Jak žít v náboženské pustině
Vydání: 2019/21 Chrámy zvou k noční návštěvě, 21.5.2019, Autor: Jiří Macháně
Kostel praská ve švech. Na nedělní mši svaté se sejde tolik lidí, že musejí stát. Věková skladba je pestrá. Takové poměry jsou v některých oblastech spíše vzácným jevem.
Zažít živé společenství. Snímek Roman Albrecht/Člověk a Víra
Podle posledního kompletního sčítání návštěvníků bohoslužeb (2016) přijde v neděli do kostela ve všech českých a moravských diecézích bezmála 334 tisíc lidí. Mši svatou jim slouží v celé zemi 1 735 kněží. Znamená to, že by na jednu nedělní bohoslužbu mělo dorazit v průměru asi dvě stě lidí. To kdyby každý kněz sloužil jen jednu. Jenže duchovní správce se na řadě míst (zejména v pohraničí, ale nábožensky živé vnitrozemí z toho nevyjímaje) promění v motoristu, který cestuje sloužit mši svatou do několika kostelů, kde na něj čeká společenství čítající často jen hrstku věrných farníků. Kvůli klesajícímu počtu povolání ke kněžství se taková podoba duchovní správy jeví už řadu let jako velmi těžko udržitelná.
Místo katolíků-Němců nevěřící Češi
Smrtící ranou bylo pro někdejší oblasti Sudet vyhnání asi 3 milionů Němců. Například v litoměřické diecézi se týkalo také zhruba čtyř stovek kněží německé národnosti. O tom, kolika aktivním věřícím asi museli sloužit, výmluvně svědčí veliké a dnes často chátrající prázdné chrámy. Lidé, kteří přišli z vnitrozemí, je už nezaplnili. Byli vesměs nábožensky vlažní a jejich víru „dorazilo“ období komunismu.
Současný kněžský tým, působící v této diecézi na severu Čech, tvoří asi stovka duchovních. Starají se asi o 580 kostelů, kam v neděli přijde (podobně jako v diecézi plzeňské) přibližně tisícovka věřících. Nejedná se ovšem o náboženskou pustinu – to by bylo pouhé zdání, které klame. Snad o tom svědčí i pravidelné zpravodajství z diecéze v KT. Křesťanství tu zůstalo solí i kvasem země, jak o tom hovoří evangelium.
Ostrůvky křesťanského života
Prázdné kostely nejsou důvodem k beznaději, jak níže dosvědčují biskupové Tomáš Holub z plzeňské a Martin David z ostravsko-opavské diecéze. Také tam mají s vylidněným pohraničím zkušenost. Situace vede zdejší církev ke kreativitě, plánování, ke změně pastoračního stylu i samotné duchovní správy. Plzeňský biskup Tomáš Holub převzal již započatou reformu od svého předchůdce Františka Radkovského, který už před lety dokončil mj. administrativní scelení farností, aby jejich jádro tvořila živá společenství. Jak říká biskup Holub, on, kněží i laici se v této diecézi snaží podporovat a budovat ostrůvky křesťanského života v podobě živých společenství. Jedno z nich také představujeme na protější straně.
Už před lety se otevřeně hovořilo nejen o svážení věřících na mše svaté, ale i o pravidelných bohoslužbách slova, které nebude zajišťovat kněz. Jako nedostatečný se totiž počet duchovních jeví pouze ve vazbě na rozlohu území. „Co se týče počtu kněží na počet věřících, kteří se účastní bohoslužeb, jsme na tom velmi luxusně i ve vztahu k jiným diecézím. Dokonce i ve srovnání například s Polskem,“ říká biskup Holub. Jenže jak dodává, je tu ještě jeden základní, důležitý a palčivý problém: „Církev není jen servisní organizace pro ty, kteří chodí do kostela. Jsme posláni i k těm, kteří nepřicházejí.“
Kristus Pán nesliboval svým učedníkům pohodlí, davy příznivců a ani semináře plné kněžského dorostu. Všechny své následovníky poslal především hlásat evangelium bez ohledu na příslušnost ke kléru nebo „laikátu“. Naši biskupové, zejména olomoucký arcibiskup Jan Graubner, proto opakovaně připomínají celé církvi důraz na její misijní rozměr.
Hledání podob církevního společenství v oblastech, kde žije věřících jen docela málo, přibližuje tato dvoustrana.
JIŘÍ MACHÁNĚ
Sdílet článek na:
