Jako by Bůh sestupoval mezi tóny

Vydání: 2022/48 Poděkování za svobodu spolu s církví, 22.11.2022, Autor: Jiří Macháně

Je jedním ze čtyř lidí, kteří kdy obdrželi čestný doktorát pražské Akademie múzických umění. KAREL PAUKERT, rodák z Čech a světově proslulý varhaník kvůli, tomu přicestoval přes oceán z USA. „K tomu se nevyjadřuji,“ odmítá otázky po svém úspěchu a slávě. Zato o svém pravidelném hraní v kostele, o životě či emigraci se rozhovoří rád.


„Lidi v těžkých chvílích života, ve stresu, ale i v radosti často hledají kostel, Pána Boha. A varhany jim odpovídají širokým repertoárem,“ říká varhaník Karel Paukert. Snímek P. Stanislav Přibyl

Do Česka jste přijel po delší době. Měl jste vůbec čas potkat s přáteli a příbuznými?

Byl jsem v rodném městě, ve Skutči a setkal se s přáteli mé mladší sestry i s ní. Na Dobříši jsem se zase viděl s bratrem a jeho příbuzenstvem. A potkal jsem samozřejmě i kolegy z hudební branže. Několik jich přišlo také na slavnostní předání čestného doktorátu.

Když přijedete do Skutče, co se pro vás, který jste prožil valnou část života za mořem, nejcitelněji změnilo?

Ovzduší. Je z něj cítit svoboda, a tak se tu nebojím. Když jsem odcházel z Československa, skoro jsem si myslel, že mě někdo honí bičem. Chtěl jsem žít někde, kde bych se ještě víc mohl naučit hrát na varhany a mohl dělat kostelní hudbu, což se tady po válce moc nenosilo.

A jak se tedy cítíte při návratech?

Výborně. Jsem hrdý, protože moje děti se mě ptají, jak jsem vůbec mohl odejít. Můj vnuk říká: „Nemám rád Ameriku, chci žít tady.“ Musím vysvětlovat, že to tady nebylo jako dnes.

Táhlo vás to k varhanám už jako kluka?

Varhany mě fascinovaly. Asi ve dvanácti letech jsem si moc přál být varhaníkem v kostele podobně jako bratranec, který jezdil na prázdniny. Když mi ukázal partituru, kde byly tři linky pro dvě ruce a pedál, málem jsem omdlel. Zvládal jsem ty dvě horní. Moje přání bylo jednou hrát ze všech třech linek notového zápisu.

Na gymnázium jsem se nedostal kvůli hroznému kádrovému posudku, takže jsem šel do Pedagogické hudební školy v Praze. Ta totiž posudek nežádala. Začal jsem na nízkém stupni s klavírem, ale slíbil, že budu hrát na hoboj.

A po střední škole?

Měl jsem před sebou vojenskou službu. Na akademii jsem se totiž nedostal ani do dirigentského oddělení, kam jsem chtěl, ani na varhanní místo, které bylo otevřeno jediné. Abych se vyhnul vojně, šel jsem studovat hudební improvizaci, ale do druhého ročníku už nenastoupil. Chtěl jsem mít vojnu z krku, protože jsem si řekl, že tím musím projít a pak budu svobodný. Po dvou letech úmorné vojny mi můj někdejší kantor v roce 1959 pomohl ven ze země. Dostal jsem místo druhého hobojisty na Islandu! Rozhodně jsem nebyl hobojista prvního řádu. Ale když jsem přiletěl na Island, tak mi rodák, dirigent Jindřich Rohan řekl, že musím hrát první hoboj, protože ten Islanďan na prvním moc chlastá. Hned napoprvé jsem měl hrát Le Tombeau de Couperin od Ravela. Skoro jsem nespal a cvičil, protože jsem neměl techniku.

Do Československa jste se už nevrátil.

Nevrátil. Odešel jsem za dramatických okolností z Islandu do Belgie za profesorem Gabriëlem Veschraegenem. S ním jsem se poznal při jednom jeho koncertě v Písku během mojí vojny. Jeho tlumočnici jsem tehdy říkal, že bych rád u profesora studoval varhany, protože jsem ho obdivoval. Když mu to přeložila, chtěl, abych něco zahrál. „Když dostaneš povolení, můžeš se u mě zastavit,“ řekl mi. Zaručil se, že budu hrát v katedrále v Gentu, učit jeho syna, a to že mě uživí. Měl pravdu. Krom toho mě posílal hrát na koncerty, kam on nechtěl, což mi zajistilo dostačující příjem. Získal jsem i nějaká ocenění a Verschraegen si přál, abych s kolegy z tamní konzervatoře založil Collegium Musicum. Umožnilo mi to hrát komorní koncerty s moderními nástroji a hlavně v zahraničí.

