Jaké to je, když děti odejdou
Vydání: 2005/41 Život rodiny po odchodu dětí z domova, 4.10.2005, Autor: Marie Lindrová
Děti jsou nám jen propůjčeny
Myslím, že k tomu, že děti
jednou odejdou, bychom se měli připravovat již od jejich narození. Často si
neuvědomujeme, že děti jsou nám propůjčeny jen na omezenou dobu, ve které na ně
můžeme působit. Pak se stane, že vylétnou z hnízda, a my, jako manželé, si na
sebe musíme zvykat novým způsobem. Máme pro sebe zase dost času a prostor pro
jiné aktivity, na které „při dětech“ čas nebyl. Zjišťujeme, že pokud má náš
život náplň, nepociťujeme nějaké velké prázdno, ale přesto zvykání si na sebe po
tolika letech stojí práci. S odstupem času také více vnímáme jak dobré
partnerovy vlastnosti, tak ty negativní. Zároveň si čím dál více uvědomujeme, že
si musíme vážit každého dne, kdy jsme spolu, protože čas letí velmi rychle.
Hodnotit zpětně rodičovskou roli můžeme teď očima našich dětí, zejména v době,
kdy se setkáváme při nedělních obědech. Tehdy se od nich dozvídáme, čím jsme u
nich zabodovali, ať v kladném, či záporném smyslu.
Myslíme si, že být
jednotni při výchově je asi ideál. Každý jsme jiný a o tu jednotu budeme
usilovat až do smrti. Samozřejmě že jsme na sebe ve výchově často naráželi, ale
důležité je chtít, a o to jsme se snažili.
Jestli jsme dětem víru
zprostředkovali? Myslíme, že děti vnímaly naše postoje k různým životním
situacím spíš než nějaké slovní poučování. Víra je Boží dar – a přesto, že každé
z našich dětí je jiné, daleko od Boha není žádné z nich. U dvou mladších
vnímáme, že nepopírají Boha, ale neztotožňují se s jeho pozemským personálem,
tedy s církví jako s institucí. Jsou velice kritické, v mnohém mají pravdu, ale
zatím nedovedou přijmout církev s jejími lidskými slabostmi a chybami.
Jako
otec zastávám názor, že když dal Bůh člověku dokonalou svobodu, my ji musíme
svým dětem dát také a jen se za ně modlit a stát při nich. Manželka se ještě
někdy snaží jim slovně mnohé připomenout, i když myslím, že naprosto neúčinně.
Uvědomujeme si, že usilování o jednotu s odchodem dětí nekončí. Je to pro
nás úkol stejně jako na začátku manželství, kdy jsme děti ještě neměli. Dnes
jsme bohatší zkušenostmi, s menší energií a větší tolerancí k druhým. Cítíme, že
je potřeba znovu nastoupit cestu k poznávání jeden druhého a s přibývajícím
věkem stále více opouštět mnoho svých jistot, aktivit a představ a přijímat i to
těžké, co s sebou přináší stáří. Věříme, že Bůh s námi bude až do
konce.
(manželé Ž., Plzeň)
Nepropadat pocitu zbytečnosti
Hledáme své místo podle
Boží vůle - já je v současné době pro sebe vidím ve službě – a to jak vnoučatům,
tak lidem kolem sebe. Manžel ještě pracuje a tohle zatím neřeší. Uvědomuji si,
jak je důležité najít nějakou smysluplnou činnost pro starší věk, aby člověk
nepropadal pocitu zbytečnosti. Jako manželé se snažíme hledat nové způsoby, jak
oživovat partnerský vztah, snažit se o jednotu s Bohem, projevovat si navzájem
úctu a také žít ve společenství s druhými.
Co se týká naší rodičovské role,
řekla bych, že jsme dělali, co jsme uměli – omezeni svými slabostmi a chybami.
Byl to jen Bůh, který s námi neztratil trpělivost a pomáhal mnohé napravovat,
když jsme ho o to prosili, a to zejména, když se ujímal našich dětí. Uvědomujeme
si, že není naše zásluha, že neztratily víru a přes všechny naše chyby nás mají
rády. Jejich život s Bohem je třeba jiný, než byl náš, ale přijímáme, že každý
člověk má svou cestu, a Bůh tuto rozmanitost bere. Také my jsme v mládí vztah k
Bohu hledali až skrze prožívané těžkosti a víme, že bez jeho pomoci by se bylo
naše manželství rozpadlo.
Do života svých dětí už se snažíme nezasahovat –
svěřujeme je Pánu a teď se za ně jen modlíme. Když přijdou s nějakou potřebou,
jsme stále připraveni jim podle svých možností pomáhat. Co se týká naší
budoucnosti ve stáří, prosíme, abychom Bohu mohli ve svěžesti sloužit až do
konce svého života. Víme, že je to hodně, ale věříme, že i když přijdou těžkosti
stáří, on bude s námi a nenaloží nám více, nežli uneseme.
(manželé L.,
Praha)
Bůh dopouští kříže, ale neopouští
Kdyby Pán ve svém
milosrdenství nedoplnil to, co jsme ve výchově dětí zanedbali, a nenapravil, co
jsme vyloženě zpackali, výsledek naší „výchovy“ by bylo fiasko. Dokud byly děti
malé, nebyl žádný problém s jednotou ve výchovném působení. Nejhorším obdobím
byla puberta dětí, kdy naše názory na výchovu byly diametrálně odlišné.
Jako
vůbec nejtěžší úsek našeho manželství považuji dobu po narození šestého dítěte,
kdy manžel přijal druhé zaměstnání a v důsledku své absence v rodině a
pracovnímu přetížení se prakticky odcizil. Tento rozkladný proces trval asi 20
let.
Dnes děkuji Pánu za to, že mi posílal své „anděly“ (P. Reinsberg, P.
Břicháček, P. Zemánek a jiní), když jsem byla v pokušení vzdát ten marný boj
proti rozkladu na všech frontách. Nejvíce mu však děkuji za to, že vyslyšel mé
zoufalé prosby a ujal se mých dětí jako Otec, takže dokázaly odpustit nám
rodičům a vrátit se k němu – a nakonec i k nám.
Denně děkuji Pánu za to, že
jsem díky Charismatické obnově znovu dostala svého manžela jako nové stvoření.
Jedinou těžkost dnes vidím v tom, že svou vděčnost za tento nezasloužený dar
nedokážu vyjádřit i ve vztahu k manželovi. Náš obnovený vztah je téměř
hmatatelným důkazem, že Duch Svatý dokáže budovat nové a krásné věci i na
troskách našich vztahů.
Naše děti nás navštěvují se svými partnery a dětmi,
svěřují se se svými problémy a radí se s námi. Naše poslání vidím dnes v tom, že
jsme tu stále nejen pro ně, ale i pro jejich děti. Chtěli bychom jim pomoci k
důvěře, že Bůh dopouští kříže a těžkosti, ale neopouští. Tak jako neopustil nás,
když děti odcházely z domova a situace vypadala naprosto bezvýchodně.
Myslím,
že není fráze, když řekneme, že stáří je požehnané. Vidíme to v tom, že po
prožití vlastního selhání a ztroskotání můžeme svědčit o nekonečném
milosrdenství našeho Otce, který nakonec přivine do své náruče všechny své děti,
které o jeho lásku stojí – ty úspěšné i ty, které zpackaly, co se
dalo.
(manželé L., Kdyně)
