Vydání: 2010/14 Velikonoce, 30.3.2010, Autor: Tereza Holá

„Vyrostla jsem na Jablunkovsku a některé ty zvyky si ještě pamatuju, jak je dodržovala naše maminka. O velikonoční sobotě jsme se museli všichni slavnostně obléct a každý musel mít na sobě aspoň jednu novou věc,“ vypráví folkloristka Marta Gelnarová, která se lidovými zvyky a tradicemi nejen zabývá, ale umí o nich i poutavě vyprávět.

Děti většinou dostávaly nové boty, protože ty staré už byly po zimě zničené nebo z nich vyrostly. Když bylo v chudé rodině hodně dětí, měly nové aspoň šátky nebo pentli. Všichni se museli omýt v potoce, tedy v tekoucí vodě, aby byli zdraví. A vpodvečer se šlo společně do kostela na Vzkříšení. Každý musel mít na sobě slavnostní oblečení. „Taky si pořiďte na jaro něco nového – je to symbol toho, že už jste se rozloučila s tím starým, se zimou,“ radí Marta Gelnarová.

ZAJÍČEK I V PANELÁKU

Na velikonoční pondělí nechodili jen chlapci na pomlázku neboli šmigrust (jak se pravilo v podhůří Beskyd), ale také dívky měly svůj úkol. Obcházely ves s mojičkem, což byl vršek z břízky ověšený pentlemi a vajíčkovými výdutky, na jehož konečku býval zvonek. Obcházení s mojičkem se zachovalo jako přetrvávající starý slovanský zvyk vítání jara spojený s prosbami o bohatou úrodu i štěstí a lásku. Maminky zase ráno na velikonoční pondělí schovávaly zajíčka, což je obyčej, který se v mnohých rodinách na severu Moravy zachoval dodnes. Mnozí si tento zvyk přinesli s sebou i do měst, takže není neobvyklé, když se zajíček hledá třeba v panelákovém bytě pod skříní, pod postelí nebo na balkoně. Klasicky se ale ošatka s nabarvenými vajíčky a sladkostmi schovávala někde v sadu. Děvčata ji musela najít, aby pak měla čím obdarovat kluky, co přišli na koledu.

PENÍZE SE NEDÁVALY

Pondělní šmigrust býval a mnohde v Beskydech zůstává záležitostí omladiny a dětí. Bylo věcí cti přijít do domu, v němž bydlela děvčata, jako první. Polévalo se z dřevěných puten nebo se dívky zatáhly pod pumpu na dvoře. Čistá voda byla symbolem života. Aby se nedržely nemoci, šlehalo se v podhůří Beskyd jalovcem, v níže položených oblastech korbači z vrbového proutí. Chlapci s sebou nosili „butelke“, ze které obyvatele domu počastovali, a za šmigrust dostali malovaná vajíčka, slanou buchtu s masem „šoldre“ nebo jiné pohoštění. Peníze se tehdy nedávaly, kterýžto obyčej se dnes bohužel často porušuje. Koledy bývaly dlouhé a v závěru měly prosebný ráz: „Stojimy na ostrym kamjeňu, vodička num čeče po pravym ramieňu.“ Koledovat chodily hlavně děti z chudších rodin. Karabáče pletené z vrbového proutí se často k večeru sázeli do země. „Vrba se ujme všude a rostly z toho zajímavé stromky,“ vzpomíná Marta Gelnarová.