Do Ameriky jste pak přesídlil z Belgie?

Verschraegen mě jednou požádal, abych se ujal amerického novináře, který přijel do Gentu psát o hudbě. Vyzvídal jsem, jaké by byly vyhlídky v Americe. Netajil se tím, že by to bylo těžké, ale že by mi zařídil pár koncertů. Všichni mě přesvědčovali, že bych měl do té Ameriky jít. Za čas jsem hrál v Dortmundu, kde jsem se setkal s významnou francouzskou varhanicí Marie-Claire Alainovou a Němcem Michaelem Schneiderem. Oba mi řekli, že kdyby byli na mém místě, neváhali by. Musel jsem se ale vzdát československého občanství. A to byl velmi smutný den, pamatuji se, že pršelo. Když jsem odevzdal pas, tekly mi slzy.

Svěřil jsem se jednomu českému knězi v Bruselu, který to zavolal do Rádia Svobodná Evropa. Tak se maminka dozvěděla od lidí, kteří to slyšeli z rozhlasu že jsem požádal o azyl. Pak ji navštívili pánové v kožených kabátech, aby mě přesvědčila, že bych se měl vrátit domů.

Vzdal jste se občanství, dostal vízum z Belgie do Spojených států a vyrazil úplně naslepo...

... navíc chudý jak kostelní myš. Vypravil jsem se do Ameriky s kufrem a penězi tak na měsíc. Nejdříve jsem měl asi dvacet koncertů mistrovské třídy a spousta lidí mi byla ochotná pomoci. Hned od začátku jsem dostával nabídky studovat. Ale co se týče práce – nejdříve jsem vyučoval na dvou univerzitách.

A jak jste přišel k manželce z Japonska?

Oba jsme se poznali ještě jako studenti na univerzitě v St. Louis: já v doktorandském programu a ona přijela na zvláštní studijní grant – Fulbrightovo stipendium – a potřebovala při studiích v Americe pomoci. Vídal jsem se s ní tak jednou za týden a zjistil, že má nádherný soprán a že taky ráda hudebně improvizuje. A tak jsme spolu udělali pár programů. No a já se do ní zakoukal.

Nikdy jsem nebyl zvlášť bohatý. Když jsme se s mojí paní vzali, asi dva měsíce jsme žili jako chudáci. Během léta jsem totiž nedostával plat. V kněžském semináři jsem učil historii hudby a přitom hrál na varhany. Z peněz, které jsem měl na univerzitě, se nedalo žít ve dvou, musel jsem proto hrát v kostele.

Nakonec jste zakotvil v Clevelandu a stal se kurátorem hudebního oddělení tamního muzea umění. Muzeum umění, to asi nebude galerie – lze to s něčím u nás srovnat?

Vůbec ne, ani jinde v Americe. Movití lidé v Clevelandu byli filantropicky založení, protože měli spoustu peněz z tamního průmyslu, a chtěli pomáhat městu, lidem kolem sebe. Byla tu silná občanská angažovanost navzdory chudobě spousty emigrantů z Čech, Maďarska i Německa. Zakladatelé muzea chtěli pozdvihnout místní prostředí zejména kulturně. Vzniklo zde tedy muzeum a hned první ředitel říkal, že hudba musí být jeho součástí. Postavili tu nádherné varhany a začalo se koncertovat. Měli tu prvotřídní varhaníky, kteří zvali i své učitele – třeba z Francie sem jezdil Marcel Dupré. Varhanní koncerty se staly základem budoucího programu muzea, které doplňovala komorní, orchestrální a sborová hudba. Na všechny koncerty v muzeu byl přitom vstup volný. Žádná instituce ani v USA neměla nikdy tyto clevelandské dimenze.

Chodil jste přitom ještě hrát do kostela?

Hrál jsem a ještě hraji u svatého Pavla. Jsem ale už jen varhaník, hudbu již neřídím.

Jakou roli hraje ve vašem životě hra při liturgii?

Významnou. Přál jsem si to na začátku své kariéry, vlastně už jako kluk. A s tím taky umřu.

Prý jste hrál i pro Matku Terezu.

Bylo to na předávání Ceny Alberta Schweitzera. Jeden přítel mi zavolal, jestli bych mohl zahrát Bachův koncert. Další den po recitálu jsme s Matkou Terezou šli podél pobřeží. Byl příšerný vítr a ona byla jako věchýtek. Vzali jsme ji mezi sebe za ruce a šli proti větru. Málem jsem si pak ani nechtěl mýt ruce.

