říká jezuita P. Michal Altrichter a pokračuje: „Učím přes dvacet let na Teologické fakultě v Olomouci obor hagiografie, studenty nazývaný ‚hagoška‘. Familiární označení ukazuje jejich blízký vztah. Víme, že existuje jen jediný Svatý a my jsme pouze ‚nosiči kufrů‘, ale on sám sebe toužebně vkládá do našeho života. Svatost znamená, že postupně dorůstáme do toho, čím žije on.“ Nejde tedy podle něj o to, že on „stojí mimo“, nýbrž že žije „v nás“.
Svatý není ten, kdo nemá chybu, ale kdo je zcela odkázaný na Pána
Světci se v mnohém odlišují, v řadě jiných charakteristik jsou si naopak podobní. Úvaha o nich vede k respektu k jinakosti, toleranci. „S vědomím různých podob spirituality třeba dokážeme přijmout, že jedna skupina hábity nosí, druhá nikoli. Víme, že největším jezuitou byl Ježíš, ne Ignác, podobně jako největším františkánem byl zase Ježíš, nikoli František. Nelze totiž říct, že Ježíš je více vyučující než uzdravující,“ přibližuje P. Altrichter a k charakteristice svatých dodává: „Je-li Pán činný, pak i ten, kdo žije důvěrně v jeho blízkosti, je činný: tedy věnuje se tomu, čím žije naplno Pán. Proto říkáme, že svatý se nám věnuje, oroduje za nás. V duchovních pojednáních pak nacházíme povzbudivé věty, že svatý není ten, kdo nemá chybu, ale kdo je zcela odkázaný na Pána. V něm nejplněji rozvíjel svůj život.“
Na nečekaných místech
Motivy ze života světců si oblíbili i mnozí výtvarníci. Nacházejí jedinečnost, kterou zpracovávají do rozličných inspirativních forem. A ty pak staví třeba i na místa, kde bychom je hledali jen stěží. Sochař Petr Váňa například umístil svou sochu sv. Jana Nepomuckého na dno Slapské přehrady, k bývalým Svatojánským proudům. Mnoho lidí se u ní proto jen tak nezastaví – ne každý je totiž schopen a ochoten soukat se do neoprenu a dýchat přes šnorchl. Komu by se také chtělo do ledové vody? A i kdybychom se vydali na lehkou projížďku loďkou k tomuto místu, na hladině spatříme leda tak odraz vlastní tváře.
Jenže možná právě takový obraz – při naší snaze nechat se vést příběhy svatých – potřebujeme vidět také. Chceme být odvážní jako Jana z Arku, vidět jen to důležité jako Terezička od Dítěte Ježíše, být milosrdní jako Marie Goretti. A přitom nás světci v celé šíři hvězdného nebe učí různosti a toleranci, schopnosti dohlédnout dál než ke špičce vlastního nosu a hledat je i tam, kde by je jiný neviděl. Zadržet dech, vydržet zimu.
KAROLÍNA PEROUTKOVÁ