Hrát na varhany je fyzicky náročné, vždycky obdivuji, jak tam varhaníci šplhají po manuálech a pedálu jako pavouci.

No jasně, zvlášť když se hraje francouzská literatura.

Je vám 88 let, jak to zvládáte?

Jako chromej pavouk.

Prý jste ale denně v tělocvičně.

A to samé jsem vždycky žádal od svých studentů. Ne činky, ale aspoň aby se řádně pohybovali, prováděli uvolňovací cvičení, posilovali. Udržuji se tak dosud fit.

K varhanní hudbě patří neodmyslitelně ta duchovní. Zažil jste, že by varhany někoho přivedly k Pánu Bohu?

No jasně, mnohokrát. Protože lidi v těžkých chvílích života, ve stresu, ale i v radosti často hledají kostel, Pána Boha. A varhany jim odpovídají širokým repertoárem. Snad se nemýlím, když řeknu, že to v lidech vyvolává – jako ve mně – tyto sentimenty: jako by Bůh sestupoval mezi tóny.

Varhanní hudba k vám promlouvá takhle specificky. Myslíte si, že to druzí lidé mají taky tak?

Vím, že mají. Říkají mi to. Nebo vyzvídají, kdy budu u sv. Pavla cvičit. Ptám se, proč to chtějí vědět. Prý proto, že si tam přijdou sednout se svým trápením. Často pak hraju pro ně. Každý v tom kostele je mým přítelem, a když to lidi potřebují, rád zahraji. Oni mi dovolují, abych byl v té chvíli s nimi. A varhany jsou takové naše pojítko.

Je to pojítko i s knězem a lidmi při bohoslužbě?

To víte, že jo. Částečně je to choreografie podle kamer, ale když na konci hraju Bacha, je to něco docela jiného. Jsou to chvíle spojení s lidmi v kostele. Není to jen hudební doprovod, je to součást bohoslužby.

Jak se vám hraje tady v Česku?

Někdy se mi dokonce stane, že když hraju nebo zpívá sbor, tak se rozbrečím.

A co děláte, když se při hraní takhle dojmete?

Nic, lidé kolem mě jsou na to zvyklí. Hraju dál. Problém je snad jen v tom, že se mi pak smekají klávesy. Jsme zkrátka lidé a emoce k nám patří, ne?

Slyšel jsem, že když jste při své poslední návštěvě koncertoval v kostele na Dobříši, lidé vstávali vprostřed koncertu.

No prvně jsem vstal já od varhan. Říkal jsem, že si uděláme malou pauzu, promluvil jsem k publiku a oni to ohromně přijali a zřejmě to oživilo program. Povídám jim: „Přátelé, dovolte, abych vám řekl něco o zbytku koncertu, ale nejdřív bych rád, kdybychom se mohli trošku protáhnout, vstaňte.“ Lidi se divili, vždyť tohle je koncert a kostel!

Ale vstali.

Vstali, protahovali se a smáli. No a pak jsem jim řekl něco o zbytku programu. Mezi interpretem a publikem se tím naváže úplně jiný vztah. Bylo to moc fajn.


Karel Paukert (* 1. ledna 1935, ve Skutči) světově proslulý varhaník a umělecký kurátor. Studoval na Královské konzervatoři v Gentu, od roku 1962 žil v Belgii, kde zastupoval profesora Gabriëla Verschraegena v katedrále St. Bavona a byl jeho asistentem na konzervatoři. Za moře pak odešel v roce 1964. Vyučoval na Washington University v St. Louis, byl profesorem varhanní hry na Northwesternu v Evanstonu a v roce 1974 se stal ředitelem hudební sekce Clevelandského muzea. Od roku 1979 je varhaníkem v kostele sv. Pavla v Clevelandu.

JIŘÍ MACHÁNĚ

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2022

Za svobodu vyznání

K alarmující situaci milionů lidí pronásledovaných ve světě za své náboženské přesvědčení přitáhla pozornost Červená středa – mezinárodní iniciativa, která…

celý článek


Myslet i na druhé, kteří nemají

Kromě dárků pro své blízké lze myslet i na ty, kteří se potýkají s nedostatkem. Charitativní organizace k tomu připravily řadu projektů a sbírek.

celý článek


Aby nám něco důležitého neuteklo

Říká se, že vše zrychluje a něco na tom bude. Rychlé nákupy, zpravodajství z celého světa okamžitě na dosah ruky, internet rychlý jako blesk, o autech ani nemluvě.

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok! Líbí se vám Katolický týdeník a chcete, aby…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay